Šťastná volba


Když Jitka a Jiří Černí odcházeli do důchodu, měli dilema, buď pojedou každý rok k moři, nebo si pořídí chalupu. Rozhodli se pro druhou variantu a koupili ruinu na severu Čech.

Bydleli v Praze-Malešicích v krásném třípokojovém bytě s výhledem do zeleně. On pracoval jako mistr v zámečnické dílně, ona na majetkoprávním odboru místního úřadu. Pro oba to bylo druhé manželství. Když šli do důchodu, rozhodovali se, co dál. Zůstat v pražském bytě a každý rok jet na dovolenou k moři? Nebo si koupit chalupu a z Prahy odejít? Jiří uvažoval o jižních Čechách, Jitku to táhlo na sever, kam jezdila jako dítě. Vzala proto Jiřího na výlet.

„Měla pravdu. Tady je to hezčí, mnohem romantičtější,“ potvrzuje Jiří, když nás spolu s Jitkou přivítal v mohutné pod stávkové chalupě v malebném kopcovitém kraji blízko Šluknovského výběžku. „Informaci o téhle chalupě na prodej jsme dostali v hospodě. Byla v hrozném stavu. Předchozími majiteli byli staří lidé a sem jezdili jejich vnuci, dva bratři. Ti se pokoušeli o nějaké přestavby, ale neuměli to. Výsledek byl dost tristní. Když jsme chalupu kupovali, střechou zatékalo, byla tu jediná obyvatelná místnost, odpad ze splachovacího záchodu končil v jámě za domem a zahrada byla úplně zarostlá.“

Prohlídka po chalupě

Současný stav je pravým opakem. Chalupa i zahrada jsou ve výborné kondici, majitelé se usmívají a zvou k prohlídce. Zobytněny jsou všechny místnosti v přízemí a prvním patře a také o dalším využití dvoupatrové půdy Černí mají přesnou představu.

Vstupuje se dveřmi s pískovcovým portálem, uvnitř je chodba vedoucí napříč domem. Vpravo, kde kdysi bývaly chlévy, se nachází kuchyň s jídelním koutem. Vlevo je velký obytný prostor s jídelním stolem, sedací soupravou a krbem. Touto místností se dá projít do pracovny, z níž je vchod na zahradu. Právě ze zahrady se dá odhalit, že pracovna vznikla z přístavku, který vyrostl někdy v 80. letech minulého století. „Kluci tu dost ledabyle zbudovali umývárnu a záchod. Do umývárny vedla zarostlá trubka s vodou, která končila v domě jediným, ale zato stále kapajícím kohoutkem,“ vzpomíná Jiří.

Když se vrátíme do chodby, tak na jejím konci je vpravo vstup do komory a také do sklepa se studánkou. Po třech schodech nahoru se vchází do koupelny a do dílny. V prvním patře se vlevo od schodiště nachází pokoj pro hosty a vpravo ložnice majitelů s výstupem na terásku nad pracovnou. Hala mezi nimi je docela prostorná, rozhodně nejde o žádnou úzkou chodbičku. Na vzdálenějším konci jsou dveře do lyžárny. Tu kdysi někdo vybudoval z pavlače, kterou plnými stěnami uzavřel. Kromě lyží se tady dá uskladnit spousta dalších věcí, což si současní majitelé chválí. Na opačném konci jsou opět tři schůdky ke dveřím, za nimiž je koupelna se záchodem. A z koupelny ještě vedou dveře do „cvičárny“.

„Tak naši posilovnu nazvaly vnučky,“ směje se Jiří a ukazuje místnost s rotopedem a několika dalšími stroji na posilování. Prý si tu občas oba mučí těla.

Z prvního patra vystoupáme po schodišti na půdu. Tady by měly vzniknout další dva pokojíky s koupelnami. Veškeré instalace, to znamená elektřina, voda, odpady a topení, jsou již připraveny. Nad tímto patrem, ve špičce střechy, je ještě malá půdička.

Jitka a Jiří zařídili interiér v jednotném stylu. V kuchyni, obývacím pokoji, obou ložnicích i v halách je masivní holandský nábytek. Z původního zařízení tu nezbylo nic. To ale neznamená, že chalupa nemá svou historii.

Na rekreaci do Sudet

Dozvídáme se, že stavení je staré asi 115 let. Ve vesnici žili pouze Němci, jediný Čech byl velitelem finanční stráže. Život tu musel být krušný, protože v nadmořské výšce 550 metrů s chudou půdou se toho moc pěstovat nedalo. Lidé proto chovali dobytek a za živobytím chodili do textilek a skláren. V kraji se také trochu těžilo stříbro.

Ještě než po válce došlo k vysídlení německého obyvatelstva, v chalupě Černých žily ženy – šičky uniforem – a také sem jezdili vojáci z fronty za odpočinkem. Už tenkrát byly Lužické hory rekreační oblastí.

Opravy trvaly deset let

Ovšem, než si krásy zdejší krajiny mohli začít naplno užívat i Jitka s Jiřím, chvíli to trvalo. Museli nejprve dát do pořádku zdevastované stavení.

„Trávili jsme tu hodně času, víkendy i dovolené,“ konstatuje Jiří. „Nejprve jsem každý pátek posekal a uklidil trávu a v sobotu jsem už v montérkách lezl po domě. S opravami jsme ale nezačali nejlépe. Místo střechy jsme se pustili do místnosti na bydlení, přitom každý déšť byl dramatický,“ přiznává.

Jitka navazuje: „Když došlo na opravu střechy, stálo při nás štěstí, protože zrovna nepršelo. Firmě pana Lacmana na její pokrytí tři dny stačily. Manžel vždy všechno připravil, ať už šlo o střechu, topení, instalaci vody či elektřiny, nebo výměnu oken a dveří, takže pozvaní řemeslníci mohli hned dělat svou práci. Ale například podlahy a jejich odvětrání a drenáže kolem chalupy, ty dělal Jiří.“

Podlaha jim však přichystala nepříjemné překvapení. Chalupář vypravuje: „V přízemí byla sto let stará prkna. Byla prožraná červotočem, prošlapaná a ještě natřená vojenskou zelenou. Po jejich sundání se objevila škvára s hlínou. Tento podklad jsme nechali, jak byl, a položili nová prkna za padesát tisíc, lak na ně stál čtrnáct tisíc korun. Asi po roce začaly v jednom rohu hnědnout spáry mezi prkny a divně to páchlo. Jednoho dne se podlaha pod námi propadla. Když jsem prkna sundal, objevil se mimozemšťan. Chapadla dřevomorky se táhla po celé chalupě a hrála všemi barvami.

Nezbývalo než přistoupit k radikálnímu řešení. Všechno vykopat a vyvozit. Napadená byla i zeď. Tu jsem musel vybourat do padesáticentimetrové výšky a dozdít. Nová podlaha má odvětrání husími krky. Otvory ve zdech jsou na různých stranách, aby fungoval komínový efekt. Na betonu leží rošt, dřevoštěpkové desky, polystyren, fólie a plovoucí laminátová krytina. Myslím, že viníkem výskytu houby byla vlhkost, která se táhla ze senkrovny,“ uvažuje chalupář.

Skutečnost, že trámy někde nahradilo zdivo, není poznat. Roubené stěny jsou zvenku kompletně obloženy prkny, zevnitř je sádrokarton. Mezi těmito vrstvami je ještě vzduchová mezera a izolace čedičovou vatou. Je nutné uznat, že venkovní obklad působí věrohodně jako roubení, pokud jej nezačnete studovat zblízka. Pak si všimnete umně poskládaných prkének a latěk.

„Když jsme chalupu koupili, všechno dřevo bylo schováno pod několika vrstvami zelené barvy. Všechny stěny jsem musel opálit. Bylo to dost nebezpečné, protože spáry byly ucpány hadry a papírem. Na jedné straně jsem pracoval a z druhé strany trámy doutnaly. Všichni kolem mě byli ve střehu, abychom chalupu nepodpálili,“ vzpomíná na napínavé chvilky Jiří.

Ve výčtu oprav bychom neměli zapomenout na výměnu oken a dveří. Ty dělal Jindřich Tomášek od Ústí nad Labem. „Má truhlářskou firmu a zlaté ručičky,“ usmívá se Jitka a vysvětluje, že vstupní dveře do chalupy jsou kopií původních dveří a jsou doplněny mříží, také přesnou kopií. „Tu vyráběl Jiří v dílně stejně jako další mříže instalované na některých oknech. Galvanické pozinkování povrchu obstarala firma Anticor.“

Chalupa na elektřinu

Při volbě topení dali chalupáři přednost pohodlí. Původně v chalupě byla pec. Dnes je roubenka vytápěna elektrickým kotlem, kterému vydatně pomáhají krb s krbovou vložkou na dřevo v obývacím pokoji a kamna na dřevo v ložnici. Přece jen se tu občas vypíná proud a měsíční zálohy za elektřinu nejsou zrovna nízké.

„V chalupě je jednadvacet radiátorů a do chodby a koupelny je teplo rozvedeno průduchy z vytápěných místností. Elektřinou nejen topíme, ale vaříme na ní, voda se ohřívá v průtokových ohřívačích a nějakou spotřebu má i akvárium,“ vypočítávají chalupáři. „Přesto litujeme, že jsme neinstalovali podlahové topení pod dlažbu v kuchyni.“

Zahrada i přes cestu

K chalupě náleží rovinatá zahrada 10 x 40 metrů a ještě kousek pozemku za cestou, který Černí přikoupili později. Před chalupou vidíme zahradní krb s posezením pod markýzou a další stolek se židličkami je pod třešní. Ve vzdáleném rohu zahrady, za ohništěm, je zastřešený bazén. Ten si užívá hlavně Jitka, která má problémy s bolavou krční páteří. Většinu zahrady tvoří trávník, který je z jedné strany lemován záhony s okrasnými rostlinami a z druhé frontou dřevníků, která brání pohledům turistů jdoucích po cestě.

Na přikoupeném pozemku si chalupáři postavili garážové stání pro auto, mají tu pár záhonů s česnekem, jahodami a zeleninou a také „studnu“. Ta skrývá odpad – vodu ze studánky pramenící ve sklepě. Na okraji pozemku protéká místní potůček. „Stav vody máme pod kontrolou. Když se potok rozvodní, zatopí studánku a sklep a vodu odtud musíme odčerpávat. V krásných dnech, jako je ten dnešní, si odpoledne uděláme kafe a sedneme si na lavičku nad potok, jeho bublání úžasně uklidňuje,“ prozrazuje Jitka. Má pravdu. Ukazuje se, že právě tady je to příhodné místo i pro vyslechnutí několika slov na závěr.

„V chalupě žijeme už dvanáctým rokem a stále něco vylepšujeme. O mně se říká, že manžela uštvu a že ho pořád honím do práce a nepustím ho ani do hospody…,hotovo“ směje se Jitka. „Ale tak to není. Můj muž je moc šikovný a pracovitý. Chalupa se vyloupla z ničeho a všichni jsou překvapení, jaké to tu máme. Dokonce se občas zastaví němečtí turisté jdoucí okolo. Říkají: Ja, schön! A chtějí kafe, protože si myslí, že jsme penzion. Dnes oba víme, že jsme udělali dobře, že jsme z Prahy odešli.“

text: Martina Lžičařová
foto: Petr Živný a Martina Lžičařová

Chalupa v Lužických horách – šťastná volba


Komentáře

Napsat komentář