Jak bydlí Eva Francová alias Kuchařka ze Svatojánu? V souladu s přírodou!

Rubrika: Chaty a chalupy, Interiér, rss-feed

Dům nyní namísto blátivého dvora obklopuje zahrada plná zeleně a květů, foto: Tomáš Dittrich

Dům s neobyčejnou historií a tajuplná zahrada ve vesničce s poetickým jménem jako by předurčil, kam se bude život Evy Francové ubírat.

Těžko by si pravděpodobně Eva během studia oboru kameník a restaurátor představila, že se o třicet let později stane úspěšnou autorkou nejen kuchařek se 150 tisíci sledujícími na facebooku a influencerkou. Ilustrace, jimiž většinu svých knih vypravila, ale i další tvorba ukazují, že výtvarnou stránku své osobnosti ležet ladem nenechává. Postupný přerod odstartovalo v roce 1997 přestěhování z rodných Hořic sem do Svatojánského Újezdu. Skoro by se zdálo, že jí i celé rodině 150 let starý dům předal odkaz předchozích majitelů. Ač se vzhledem nelišil od ostatních v obci, byl ve skutečnosti letním sídlem továrníka Šilara z nedalekého Jičína. Zahrada byla pojata jako park se vzácnými jehličnany a keři. Po Šilarových přišli Novákovi, tradiční hospodáři, ale zároveň velmi kulturní lidé. Paní Nováková zpívala jako záskok v Národním divadle, v domě se na intelektuální dýchánky scházela skupina umělců, mezi nimiž byla i známá spisovatelka historických románů Leontýna Mašínová.

Vybavení interiéru ve veselých barvách je společným dílem Evy a Jirky, foto: Tomáš Dittrich

Cesta z městečka

„V Hořicích jsme měli rodinný dům, ale byl u něj jen malinký dvorek.Chtěli jsme víc prostoru už kvůli třem psům, takže jsme ho prodali a koupili tuhle chalupu,“ vysvětluje Eva. „Byla úplně vybydlená, léta opuštěná, ale naštěstí suchá. Nebyla tu ani elektřina, ani voda. Manžel rok zůstal doma a celou ji zrekonstruoval. Když jsem odsud první den odjížděla do práce, chyběl i záchod, ale Jirka mě uklidňoval, že až se vrátím, bude stát,“ přidává vzpomínku na spartánské začátky.

Jediným zásahem do konstrukce byla výměna oken, u nichž Francovi zachovali původní rozměr, a vstupních dveří, které ozdobili plastikou s motivem slunce. Poté, co se rozhodli propojit obývací pokoj s exteriérem, objevili překlad, který odhalil, že na stejném místě již kdysi dveře byly. „Fasádu jsme dělali až po více letech, nyní už by potřebovala opravit,“ ukazuje Eva na místa, kde si počasí vybírá svou malou daň, a dodává: „Na počátku měla meruňkovou barvu, ale pigment vyšisoval do narůžovělého tónu.“ Klasickou dispozici se středovou síní, z níž se po obou stranách vchází do obytných místností, majitelé zachovali, zbourali pouze dvě příčky a síň přepažili.

Část dvora slouží k pěstování zeleniny, foto: Tomáš Dittrich

Pod jednou střechou

Do nového domu se stěhovala tehdy čtyřčlenná rodina, dnes tu žijí společně tři generace, čemuž bylo postupně nutné bydlení přizpůsobit, aby měl každý své soukromí. Obytný prostor se proto rozšířil o podkroví, proběhla nezbytná „škatulata“. Eva s Jiřím mají nyní k dispozici multifunkční obývací prostor s kuchyní a jídelnou a menší, ale o to intimnější ložnici a vlastní sociální zařízení. Kuchyň se dočkala reorganizace, aby měla Eva vše po ruce. Kuchyňskou linku jí stejně jako jídelní stůl a další nábytek vyrobil na míru zručný Jirka, ona si jej vyzdobila originálními malbami. Interiéru dominují veselé pozitivní barvy, které vytvářejí útulný hřejivý domov. Jakmile se ochladí, o skutečné teplo se postarají krbová kamna. Celek dotvářejí textilie v etno stylu, bujné pokojovky, Evina osobitá keramika, obrazy její i různých umělců. Pro tvůrčí činnost slouží rodině ateliér vybudovaný z jedné z dřívějších hospodářských budov.

Při vstupu do chalupy vítá příchozí dřevěná plastika velkého slunce, foto: Tomáš Dittrich

S úctou ke všemu živému

Eva miluje zvířata a nemohla se dlouhá léta smířit s tím, že je nedokáže chránit před lidskou krutostí. Rozhodla se proto pro vegetariánství, které nenásilnou formou propaguje svými recepty. Pomocnou ruku nabízí slepičkám vyřazeným z velkochovů, jimž poskytuje doživotní azyl, k dispozici mají celou zahradu. V jediném případě, kdy na sympatie ke všemu živému rezignovala, byla každoroční invaze slimáků, kteří doslova sežrali všechno, co vysadila. Pořídila tedy dva páry indických běžců, aby se o ně v rámci přirozeného potravního řetězce postarali.

Podoba zahradní výlevky vychází z dobového stylu, foto: Tomáš Dittrich

Chutný les

Když Francovi dům s pozemkem koupili, po továrníkově parku již nebylo ani památky, zbylo tu pouze pár stromů z pozdějšího sadu. Chtěli proto zahradě navrátit parkový vzhled: „Měla jsem z časopisů nastudované, co všechno si do zahrádky dám, ale tolik toho zašlo, až jsem to vzdala a máme zde jen dřeviny, co tu opravdu dobře rostou. Co se vysemení a nepřekáží si navzájem, to tu rovněž necháme,“ seznamuje nás Eva se svým přístupem k zahradničení a pokračuje: „Začali jsme sázet původní odrůdy, jako jsou mišpule, kdouloně, jeřáby, morušovníky, muchovníky, rakytníky, jedlý kaštan, takže spíš než park je to jedlý les.“ Tím, že si zahrada uchovává přírodní ráz, přicházejí do ní divoká zvířata. V noci Evu nejednou vzbudí houkání sýčka na větvi blízkého stromu, jehož siluetu pak oknem pozoruje v měsíčním světle. Láká však také pro domácí zvířata nebezpečné návštěvníky, kuny a lasičky. Zahrada s tajuplnými zákoutími se stala i dějištěm Eviny spirituálně laděné fantasy knížky Kolčava o bytosti, jež je napůl zvíře a napůl člověk, do níž promítla své myšlenky a názory.

V nekončícím procesu

Před pár lety manželé přikoupili část sousedícího pole a nyní na něm intenzivně vysazují stromy a keře, pěstují brambory, cibuli, rajčata, dýně, cukety. Na bývalém dvoře jsou další záhony a po konstrukci se pne sedmnáct rostlin minikiwi. „V zahradě mi chybí voda, chtěli bychom vybudovat jezírko s umělým potůčkem napájené dešťovkou, ale nejsou na to zatím peníze.Ještě zamýšlím udělat do zahrady velkou sochu, buďto kamennou, anebo z betonu,“ odhaluje své plány Eva. Z těch pracovních nejnověji realizuje přímo ve své zahradě Svatojánské dny s bylinkami.

Ložnička je zároveň malou uměleckou galerií, foto: Tomáš Dittrich

Text: Zuzana Ottová, foto: Tomáš Dittrich