Litoboř

Obec Litoboř leží v podhůří Krkonoš zhruba dvacet kilometrů od polských hranic. Chalupy jsou roztroušeny po obou stráních kotliny nad Hlubokým potokem, jedním z přítoků řeky Úpy.

Chaloupka, radost pohledět – až na příliš širokou závětrnou lištu. V lomenici vidíme původní provětrávací otvůrky

Tradiční chalupy, hlavně ty nízké, roubené, se tu dochovaly právě proto, že nevelká obec leží mimo hlavní trasy, zhruba na půl cesty mezi Hořičkami a Slatinou nad Úpou. Její součástí jsou samoty Turyň a Tábor.

V kladském pomezí

Jediný památkově chráněný dům v obci – čp. 46. Je z 18. století, zděný z opuky. Cenný je i jeho interiér s původní chlebovou pecí

Historie obce sahá do druhé poloviny 12. století, kdy tuto část severovýchodních Čech získal mocný rod z Kladska. K jeho představitelům patřil i Lutobor, jehož jméno se odráží v názvu obce. Dřevěná litobořská tvrz stála na samotě Turyň a poprvé se připomíná v roce 1369, kdy ji obýval Ješek (Jan) z Litoboře. V současné době je na místě bývalé tvrze stavení čp. 1, v němž žije již tři sta let rod Vondráčků.

Od roku 1372 sídlil na Litoboři bratr Ješka Litek Hanuš z Chlumu a jeho nástupci se nazývali Litobořskými z Chlumu. Za zmínku stojí Jan Jiří z Chlumu, který dal v roce 1464 jako dík za uzdravení své hluchoněmé dcerky sroubit dřevěnou kapli na Boušíně (pověst připomíná Božena Němcová ve své Babičce). Od roku 1517 patřila Litoboř spolu s okolními vesnicemi k panství rýzmburskému, tvrz přestala být sídlem a pustla.

Tuto půvabnou chaloupku udržují chalupáři v tradičním duchu – roubení je obílené včetně soklu a štít bez novodobých nátěrů

Po mnoha přesunech mezi českou šlechtou (Perštejnové, Dobřenští, Smiřičtí a další) kupuje Litoboř v roce 1637 Octavio, kníže Piccolomini, sídlící na náchodském zámku. V roce 1792 pak získává celé panství Petr, vévoda Kuronský a Zaháňský, jehož dcera Kateřina, ratibořická paní kněžna z Babičky, zde vládla od roku 1800 do roku 1839. Posledními vlastníky byli členové rodu Schamburg-Lippe.

Spjati se zemědělstvím

V poválečné historii poznamenalo obec působení „diverzanta“ Stejskala (konec roku 1951), který měl bránit násilné kolektivizaci zemědělství. Za kontakty s ním byli dva lidé z Litoboře odsouzeni k smrti a dalších jedenáct k mnohaletým žalářům a propadnutí majetku. Akce tak ve skutečnosti kolektivizaci obce, kde více než 80 procent rozlohy zaujímá zemědělská půda, napomohla.

Chalupa, roubená včetně zadního traktu, má ve štítě zajímavě umístěné podávací dveře na půdu

Nejvíce obyvatel měla obec v 19. století. V roce 1833 zde žilo 525 obyvatel. Zhruba padesát let nato, po spojení s Křižanovem a Mečovem, které patřily k Litoboři až do roku 1960, jich bylo 857. Pak už se počet jenom snižoval. V zemědělství přibývalo mechanizace a mladí odcházeli do měst. V roce 1960, kdy byla ves přičleněna k Hořičkám, zde trvale žilo jen 216 lidí.

V roce 1990 se Litoboř od střediskové obce oddělila a stala se opět samostatnou. Žije tu už jen zhruba 100 obyvatel. Z celkového počtu 88 domů je trvale obydleno necelých 40 procent, ostatní chalupy slouží k individuální rekreaci.

Z místního materiálu

Litoboř stavěli staří tesaři a zedníci z opuky těžené v tomto kraji a ze dřeva z lesů, jichž severně, směrem do Krkonoš, přibývá. V celém katastru je zachována štítová orientace. Stavby jsou většinou podezděny kamenem, který vyrovnává jejich umístění ve svazích kotliny. Ta je propletena úzkými cestami, aby se majitelé ke svým chalupám dostali.

Opukový mlýn na Hlubokém potoce už sice nemele, ale stále působí se svou secesní verandičkou impozantně

Tradiční je zde zejména roubený přízemní dům severovýchodních Čech. Jde o komorový, někdy i komorovo-chlévní typ. Stavby mají předsunutou lomenici, někdy i s kabřincem. Zachované štíty jsou často podélně děleny lištou na dvě části, z nichž horní je klasovitě zdobená.

Roubenky (převážně z 18. a 19. století) bývaly bílené nebo opatřené světlou omítkou, která je chránila před sluncem i před ohněm. Někteří majitelé tuto úpravu stále zachovávají, jiní dali přednost černobílému zebrování, které se i do tohoto kraje rozšířilo z Poličska. Na mnohých chalupách ve vlhkém úvalu nad potokem už zahlodal zub času. Roubené stěny jsou tedy ve spodní části anebo v celé ploše přezděny. Lomenice však zůstaly zachovány, takže na první pohled zděné stavby od roubených v kožichu nerozeznáte.

Jedna z nejpěknějších lomenic v obci má krásnou barvu, zřejmě byla ošetřována jen lněnou fermeží. Spodní část má chalupa asi přezděnou, protože tento typ štítu patří k roubenkám

Kamenné stavby na sebe upozorňují svými světlými štíty dělenými vodorovně pouze lištou nebo úplně bez členění. U některých s mladší soustavou krovu (vaznicový) je zřejmá přestavba z přelomu 19. a 20. století, tedy jejich zvýšení o půl patra. Usnadňuje to využití podkroví. Tato úprava se objevuje i u některých roubených staveb – zřejmě po požáru nebo při výměně krovu.

Vydáte-li se do kraje, který připomíná ve svých dílech Božena Němcová, v pátek nebo sobotu, můžete se zastavit i v litobořské jízdárně, projet se na koni nebo třeba i v kočáře. A pak se občerstvit ve starém hostinci z roku 1885. Stojí na malém kopcovitém náměstí naproti kapličce z roku 1800. Její zvon byl v obou světových válkách odebrán a roztaven. Nový osadili Litobořští v roce 1998.

text a foto: MARIE RUBEŠOVÁ

Litoboř

Litoboř