Barvy mají svou logiku

Rubrika: Barvy na chalupu, Stavíme a opravujeme

Od devadesátých let minulého století se velmi rozšířila nabídka všech stavebních materiálů, fasádní barvy nevyjímaje. Po desetiletích svázaných šedí je najednou možné téměř všechno. Ale ne všechno je správné.

Nevyčpělá tradice

Základní škála barev vhodných pro venkov se dá odvodit od barevnosti původních materiálů. Od barvy kamene, která je velice rozmanitá podle toho, kde je těžený. Můžeme se tedy inspirovat béžovými odstíny přes okry, žlutě až po tóny červené, jaké má třeba pískovec v Kocbeři. Božanovský je žlutavý, v Hořicích tmavě žlutý a v Javoříčku u Lázní Bělohradu, kde byl otevřen nový důl, je úžasná melírovaná bábovka – červená s béžovou.

Tónem venkova jsou i pálené cihly, ať už je použijeme do líce staveb, nebo jako odstín terakota v omítkách. Barevnost utvářely i mazanice – tedy jíly opatřené vápennou omítkou. Výslednou barvou není díky podkladu zcela bílá, ale měkká šedobéžová. Omítky bývaly vápenné a určitý specifický tón od bělavé, šedé, béžové až ke žlutím a okrům jim dodával písek.

Další barvu dodávají venkovu dřevěné konstrukce. V historii byly často tónovány přírodními pigmenty, později jsou roubenky většinou černobílé. Najít odpovídající tóny v dnešní nabídce lazur je prakticky nemožné. A tak je často ideální volbou neošetřené dřevo, které díky kvalitnímu tesařskému opracování nevyžaduje nátěry chránící před klimatickými vlivy ani dřevokaznými škůdci. Působením slunce dřevo zezlátne a později ještě vybledne do stříbřitě šedé.

______________________________________________________________________

Další články Speciálu Barvy na chalupu:

Omítky a barvy na fasádu

Fasádní barvy

Barevné roubenky

Fasádní barvy pro starý dům

Dekor na fasádě

________________________________________________________________________

Tradiční barevnost i tvář venkova, jak ji naštěstí dodnes známe z mnoha lokalit, ovlivnilo hlavně baroko. Ta dnešní je leckde alarmující. Hrubost a brutalita, s jakou se některé tóny používají, přímo zaráží.

Co ovlivňuje naše vnímání

Investoři mají hlavní slovo a designéři zřejmě vycházejí z barevnosti, která nás obklopuje. Zlaté stránky, barvy šanonů, aut… Sestupují na rovinu dětského vnímání, v němž figuruje zhruba pět barev: žlutá, červená, zelená, modrá, černá. Zdá se, že mnozí ztratili schopnosti jít do jemnějších odstínů a tónů. A zřejmě si dopředu neuvědomí, jak působí například křiklavě žlutá v zeleném trávníku a vůbec v kontextu přírody. Žlutou nechme kvetoucí řepce.

Barvami jsme ovlivněni už od dětství. Realizátoři dnešních staveb bezpochyby vyrůstali obklopeni legem a ne jemnější barevností Merkuru, možná je rodiče nebrali s sebou do Národní galerie. Kultivace barevného vnímání probíhá velmi intenzivně právě při sledování obrazů. Na obrazech Kandinského (Vasilij Kandinskij, 1866–1944) nebo Klea (Paul Klee 1879–1940) objevíme škálu patnácti šestnácti barev. A když prostudujeme práce malířů, kteří netvořili tak rychle jako moderní umělci, najdeme kompletní i propracovanou paletu několika desítek odstínů.

Myslím, že by se vnímání barev dalo přirovnat ke sluchu, k rozlišování tónů. Kdyby byla hudba založena na pěti tónech, asi bychom to dlouho nevydrželi a zbláznili bychom se. V barvách je to podobné.

Jen podle německé normy?

Pokud jde o barevnost, používá se i v naší republice německá norma RAL. Je to jakási technická úmluva, všichni výrobci, zejména v technických oborech, tuto barevnou škálu znají, mohou se na ni odvolat. Každý ví, že například RAL 6007 je určitý odstín zelené barvy. Jde o základní členění pomocí číslic 1 (žlutá) až 9 (černá); k nim se doplňují trojčíslí – jejich odstíny. U každé základní položky je asi deset možností, takže se dostaneme zhruba na sto odstínů. Ale to je málo. Pořád jsou to tvrdé tóny, které se používají pro barvy a laky na kovové výrobky. To ovšem jinde nemůže stačit.

V polygrafickém průmyslu se všude ve světě používá systém CMYK Pantone, postavený na tak zvaných CMYK. Jde o zkratku složenou z počátečních nebo konečných písmen anglických názvů základních barev: Cyan/azurová; Magenta/purpurová; Yellow /žlutá a blacK/černá. Každá položka vzorníku – čtvereček s ukázkou barvy – obsahuje čtyři čísla, udávající procentuální zastoupení jednotlivých barev v konečném vzorku. Základní vzorník CMYK Pantone má přes 1500 barev. Podle nich si každý může nechat namíchat požadovanou barvu. Pro snadnější výběr v sobě mají čtverečky znázorňující jednotlivé barvy dírky, které lze přiložit na zvolený odstín. Naše oči se velmi často mýlí… Systém CMYK Pantone můžeme využít ve všech oblastech, kde se s barvami pracuje (např. barevnost fasád, barvy v interiéru atd.).

Současné trendy

Vedle výše zmíněných tradičních barev jsou i barvy módní, které určují charakter celé epochy. Například ve viktoriánské době byla velmi módní slézová barva (C30M34Y23K0), protože královna Viktorie měla v oblibě šaty slézové barvy. Je to něco mezi růžovou, fialovou a hnědou. Podobně módní je dnes kosmická šedá, která vznikla jako průmět všech objektů ve vesmíru. Takže je to spíš fialově šedá (C15M12Y8K0).

Myslím si, že pro fasády venkovských budov je použitelná i zmíněná barva slézových růží, zdobících mnohé předzahrádky. Záleží samozřejmě na její sytosti. Tmavší, sytější odstín se totiž dnes většinou tvoří přidáním většího množství základní barvy, místo aby se k němu došlo mícháním vhodných komponentů. Skoro v každé obci je sytě kanárkový, sytě růžový či modrý nebo zelený dům. Všechny tyto barvy lze použít, ale investoři si zřejmě neuvědomují, že jinak vypadají na malém vzorku a jinak na velké ploše.

Každý výrobce barev má svůj vlastní vzorník a musím říct, že překvapivě schopní jsou domácí výrobci, například Primalex. Řešili jsme s nimi velmi náročnou barevnost. Zvolíte si své preference podle CMYK Pantone a dírkami zjistíte, který z téměř 400 odstínů vzorníku barev se hodí nejlépe.

Ve hře jsou i peníze

Základní barvy jsou samozřejmě levnější, za míchané se musí zhruba deset procent připlatit, což je při padesáti tisících za fasádu znát. Dovedu si představit, že i to může hrát roli, když lidé volí „kabát“ pro svůj dům nebo chalupu. Projel jsem nedávno celým Rakouskem a musím říct, že i tam je podobný trend, což signalizuje celkové zhrubnutí vnímání barev.

Je otázkou, do jaké míry by měl rozhodování ovlivnit architekt, který má určitou sumu vědomostí. Jenže řešení je většinou v rukou majitele, který se zeptá manželky, jestli chce růžovou nebo šedou – a pak už přijdou zedníci se svým jednoduchým řešením. Vytvoří růžovou smícháním červené a bílé. Netuší, že pěkná starorůžová se míchá z bílé a sieny pálené neboli srnčí hnědi. A že módní šedá není směsí černé a bílé, ale má v sobě stopu zelené, fialové a hnědé… Zajímavé jsou i hnědi, které obsahují velkou škálu barev, ale protože tomu málokdo rozumí, téměř se nepoužívá. Anebo špatně.

Majitelé nemovitostí i ti, kteří se na jejich renovaci či rekonstrukci podílejí, mají tendenci zjednodušovat. Báječné by bylo, kdyby se dřív, než se rozhodnou pro barvu svého domu, zašli podívat do galerie třeba na obrazy Muchy, Slavíčka nebo Mánesa. Vždyť i domy vypovídají o jejich názorech a citu a jsou vizitkou práce řemeslníků.