Beranov


Vesničku Beranov najdete na západě Čech, mezi městečky Teplá a Toužim, na mírně zvlněné vysoko položené planině. V roce 1995 byla zařazena mezi vesnické památkové rezervace.

Založení vsi Beranov můžeme datovat do první poloviny 13. století, vznikla tedy jako raně středověké sídlo. Poprvé je Beranov zmiňován (a to v české formě názvu „Baranov“) roku 1233 jako příslušenství premonstrátského kláštera v Teplé. Původ jména je podle lokátora vsi a znamená Baranův či Beranův dvůr.
Za třicetileté války byly ves a okolí značně postiženy vpádem švédských vojsk. Roku 1654 se v Beranově uvádí dvanáct selských gruntů. Z roku 1847 jsou záznamy o dvaceti čtyřech domech, v nichž žilo 156 obyvatel, fungovala tu i soukromá klášterní škola. V roce 1936 měla vesnice třicet dva domů se 179 obyvateli. Věnovali se převážně zemědělství – na polích se pěstoval hlavně len, někteří pracovali v blízkých lomech, kde se těžil živec. Dnes má Beranov něco přes dvacet čísel a na třicítku trvale žijících obyvatel.

Typická „okrouhlice“

Půdorysně představuje Beranov urbanistický útvar zvaný okrouhlice, který ukazuje na starší, slovanský typ osídlení – pro tento region typický. Kolem poměrně rozlehlé návsi ve tvaru podkovy, uprostřed níž se pod korunami vzrostlých stromů leskne hladina rybníka, jsou vějířovitě rozloženy jednotlivé, poměrně velké usedlosti. Jedná se převážně o zděné přízemní obytné domy doplněné hospodářskými stavbami. Vstup na dvory uzavírají zděné brány s půlkruhovým či stlačeným záklenkem. Některé domy mají bohatě zdobené průčelí ve stylu lidového klasicismu, fasády jiných jsou z neomítnutých červených cihel. Na jednotlivé grunty navazovaly vzadu lánové plužiny.
Jižní strana návsi byla volná. V pozdější době vyrostlo několik domků kolem komunikace z Toužimi na jihovýchodním okraji vsi. Až v průběhu 20. století byla zastavěna jižní strana návsi.

Severní strana návsi

Nejhodnotnější skupina usedlostí se zachovala na mírně stoupající severní straně návsi. Jedná se o stavení z konce 19. a počátku 20. století. Z nich zaujme na první pohled statek čp. 2 uprostřed. Tvoří ho zděné obytné stavení, chlévy a příčně situovaná stodola. Historizující štítové průčelí obytného domu, otočené do návsi, je bohatě zdobeno pilastry a lizénami, římsami s jemným zubořezem, parapety s konzolemi, reliéfy a dalšími architektonickými články. Okna jsou rámována v edikulách (postranní pilastry, na nichž leží kladí). Na zděné, půlelipticky klenuté bráně s brankou se objevují jako dekorativní prvek toskánské pilastry a zvlněná římsa. Plastická výzdoba hezky vyniká i díky barevnosti fasády pojednané v odstínech okrové a světle zelené. Dům pochází z let 1876–1880, brána s brankou jsou pravděpodobně starší, někdy z počátku 19. století.

Vedlejší dům čp. 1 s vysokým půdním polopatrem má jednoduchou eklektickou fasádu v šedo-bílé barevnosti, přiléhá k němu klenutá brána.
Úplně jiný charakter má usedlost čp. 3 sousedící z druhé strany. Dům má hladkou bílou fasádu, se kterou kontrastuje štít z neomítaného cihelného zdiva. Na rozdíl od oken v přízemí jsou ta horní oblouková, což zdůrazňují i odlišně kladené cihly. V podobném stylu je i protější hospodářská budova s netradičně řešeným průčelím. V režném zdivu jsou po stranách dřevěných dvířek umístěna dvě falešná okna, všechny „otvory“ mají klenutý nadokenní profil s klenákem. I zde je v čele dvora klenutá brána s brankou.

Současná vesnice

Také domy čp. 6 a čp. 21 směřují do návsi průčelím z režných cihel. Dům čp. 7 byl již novodobě upraven. V okrajových částech vesnice můžeme vidět několik domů ze 20. a 30. let 20. století (čp. 25) i starších (čp. 13 s bránou), které zdobí jen střízlivé architektonické detaily.
Na západní straně návsi býval kamenný kříž, po němž tu zbyl jen kamenný sokl. Drobná kaple stávající poblíž se do dnešních dnů nezachovala.
Po druhé světové válce z Beranova odešla část obyvatel německého původu, zástavba prořídla demolicemi, charakter obce však nebyl narušen moderní výstavbou. Dochované domy jsou ve většině případů dobře udržovány, i když by některým jistě více slušela dělená okna místo hladkých křídel.

Text a foto: Iva Tvrzová

Beranov


Komentáře

Napsat komentář

Když se řekne

lokátor vsi

Osoba, která ve středověku byla pověřena založením vsi či města – prováděla lokaci. Pověřována byla vlastníkem půdy (panovníkem, šlechticem, církevním hodnostářem). Povinností lokátora bylo najít lidi ochotné se v novém sídlišti usadit, zastupovat je a zorganizovat veškerou činnost související se vznikem osady (přesun osadníků, vyměření polností, vyklučení lesa atd.). Lokátoři pocházeli z různých sociálních skupin (drobní feudálové, měšťané, duchovní nebo i poddaní), museli ale být schopni vložit do podniku značný obnos v hotovosti. Za své služby obdržel obvykle lokátor v nově založeném sídle svobodné pozemky, popř. úřad rychtáře, mohl získat právo provozovat některé živnosti.