Aby barvy dál zdobily chalupy

Většina chalupářů považuje za ideální stav své roubenky vzorně opravený dům s výrazně tmavě hnědými trámy a zářivě bílými spárami. Tedy zjednodušeně – dům hnědobíle pruhovaný. Je však tato zavedená a dnes již převažující úprava roubených staveb v souladu s tradiční českou lidovou architekturou?

V některých regionech Čech se v minulosti roubené domy natíraly pestrými krycími barvami – nejčastěji zelenou, šedou, okrovou, nebo červenou (jih Krkonoš)

Doklady o roubených stavbách přinášejí již archeologické výzkumy slovanských hradišť. Po celé středověké období a v některých regionech (např. v Pošumaví či na Písecku) až do počátku 19. století se stavělo většinou z neotesaných klád. Teprve postupem času, převážně až v 18. století, se začalo stavět z opracovaných trámů (obvykle dvoustranně).
Spáry se tradičně vyplňovaly mechem a mazaninou, a do širších spár se někdy jako výplň vkládala tyčovina. Především v německy mluvících regionech se stavělo z precizně opracovaných, ze všech stran hraněných trámů. Nasedaly na sebe přímo, čímž odpadlo vyplňování spár.

Na Podbrdsku, zejména okolo Hořovic a Rokycan, se dodnes místy dochovala tradice drhnutí roubených stěn, které pak mají krásnou medovou barvu. V kontrastu se šmolkově modrými spárami působí kouzelně (Olešná, Hořovicko)

 

V přírodním tónu

Nejjednodušší a v minulosti také nejobvyklejší úpravou bylo ponechání stěnových trámů bez jakýchkoliv nátěrů či úprav. Přirozeně zestárlé dřevo se tak uplatňovalo příjemným teple hnědým až šedavým odstínem v závislosti na použité dřevině a orientaci stavby ke světovým stranám. Takto přirozeně působící stěny dnes můžeme obdivovat především na hospodářských stavbách, ale i na některých nových roubenkách.

Spáry mohly být v závislosti na významu stavby a na regionálních zvyklostech buď ponechány v přírodní barvě hliněné mazanice závisející na použité hlíně, nebo opatřeny vápenným nátěrem – nejčastěji bílým. Dochovaly se však i stavby s nátěrem šmolkově modrým či růžovým.

V některých oblastech – např. na Podbrdsku či Rokycansku (Olešná, Medový Újezd, Kleštěnice a další vsi) se dodnes vzácně udržela tradice pravidelného drhnutí a mytí stěn, které snad mohlo mít v minulosti i symbolický význam. Takto ošetřený roubený dům má stěny zlatavé až medové barvy.

Na většině území Čech, Moravy i Slezska bylo nejobvyklejší povrchovou úpravou roubených domů bílení vápnem, do kterého se někdy přidávala šmolka, saze, nebo jiné pigmenty (Ubušínek, Českomoravská vysočina)

Vápenné nátěry

Prakticky na celém území Čech se nejpozději od konce 18. století (v některých oblastech snad i dříve) roubené konstrukce natíraly plošně bílým či tónovaným vápenným nátěrem („líčkou“), opět nejčastěji bílým, okrovým, šmolkově modrým, růžovým či šedým.
Natřené domy vypadají neobyčejně působivě, zejména díky barevně scelenému povrchu stěn s čitelnou plastickou strukturou dřeva. Tuto úpravu měla v minulosti i řada známých památek lidové architektury, které jsou dnes po rekonstrukcích posledních desetiletí hnědobíle „pruhované“ – např. Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova či Šolcův dům v Sobotce. Staršími fotografiemi je doloženo i bílení širokých pásů okolo oken, pokud zůstaly vlastní stěny bez nátěrů.

Nejpozději od počátku 20. století se i ve vnitrozemí Čech začalo prosazovat vícebarevné řešení domů (Přepeře, Sobotecko; barevnost byla obnovena podle zachovaných zbytků a starší fotografie)

Hrají všemi barvami

V severočeských horách (zejména v Krkonoších, ale i v Lužických, Jizerských a Orlických horách) a v jejich podhůří se domy v minulosti často natíraly pestrými barvami. Tuto tradici lze bezpečně vysledovat na počátek 20. či do druhé poloviny 19. století.
Nejčastější je nátěr suříkově červený či jasně zelený, používala se ale i barva šedá, hnědá a okrová, vzácně pak i modrá a černá. Neobvyklé nebyly ani kombinace těchto barev. Jejich pojivem byly obvykle olej či fermež. Spáry se v tomto případě zpravidla bílily. Pestře barevný mohl být i štít, dveře, obklady a další doplňky stavby. V některých regionech (na Jičínsku, v Podkrkonoší či na Valašsku) se uplatňovala také jednoduchá ornamentální malba na čelech stěnových trámů.

Šedá chalupa s téměř černým nátěrem na podstávce a latění, osvěžená zlatavými okny je z Lužických hor (Kytlice)

Co je dnes na výběr

Dnes má uživatel na výběr široký sortiment materiálů. Před konečnou povrchovou úpravou je žádoucí opatřit dřevo spolehlivým konzervačním prostředkem proti působení hmyzu, hniloby, hub a dalších škůdců. Při opravě roubených staveb bychom měli respektovat poslední hodnotný a bezpečně doložený historický stav. Pokud se na domě dochoval plošný vápenný nátěr, neměl by být zbytečně odstraňován, ale tradiční technologií obnoven. Tento nátěr však má po čase tendenci k odlupování, zejména z povrchu nového dřeva. Aby se zabránilo tomuto „pelichání“, přimíchávalo se do vápna mléko. Dnes si často chalupáři pomáhají penetračním přípravkem, např. Sokratem.
Pokud je stavba opatřena nevhodným novodobým nátěrem, je možné tyto úpravy citlivým způsobem odstranit tak, aby nedošlo ke zbytečnému úbytku dřevní hmoty. Jde to často dosti obtížně. Ověřili jsem si to na domě, který byl natřen gumoasfaltem. Stěny jsme nakonec vykartáčovali speciálním rotačním kartáčem s „paličkami“ na koncích vláken a zvolili plošný nástřik stěn horkou lněnou fermeží.

Větší problém bývá s barevnými nátěry. Tradičně používané barvy na bázi oleje či fermeže většinou nevyhoví dnešním požadavkům na trvanlivost, a tak nezbývá než sáhnout po těch novodobých. Připomeňme tedy alespoň estetické požadavky na nový nátěr. Měl by být buď matný, nebo polomatný, nanášený jen v takové tloušťce, aby nezakryl strukturu dřeva. Doporučuji nepoužívat lazurní barevné nátěry či mořidla, které nepůsobí na tradiční chalupě přirozeným dojmem.


Roubenky v “kožichu”

Zejména v úrodnějších nížinných regionech bývalo velmi obvyklé balení roubených stěn do „kožichu”. Na roubení byla nanesena silná vrstva mazaniny – směsi hlíny, řezané slámy a případně dalších přísad. Na dřevěném podkladu držela díky zatlučeným kolíčkům.
Důvodem byla snaha přizpůsobit roubené stavby vzhledově stavbám zděným (přísná protipožární nařízení), ale také zajištění lepších tepelně-technických vlastností. Později se hliněná omazávka také omítala. Přilnavost omítky k mazanině zvyšovaly vrypy či vtlačené keramické střepy. Takový dům lze na první pohled skutečně jen těžko rozeznat od domů zděného. Stává se, že na stěnách jednoho domu naleznete stopy více různých úprav, které byly postupně prováděny v závislosti na změně estetických nároků generací majitelů. Specifickou otázkou jsou také obklady roubených stěn prkny, šindelem, břidlicí či eternitem.


Připomínáme:

  • Pokud setrvale natíráme stěny roubenek hnědobíle nebo i černobíle tam, kde tato úprava není tradiční (např. Krkonoše či Jizerské hory), nevědomky likvidujeme tak jedinečnou záležitost, jakou je pestrost lidové architektury.
  • Používání sytých jednolitých lesklých nátěrů dřeva v odstínu palisandr je nevhodné. Zapomínáme, že mnohde se roubené stěny líčily celé vápnem, někdy lehce zabarveným modrou šmolkou.
  • Dříve stavitelé volili „veselejší” barvy s fermežovým základem: okrovou, hnědočervenou, zelenou, modrou, to vše v přírodních odstínech. A spáry bývaly i světle modré nebo v přirozeném okrovém odstínu hliněné vymazávky.
  • Před jakoukoliv úpravou vnější podoby stavby je dobře se informovat o místní stavební tradici. Pokud již není poznatelná v blízkém okolí, neuškodí návštěva místního muzea nebo dotaz na příslušném odborném pracovišti památkového ústavu.
  • Prvotní snahou by mělo být zachování či obnova přírodního vzhledu dřeva. Jen tam, kde to vinou minulých opakovaných nátěrů vyjetým olejem či karbolkou již není možné, můžeme využít současné nabídky nátěrových hmot.

 

Text: Ing. Arch. Jan Pešta, Foto: Marie Rubešová

 

Aby barvy dál zdobily chalupy