Nový život venkovského statku

Historie moravského statku sahá do roku 1624, kdy tu býval lihovar. Dnes jej využívá rodina Milana a Ireny pro víkendové pobyty. S respektem k historii stavby ho upravila pro současné bydlení.

První zmínka o vsi ležící na Malé Hané se objevuje v roce 1176 v listině krále Vladislava a to je jen o nějakých dvě stě let později, než první zmínka o Praze. Přesto je víc než překvapivé, že na kraji moravské vesnice, v rozložitém objektu jednoho zdejšího rodinného statku nalézáme rozsáhlé a hluboké sklepy s klenbou jak pod starým hradem. V jedné jeho části byl totiž lihovar, který svědčí o historicky doložené rostoucí oblibě lihovin v 17. století. Jeho existence je datována rokem 1624. Na obrázcích je patrná především stavební podoba a nepochybná estetická hodnota sklepa, avšak k jeho rozloze stojí za to dodat, že původně do něho vedl šikmý vjezd pro koně s povozem.
V současnosti majitelé uchovávají ve sklepě vše z darů přírody, co uchovat chtějí. Ve stálé dvanáctistupňové teplotě se dobře daří například uloženým lahvím vína, a když přijde podzimní čas a plody z mnoha stromů se švestkami a jablky volají po využití, stojí zde nádoby s ovocným kvasem neboli rmutem, který čeká na pravou chvíli k odvozu do pálenice.
Nebudeme popisovat historii domu od roku 1624, ale vkročíme rovnou do 20. století. V jednom okamžiku se statek ocitl v majetku ředitele školy, který usedlost zdědil po nevlastní sestře. Sám děti neměl, ale vychovával Milana, syna z příbuzné rodiny, který se stal lékárníkem v jihomoravském Zlíně. Roku 1980 mu usedlost daroval. Ten měl syna, Milana, nyní zlínského kardiologa, který se svou ženou Irenou a dvěma dospělými syny o svěřený majetek pečují.

Chalupu nestačí jen vymalovat

Asi je správné, že statek se stájemi a stodolou, který vznikal, sloužil a proměňoval se po několik století, nepodlehl představám současných majitelů během pár měsíců. Ostatně ty se v průběhu let měnily.
„Když jsme sem začali jezdit, byl tady suchý záchod, zanedbaná velká zahrada s řadami ovocných stromů, dvůr plný roští, voda rozvedená jen na pár míst a získávaná ponorným čerpadlem z vlastní studny. Mimochodem, naši předkové byli důkladní. Studna se dvěma metry v průměru je dvanáct metrů hluboká a drží se v ní zhruba sedmimetrový sloupec vody,“ říká Milan.
Řadu let si rodina na nové prostředí teprve zvykala. Šlo sice jen o víkendy nebo dovolené, avšak čím dál víc bylo jasné, že rozsáhlý areál s bohatou historií, s devadesátkou jabloní, hrušní, třešní a višní, švestek nebo mirabelek rostoucích na pozemku o pěti tisících čtverečních metrech jejich životy pořádně ovlivní.
„Nejprve jsme jen sem tam něco vyčistili a vymalovali, abychom prostor přizpůsobili pobytu o víkendových návštěvách. Někdy v polovině 90. let jsme vyklidili staré seno z půdy, abychom si tam vytvořili prostor pro hraní ping-pongu. Byli jsme ale překvapeni, jak krásný prostor se před námi odkryl, takže jsme začali uvažovat o větších koncepčních úpravách,“ vzpomíná dnes Milan.

Část klenby se poroučela k zemi

Dům se staví od základů, ale renovuje od střechy. Ve všech objektech majitelé obnovili krovy a položili nové střechy, přitom se spolehli na řemeslníky ze vsi a z nejbližšího okolí. A nelitovali. Na jihovýchodní stranu střechy jedné ze stodol před třemi lety instalovali sluneční panely zahrnuté do akce Zelený bonus. Dosavadní zkušenost s různými způsoby vytápění ukazuje, že využívání solárního zdroje je výhodné především pro trvalé bydlení, méně už pro chalupáře, kteří do obydlí dojíždějí jen na víkend nebo na dovolenou. Jak to tedy chodí v  Milanově rodině?
„Používáme klimatizační jednotku, která v zimě topí a v létě chladí, v záloze máme elektrické přímotopy a pod celým novým přízemím včetně velké koupelny je položeno elektrické podlahové topení. Kromě toho do rohu, ve kterém se stýkají tři místnosti, jsme nechali postavit kachlová kamna, která dokážou vytopit všechny zmíněné prostory. Přitápět můžeme i prostřednictvím telefonu. Samozřejmě, v kachlácích telefon nezatopí, ale dokáže vyslat signál ke spuštění elektrického vytápění.“
Klíčovým místem, do kterého se přibližně před šesti lety rodina pustila, byly bývalé stáje. Rozlehlé prostory dávaly možnost velkorysých úprav a převažující valené klenby nabízely vytvořit zajímavá a inspirativní zákoutí. No, hezky se to řekne, hůř udělá. Například když chalupáři shazovali z půdy seno a letité harampádí, probořila se téměř nad polovinou stájí klenba. Znovu ji vybudovat by bylo neúměrně nákladné, proto nad budoucí ložnicí a halou udělali strop rovný, kdežto nad hlavní místností s plochou bezmála 60 metrů čtverečních klenba zůstala.
Dominujícím stavebním prvkem se tedy stal oblouk, který se na mnoha místech opakuje. V oknech a na dveřích jsou oblouky původní, řemeslníci je jen opravili a začistili. Největší změny se dotkly oken, která se v silné kamenné a cihlové zdi rozšiřovala směrem dolů. Někde dosáhla až na zem a proměnila se ve francouzské dveře.

Jak se přestavují stáje

„Postupem doby jsem si vytvořil poměrně přesnou představu o tom, jak by měl dům i s jeho dalšími částmi fungovat. Synové dorůstali, studovali vysoké školy a zakládali rodiny. Jsme spolu rádi, ale bylo jasné, že každý máme svůj způsob života a chceme ho respektovat. Společně jsme proto upravili jeden byt v původní obytné budově a druhý jsme vytvořili v jejím půdním prostoru. Na nás s manželkou zbyly popisované stáje od synů oddělené širokým průchodem ze dvora do zahrady.“
Projekt chystaných úprav podle Milanových nápadů nakreslil bratranec Jiří, stavební inženýr. Vůbec se zdá, že pro řadu pomocníků a navazujících řemesel nemuseli s manželkou Irenou chodit daleko. Většinu stavebních prací v půdním bytě nad původním obydlím udělal kamarád Pepa Čížek, který pak s firmou, ve které pracoval, pokračoval i v rekonstrukci stájí. Originální kachle vyrobili a kachlová kamna postavili řemeslníci ze sedmi kilometrů vzdálených Letovic, okna na míru si nechali majitelé statku vyrobit ve Zlíně, kde bydlí.
„Začátky rekonstrukce domu byly dost drsné. Bylo nutné vytahat ven ze stájí těžká stará pískovcová koryta, vytrhat podlahy a vyčistit prostor, vybourat příčky, odstranit staré omítky a tak dále. Při pohledu zvenčí se možná i teď někomu může zdát, že například fasáda je nedodělaná. Mám na mysli střídání omítnutých a holých míst s odhaleným zdivem. Ovšem zdi naší ,obydlené stájeˈ mají tloušťku sto dvacet centimetrů, navíc byly při zdění použity střídavě cihly a kámen, takže běžně známé způsoby izolace proti zemní vlhkosti nepřipadaly v úvahu. Nešlo je podřezat strojem a izolovat vkládáním nerezového plechu ani klasicky s kladivem a majzlíkem v ruce. Nakonec se zeď každých deset centimetrů provrtala a je ošetřena proti vlhkosti chemicky. Neomítnutá místa na fasádě mají tedy technologický důvod, protože přispívají k větrání zdí, ale mně se tenhle prvek nakonec líbí, protože střídání ploch působí docela výtvarně. Nebo ne?“ pokládá řečnickou otázku Milan.

Kuchyně do oblouku? Proč ne…

Hlavní obytný prostor o velikosti téměř šedesát metrů čtverečních zabírá celou šířku budovy, takže na jedné jeho straně lze vyjít francouzským oknem na dvůr a na protější straně na terasu v zahradě. Originální tvar má kuchyně, která je jeho součástí. Jelikož místnost má tvar obdélníku, rozhodli se manželé změkčit její charakter kuchyňským pultem ve tvaru půlkruhu. Kuchyňskou desku slepili řemeslníci z umělého kamene na místě. Milan si přál oblouk velikých rozměrů, aby korespondoval s monumentálností klenby v místnosti. Obrovský je také jídelní stůl, ke kterému se při velkých rodinných setkáních usadí dvanáct až čtrnáct lidí.
„S manželkou sem jezdíme prakticky každý víkend, synové se svými rodinami tak často, jak jim to jejich zaměstnání a zájmy dovolí. Pořád tady mám co dělat. Vždyť jenom posekání trávy trvá tři nebo čtyři hodiny. Ale co, vyčistím si při tom hlavu a těším se, že až natrvalo skončím s prací v ordinaci, budeme tady s Irenou nastálo.“

Text a foto: Pavel Veselý

Nový život venkovského statku