Robrušování, řezání a odtavování

Rozdělit kus kovu na dvě části lze mnoha způsoby. Řezání je pouze jednou z několika možností. Použít lze jednoduché nářadí, ale i speciální profesionální stroje.

Kovy lze „porcovat“ několika základními způsoby: třískovým obráběním (řezáním, frézováním, soustružením), ustřihnutím, odbrušováním (abrazivo na kotouči či ve vodním paprsku) nebo odtavováním (plamenem, elektrickým jiskřením či laserem). S výjimkou laserového a vodního paprsku lze prakticky všechny metody zvládnout i v domácích podmínkách.

 

Rozbrušování

Většina kutilů sáhne při dělení kovů po úhlové brusce zvané flexa, karbina, karboflexka nebo rozbrušovačka. Z většiny těchto označení je patrné, že je to stroj na broušení. Když se použije tenký kotouč, lze tímto způsobem dělit materiál. Při úběru se netvoří dlouhé třísky (špony), ale spíš jemné částečky materiálu vytrhávaného zrnky brusiva.

Aby úběr materiálu byl účinný, je potřeba značných rychlostí brusných částic. Toho se dosahuje vysokou obvodovou rychlostí rozbrušovacích kotoučů, případně unášením brusiva proudem vody, která je pod velkým tlakem hnána spolu s brusivem skrz trysku. Takzvané řezání vodním paprskem je ovšem spíše záležitostí specializovaných firem.

Standardní rozbrušování je logicky provázeno rychlým opotřebováváním nástroje, odletováním jisker i jemných částic kovu a brusiva do okolí a zahříváním materiálu. To vše odpadá právě při využití metody vodního paprsku, kde dochází k efektivnímu chlazení, brusivo se jímá a recykluje.

Mnoho řemeslníků stále upřednostňuje dělení kovových materiálů odtavováním pomocí hořáku

 

Třískové obrábění

Typickým a tradičním postupem je řezání. Ať už řežeme ruční pilkou, nebo elektrickou přímočarou pilou, musíme použít speciální list na kov. Kovy lze řezat také kotoučovou pilou, opět se speciálním nástrojem. Aby nástroj pronikl do obrobku a oddělil z něj třísku, musí mít břity vyšší tvrdost, než má obráběný materiál.

U ručních nástrojů, jako jsou pily na kov, se používá nástrojová ocel. Méně náročné strojní obrábění, jako je řezání kovů přímočarou pilou, vystačí s rychlořeznou ocelí (HSS), náročnější aplikace jako řezné kotouče na kov vyžadují plátky ze slinutých karbidů (SK) zvaných též tvrdokov.

Zásadní výhodou třískového obrábění oproti odbrušování je rychlejší postup práce a minimální tvorba jisker, což snižuje riziko vzniku požáru. Nedochází k tak velkému rozptylu třísek po okolí, odletování brusných částic odpadá zcela. Nástroj se neopotřebovává tak rychle, ale je nutné ho čas od času naostřit.

 

Stříhání

Takzvané nůžky na plech by neměly chybět v žádné domácí dílně. Stříhání kovů je rychlé a čisté, nedochází k tepelnému namáhání materiálu, jen je potřeba dostatečné síly k překonání jeho pevnosti ve smyku. Pro kutily jsou dostupné také strojní pákové, elektrické či pneumatické nůžky na plech. V průmyslu se hydraulickými nůžkami běžně stříhá ocel o tloušťce několika centimetrů.

 

Odtavování

Asi nejstarším způsobem dělení kovů je jejich nahřátí a rozseknutí. Jde v podstatě o obdobu stříhání. Když ale kov intenzivně zahřejete v jednom bodě tak, až se roztaví, nemusíte už oddělovat ho mechanicky. Nevýhodou všech tavných a spalovacích metod je však vysoké tepelné namáhání materiálu.

První použitelnou metodou bylo řezání kyslíkem, které je založeno na principu spalování kovů v proudu kyslíku. Materiál se plamenem ohřeje na zápalnou teplotu, kyslík proudící z řezací trysky spaluje předehřátý kov a současně vyfukuje zplodiny hoření z řezu. Jsou k tomu potřeba tlakové láhve s kyslíkem a dalším plynem (acetylen, propan-butan), redukční ventily, hadice a řezací hořák.

V nouzi lze plech rozdělit pomocí elektrického oblouku, nejlepší na to je invertor s wolframovou elektrodou (TIG). V podstatě to je domácká a velmi nepřesná obdoba průmyslového vyjiskřování, které je podobně jako řezání laserem pro kutila nedostupné.

 

 

Robrušování, řezání a odtavování