Opravy omítek


Chceme-li začít jakékoliv opravy omítek, musíme vycházet z jejich druhu a kvality. Podle toho zvolíme postup i čas, kdy se do práce pustíme.

Vhodná doba pro opravy omítek začíná už zjara. Pokud není předpověď zlá (lijáky, plískanice, mráz), lze začít již v půli dubna. Jinak raději až v květnu, po „zmrzlých“. Vhodné období končí v říjnu – po patnáctém už práce raději nebudeme začínat.
Jakékoliv opravy omítek jsou choulostivé. V létě hrozí přeschnutí a vznik trhlinek a spár, v zimním období promrznutí a ve výsledku se objeví stejné poruchy; na jaře po odměku se mohou opravené části vydrolit – pokud nevypadne a nevydrolí se celá plocha.

Stejné jako původní

Při opravách bychom měli volit stejné materiály a postupy jako ty původní. Dnes svádějí k použití připravené pytlované suché maltové směsi. Pak ale je nutné pečlivě zjistit, z čeho je směs namíchána. Pro venkovní použití je nutná i podmínka mrazuvzdornosti. Všechny dokončené opravy pak vyžadují přestřik nebo přetření celé fasády do barevné stejnosti. Břizolitové omítky a povrchy z umělého kamene nelze nikdy zcela barevně sladit, ty se musí vždy nově barevně ošetřit.

Venkovních fasádních nátěrových hmot je na trhu velký výběr v nejrůznějších cenových relacích. Konečnou barevnou úpravu dělejte až po dokonalém vyzrání, eventuálně až po úpravě opravy, aby se vyloučil vznik i těch nejmenších prasklin. Počítá se minimálně s 28 dny, ale skutečné vyzrání je u různých omítek jiné, u některých až několik měsíců. Laik to bez těchto vědomostí nepozná.

Měkké omítky

Vápenné omítky se dodnes vyskytují na spoustě vesnických domů, postavených počátkem minulého století, ale hlavně v tom předminulém. Tyto domy obvykle nemají vodorovné izolace proti zemní vlhkosti, a tak se opravují hlavně sokly a dolní části fasád. Známé je každoroční tradiční „líčení“ vápnem. Za léta vznikly i několikacentimetrové nánosy bílých i barevných vápenných vrstev.

Při větší opravě odfouklé nebo i vypadlé omítky je nejlepší tyto vrstvy opatrně širokou měkkou špachtlí oškrabat – odlámat až na maltu omítky nebo na zdivo. Lehkým klepáním topůrka menšího kladívka je dobré vyhledat odfouklé části na celé zdi. Zjistíme-li, že omítku tvoří hliněná mazanina, pak začne shánění. Oprava by se měla provést stejným hlinitým nebo hlinitopísčitým materiálem z co nejbližšího zdroje (hliníku či staré cihelny). Taková omítka se uhlazuje jen rukou bez jakéhokoliv nářadí. Po zavadnutí se bílí širokou štětkou jen lehce řídkým vápenným mlékem. Až pro další nátěr, kdy už nehrozí rozmočení mazaniny, se použije hutné vápenné mléko – tzv. pačok.

Vápenopísková omítka hlazená už dřevem se oklepává podobně opatrně. Smetáčkem se dobře vymete prach a uvolněné částice. Dobré je také vodou vystříkat a proškrábnout spáry mezi cihlami nebo kameny. Důležité je provlhčení zdiva vodou nebo přípravky proti plísni, vlhkosti apod. těsně před nanášením nové malty. Pozor, je nutné pracovat s citem a podklad nepromáčet!

Oprava tedy probíhá ve dvou fázích. Nejprve nanášíme jádrovou omítku a po jejím zavadnutí štuk. Je-li rozsah opravy menší, pak se dobře hodí suché pytlované směsi (ale opět pozor na jejich složení!). V jádrové omítce by neměl být cement a pytel se štukem by samozřejmě měl mít certifikaci na mrazuvzdornost.

Jak na „těžší“ omítky

Prakticky stejně se začíná oprava těžších omítek. Jsou však tvrdší, křehčí a hůře se oklepávají. Někdy je nutné k jejich odřezávání použít i úhlovou brusku. Pak ale pozor na bezpečnost při práci, je nutné použít všechny vhodné ochranné pomůcky. Ve skladbě surovin by v tomto případě mělo být jisté procento cementu.

Důležitou roli při opravách dnes hraje stavební chemie. Usnadňuje práci a výsledek je kvalitnější. Jestliže je otlučené a ve spárách proškrábnuté zdivo jinak suché a zdravé, pak je stačí jen přetřít nebo přestříknout buď správně naředěným Sokratem, nebo přípravkem DIK. Toto ošetření se nazývá penetrace a napomůže lepší přilnavosti nové malty. Tyto prostředky však používejte jako „záměsovou vodu“, ředěné přesně podle tabulek na obalu. V podstatě jsou to koncentrovaná lepidla cementu a maltovin.

Je-li zdivo provlhlé, plesnivé a rozpadavé, je nutné se nejprve zabývat jeho ozdravěním, tedy vysušením a zbavením eventuálního zamoření. Není-li postižení silné, můžeme začít Savem proti plísním, Bochemitem nebo podobnými přípravky. Při větším porušení omítky a jejím zamoření plísní je rozumnější kontaktovat sanační firmu.

Opravy tvrdších omítek s větším obsahem cementu a hrubšího kameniva, jako jsou břizolity, různé profilované cementové omítky soklů budov a tvrdé kamenné omítky (plnivem je drcený mramor, žula či jiné granity), jsou obtížnější. Původní materiály se prakticky neseženou. Jen zkušený zedník umí zajistit tvrdost a hrubost povrchu, jaké má původní fasáda. Barevnost se obvykle zcela napodobit nepodaří. Jednolitosti fasády dosáhneme jen novým celkovým nátěrem. Opravy neprodyšných disperzních omítek svěřte raději známé a prověřené firmě. Vždy je nutné zjistit hlavní příčiny popraskání, odfouknutí a odloupnutí, což platí i pro omítky silikátové a dražší silikonové.

Vnitřní omítky

O mnoho jednodušší nejsou ani opravy omítek vnitřních. Je jasné, že hliněné omítky starších staveb by se na pokud možno asanovaném zdivu (obvykle jde zase o hliněné zdivo z vepřovic nebo nabíjenice) měly opravovat zase jen hliněnou mazaninou! Pod vápenným nátěrem by byl hrubší povrch opravy stále vidět.

Vápenopískové omítky u novějších staveb z pálených materiálů se budou opravovat již dvouvrstvě. Nejprve hrubší jádrovou maltou a pak jemným vápenopískovým štukem. Jádrovou omítku hladíte jen dřevem na hrubo a štuk v tloušťce asi 1–3 mm můžete nakonec jen lehce zatřít ocelovým hladítkem – kleťákem (popř. polystyrenem či plastem, které mnozí zedníci dnes používají k hlazení omítek místo dřevěných a ocelových hladítek). Také vnitřní zdivo musí být před opravou omítky suché. Vyplatí se jeho lehká penetrace.

Zvláštní kapitolou by byly sádrové omítky. Ty se vyskytují spíše jen v historicky chráněných a památkáři sledovaných objektech. Tam samozřejmě nestačí rozdělat si v gumovém kelímku sádru s vodou a špachtlí se snažit defekt opravit. Je to spíš alchymie s různými zpožďovadly a dalšími speciálními přísadami a také speciálními technikami, například obrušováním, hlazením, napouštěním a dalšími způsoby.

Při opravách umělých omítek jak venku, tak uvnitř budeme postupovat pod vedením zkušeného řemeslníka – anebo výběr a použití nejrůznějších umělých omítkovin a tmelů přenecháme školeným pracovníkům se zkušenostmi z praxe.

TEXT: VLADIMÍR PROCHÁZKA
FOTO: MARTIN MAŠÍN A MARIE RUBEŠOVÁ

Opravy omítek


Komentáře

Napsat komentář

Sanační omítky

Pozor na použití sanačních omítek při opravách. Dlouhodobě zamokřené zdivo nelze omítnout ničím jiným než tvrdou nepropustnou cementovou maltou, aby se omítka zase brzy neodfoukla a celá nespadla. Nepropustná sanační omítka by vlhkost, plíseň a houbu jen vysunula o patro výš. Sanační omítky jsou vhodné na jednorázově promočenou zeď tam, kde prasklo vodovodní potrubí, nebo kam vnikla voda při opravě střechy apod. Dá se pak brzy vymalovat a prostor užívat. Pokud se v mokrém zdivu objevuje plíseň, je samozřejmě nutné zdivo nejprve asanovat a pak teprve s úspěchem použít sanační omítku.

Druhy omítek podle tvrdosti

  • Nejměkčí jsou omítky hliněné, bílené vápenným mlékem, vápenopískové a vápenocementové.
  • Tvrdší jsou omítky cementové, břizolitové a omítky z umělého kamene.
  • Nejtvrdší jsou umělohmotné nepropustné disperzní omítky, propustné silikátové (levnější) a silikonové (dražší).