Starou stodolu odmítli zbořit. Teď je z ní moderní apartmán

Rubrika: Akce a výstavy, Interiér, rss-feed

Foto: Ester Havlová

Stodola ve Žďárských vrších je ukázkou, jak může jít ruku v ruce úcta k tradici a pohodlí moderního příbytku. Cesta k vydařené rekonstrukci vyžadovala řadu chytrých kompromisů a technických řešení.

V malebné obci Kuklík na Vysočině tvoří stodola nerozlučnou dvojici s roubenkou z roku 1740, kterou Pavel Rada s manželkou Hanou rekonstruovali už před lety. Do stodoly se pustili až v době, když jejich synové založili vlastní rodiny. V jejím horním podlaží, vlastně v obrovském podkroví, které se původně využívalo pro skladování sena, vznikl moderní apartmán se dvěma ložnicemi pro dvě čtyřčlenné rodiny nebo k pronájmu. Díky úctyhodné výšce prostoru v něm mohly vzniknout tři úrovně odskočené o půl patra. V přízemí stodoly, kde si ponechali manželé Radovi skladovací prostor pro zahradní vybavení, je vstupní hala pro apartmán, kde se odkládají boty a svršky a odkud vedou schody do apartmánu. Je tu ale i zázemí pro chladničku, pračku, sušičku, toaletu, umyvadlo, ale také prostor na ukládání kol nebo lyží.

Kamenné zdivo je zvenku i zevnitř nově vyspárované. Okenice ve štítu (řešené z prken) lícují při zavření s dřevěným obkladem tak, jak se to dělalo dříve, foto: Ester Havlová

Správná volba

Nejtěžší je udělat správné rozhodnutí na začátku. To znamená, zda původní stavbu zbořit a na její místo postavit novostavbu, nebo jít cestou záchrany, která bude vždy náročnější a dražší. „Stavitel a majitel musí být o záchraně jednoznačně přesvědčený a mít pro to důvody,“ říká ze zkušenosti Pavel Rada. „Potom je velmi důležité na rekonstruované stavbě najít a ponechat co nejvíc původních prvků a konstrukcí, pro které bylo rozhodnuto stavbu zachránit. Do původních konstrukcí je pak možné vložit novou soudobou vrstvu vyrobenou z nových materiálů. I když to zní jednoduše, tak toto propojení s minulostí tak jednoduché není a neexistuje na to žádný recept. Dobré je to vše konzultovat s lidmi, kterým se něco podobného podařilo.“

S památkáři na jedné vlně

Rekonstrukce stodoly, která je spolu s roubenkou kulturní památkou a ještě k tomu leží v chráněné krajinné oblasti, by možná někoho odradila, ale Pavel Rada vsadil na otevřenost a letité zkušenosti. CHKO neměla s rekonstrukcí problém, protože byl zachován původní objem stavby, nešlo o novostavbu ani o přístavbu a neměnil se vnější tvar a proporce. „S památkáři jsem stejným způsobem spolupracoval na rekonstrukci roubenky, znali jsme se a tím, že vše tehdy dopadlo dobře, přistupovali ke mně s důvěrou a komunikace byla skvělá. Všechno, co jsem potřeboval měnit, jsem dokázal projednat,“ popisuje. Největší diskuze proběhla ohledně izolace střechy, u které chtěl zachovat pohled na staré trámy. Aby se původní krov propsal do interiéru, zvolil nakonec nadkrokevní izolaci. Říká k tomu: „Při tomto řešení se stavba mírně zvýší, a tím se změní proporce stavby. Je to určitý kompromis, ale okem ho nepoznáte. Aby stavba po rekonstrukci působila stejně, musí se zachovat původní tloušťka střešního přesahu, což znamená pracně nastavit krokve. Potěšilo mě, že si pak památkáři s radostí odvezli realizační výkresy s vyřešenými detaily této úpravy krovu.“

Pohled ze strany, kde je nový vstup do apartmánu. Vzniklo tu i posezení pro obyvatele stodoly, foto: Ester Havlová

Jak nechat staré stavení dýchat

Potenciální vlhkost kamenné stavby Pavel Rada neřešil složitými technologiemi, ale rozhodl se pro přirozenou cestu. „Odvětrání obvodového zdiva by bylo nutné, kdybychom chtěli přízemí vytápět,“vysvětluje. „Dosáhnout efektivního odvětrání původního zdiva by bylo vykoupené výraznou pracností. Vzhledem k tomu, že přízemí v celém půdorysu slouží jako hospodářský nevytápěný prostor, tak je podél základů pouze uložená drenáž na odvodnění. Navíc v části přízemí, ve vstupním prostoru, je do masivního štěrkového podkladu z kačírku různé frakce nově položená cihelná dlažba.Je vyspárovaná prodyšným vsypem na sucho a v okolo zdí je mezera vyplněná kačírkem. Ve vstupní hale je pak dobré častěji větrat. Funguje to.“

Moderně vybavená kuchyně je bohatě osvětlená jak novými okny ve štítové stěně, tak těmi ve střeše, foto: Ester Havlová

Bez viditelných rozvodů

K vytápění slouží elektrické infrapanely a krbová kamna na dřevo. „Když se zatopí v krbových kamnech a dosáhne se požadovaná teplota, termostat v místnosti vypne vytápění panely,“ popisuje Pavel Rada a přiznává, že o tepelném čerpadle nikdy neuvažoval. „Ekonomicky efektivní by bylo použít ho k vytápění obou objektů, tedy i roubenky, a tam je z hlediska konstrukce roubení problém jak s instalací teplovodních rozvodů, tak dalších objemných technologií. Věděl jsem, že to není pro památkově chráněné objekty vhodné řešení. V exteriéru i v interiéru bych se nevyhnul viditelnosti rozvodů a narušení vzhledu. Elektrické kabely a jejich instalace jsou k památkám milosrdnější a ovládání vytápění je jednodušší.“ Radí také, že je třeba předem myslet na všechny rozvody, skryté v konstrukcích. Například ty ke světlům bylo třeba natáhnout současně s realizací střešní skladby. „Elektrikáři si kabeláž museli připravit rok před tím, než natahovali ostatní kabely, protože vnitřní konstrukce nebyly připravené. To znamenalo mít realizační projekt elektro rozmyšlený a hotový již na počátku stavby. Nebývá to zvykem, elektrika se často vymýšlí až nakonec a pak dochází k nežádoucím kompromisům.“

Místo pod schody se využilo na ukládání věcí. Pro bezpečnost dětí jsou na otevřených galeriích na míru vyrobené polypropylenové provazce upevněné ke konstrukci zábradlí stahovacími binder páskami, foto: Ester Havlová

Střecha bez okapů, schody bez hřebíků

Skladba střešního pláště v podkroví se odvíjela od volby pohledového materiálu z interiéru a pohledu z exteriérů. Zevnitř architekt považoval za správné zachovat pohled na prvky původní konstrukce krovu. Na vnější plášť střechy zvolil krytinu připomínající kdysi hojně používanou asfaltovou lepenku. „Na krokvích je tedy z interiéru viditelný záklop ze starých prken, na něm tepelná izolace, pak odvětrávaná mezera a nad ní je novodobý asfaltový modifikovaný pás ve dvou vrstvách, který je položený na záklopu z OSB desek.Střecha z tohoto materiálu pak nemá okapy ani další zbytečné klempířské prvky, které by vnější pohled negativně ovlivnily,“ vysvětluje. Praktické detaily potěší každého, kdo má rád čisté řemeslo. Schodiště do patra tvoří kombinace ohýbaného masivního plechu a dřevěných trámů, které z pohledové strany stupně neukazují nový řez. Jsou k sobě staženy závitovými tyčemi horizontálně i vertikálně. Schodiště drží vlastní vahou a není ani kotvené k podlaze.

Prostor je rozdělený do tří úrovní. Nad centrální obytnou částí s kuchyní a koupelnou je otevřená galerie s dveřmi do ložnic. Nejvýš vznikla plocha pro hry nebo pro přespání hostů, foto: Ester Havlová

Kouzlo letitého dřeva

Na exteriér i do interiéru je použité výhradně smrkové dřevo, v tomto regionu nejdostupnější, takže nejpoužívanější. „Rozhodl jsem se pro stařené dřevo, těžené v daleké historii, které pak sloužilo desítky let v nějaké dožilé stavbě. Jeho výhodou je, že reaguje už jen minimálně na změny vlhkosti,“ popisuje Pavel Rada svou strategii. Zároveň ale dodává, že ač takto minimalizoval sesychání, kroucení a praskání materiálu, dřevo si vždy zachová svou tvář a vlastnosti: „U dřeva se nikdy nedá úplně eliminovat jeho reakce na proměnlivou vlhkost prostředí. I když u dodavatelů zadávám přesnou vlhkost, mezerám mezi prkny se zcela ubránit nelze. U takto konstruovaných staveb jsou přirozené.“ Řešení prostoru nás zajímalo i z hlediska akustiky. Podle Pavla Rady dřevo obecně vodí zvuk více a hůře se akusticky izoluje než ostatní materiály používané ve stavbách. Apartmán je ovšem navržený pro lidi, kteří se znají a jsou tolerantní k tomu, že tráví čas ve společném prostoru. Přiměřeně tomu jsou akusticky odizolované ložnice a koupelna. Nejslabší místo z hlediska akustiky jsou prý vždy dveře.

Před každou ložnicí je pohovka s křesly, sezení tak není omezeno jen na místo okolo jídelního stolu, foto: Ester Havlová

Nejtěžší je najít ty správné lidi

Podle Pavla Rady jsou u každé rekonstrukce nejnáročnější ta rozhodnutí, z nichž se tvoří odpovědi na otázky, po jaké cestě dojít k cíli, aby to dopadlo dobře. „Když už se člověk rozhodne a vydá podklady a pokyn k realizaci, tak ho užírá otázka, zda je to takhle správně. To trvá někdy jen do doby, kdy se vše realizuje, ale někdy trvá po celou dobu života stavby, na kterou se autor pak musí dívat.“ Jako architekt potvrzuje, že sebelepší vize ztroskotá bez kvalitních řemeslníků, které musíte pro věc nadchnout a kteří jsou schopní nelehká zadání splnit. „U rekonstrukce je často přesvědčujete k úsilí a k pracovním postupům, které v životě nedělali. Nakonec jsem měl štěstí a našel člověka, se kterým bylo radost spolupracovat, uzavírá s úsměvem.“

Text: Šárka Drbohlavová, foto: Ester Havlová, zdroj informací: autorský článek