Zahrada s pávy


Zahradu Maškových jsme objevili při jedné z pracovních akcí. Upoutala nás pěstěným trávníkem i svou rozlehlostí, připomínající fotbalové hřiště.

Kamenitá vyvýšeninka koresponduje s výsadbou kolem „studně“ a pomáhá narušit jednotvárnou rovinu

Majitelé však litují, že není ještě větší. „Malou zahradu máte hned přeplácanou, u nás je místo pro vzrostlé stromy i drobná zákoutíčka,“ dozvěděli jsme se později od majitelky Jany Maškové.

Když jsme zaklepali a vešli dál, zjistili jsme, že se tu daří nejen trávníku, ale i nápadům „za milion“. A také pávům, papouškům a pestrému společenství hus a kachen. Všechna zvířátka tu ovšem žijí jenom pro radost a oživení zahrady. „Místa je tu dost, tak proč si nepořídit společnost,“ míní oba manželé. V prostorných voliérách obývají zvířátka především druhou půli zahrady, oddělenou od okrasné části příjezdovou cestou a hradbou stromů.

Tady je Maškovo

Přesně tohle heslo oznamuje kolemjdoucím vyřezávaná dřevěná cedule, umístěná u vchodu do zahrady. Vedle ní, na podstavci z kulatiny, je táhlo ke zvonu. Je to sympatické echo kolemjdoucím: ano, to je náš dům a naše zahrada. Kolem vede poměrně rušná turistická cesta a tak se nedivme, že se najdou tací, co neváhají, zastaví se a na tu krásu za plotem vytáhnou fotoaparát.

Terasu stíní velký ořešák, proto její podezdívku zakrývá skalka se stínomilnými rostlinami

Ještě že dům s terasou, ohraničenou muškáty všech barev, a malý plácek před ní, kde se v létě majitelka opaluje, kryje starý ořešák, několik borovic a vzrostlá douglaska. „Nevadí mi, že se lidem zahrada líbí, naopak, ale občas zatoužím po soukromí,“ svěřuje se paní Jana.

Kolem klikatých cest a cestiček jsou rozhozeny suché kamenné zahrádky – připomínají suťoviště se solitéry stromů, a několik zákoutí s miniskalkami. Majitelé nemají rádi pravoúhlý řád, přímky ani úsečky, zato dávají přednost smyčkám a oklikám. Ani příjezdová cesta od brány k domu nevede rovnou k malé stodůlce přebudované na garážové stání, ale recesně se klikatí. Není žádný spěch… „Cesty sice vedou obvykle přímo, ale není to trochu nuda?“ směje se paní Jana.

Dekorace ze dřeva

Jednotlivé kompozice a zákoutí dotvářejí samorosty, se kterými si pohrály ruce bratra majitelky, lesáka, chovatele muflonů a samorostlého řezbáře. Připomínají moderní sochy.

Vpravo od hlavní cesty umístila majitelka do mírně stoupajícího terénu pestřejší výsadbu a sbírku artefaktů

Nám se nejvíce zalíbil „mozek“ uhnízděný vysoko na kmeni suché břízy. „Strom byl nemocný a měl nádor, tak se bratr zamyslel, trochu na dřevě zapracoval a výsledkem je skulptura, již všichni obdivují,“ komentuje artefakt Jana Mašková.

Zajímavým vynálezem a ozvláštněním pozemku jsou i dřevěné žardiniéry. Jsou vytvořeny z vykotlaných a řezbářsky opracovaných pařezů posazených na dřevěných nohách či na nízké kulatině. Jsou osázené afrikány, netřesky, vřesy a ozdobnými trávami. Některé z nich krášlí i několik pavích per.

Chodím a vymýšlím si

Zatímco pan Mašek tu žije a pracuje celoročně, paní Mašková přijíždí jen na víkendy a jako všichni majitelé větších zahrad především pleje, stříhá, sází a přesazuje, a přitom si vymýšlí, jak zahradu zkrášlit.

„Manžel mi samozřejmě se zahradou pomáhá, hlavně s těžšími pracemi – třeba přesunováním kamení, stavěním skalek, regulací potoka, který teče na hranicích pozemku. Potok dává vláhu, díky níž je zahrada pořád zelená, takže tu kvetou i tyčky od plotu, ale míval tendenci se rozlévat,“ říká zahradnice a vede nás ke štole, která část potoka odvádí stranou.

Paní Mašková vyniká v sázení rostlin úplně do všeho. I tento poražený kmen již ovládl skalník a další nízké dřeviny

Zvenku je upravena jako studně a osázena kaskádami kapradin. Hned za ní, těsně na hranicích pozemku, přecházejícího do polí, je ozdobně vyrovnaná dekorativní dřevěná zeď ze špalíků. Do špalkové zídky jsou zapuštěny poličky a na nich stojí hrnkové kytky. Jana Mašková se směje: „Krásně jsem si pohrála! To víte, jsem z vesnice…“

Pak nás Jana Mašková vede k nové skalce v popředí domu, s roubenou studní a rumpálem, do níž ústí část potoka. Skalka je čerstvě osázena netřesky a skalničkami. „Často jen tak bloumám zahradou a přemýšlím, co by se mi tu líbilo nového. Časem bych se ráda pustila do sochaření,“ říká a ukazuje placatý kámen v základech skalky. „Na ten bych si pro radost někdy ráda vytesala ještěrku.“
„Vy to umíte?“ ptáme se. „Zatím ne, ale určitě to nebude nic těžkého…“

Bývala tu roubenka a švestky

Je možné, že přívětivost místa a celé zahrady pramení z toho, že má bohatou historii. Léta tu žila a hospodařila teta Maškových, ke které Jana a její muž jezdili na víkendy.

„Prostranství zahrady s původní roubenkou v pozadí bylo krásné i samo o sobě včetně švestkového sadu vepředu,“ vzpomínají manželé. Místo bylo natolik líbezné, že se zimní fotografie se zasněženou chaloupkou a sehnutou tetou kráčející k domu v sedmdesátých letech objevila jako náladová ilustrace na titulní straně Katolických novin.

Cestička ze šlapáků je příjemnou zkratkou od rohových vrátek, když se domácí vracejí z města pěšky

„Tetinu roubenku jsme chtěli rekonstruovat, ale nešlo to, tak jsme ji na stejných základech a se zachováním původních proporcí postupně přestavěli do moderní podoby. Staré časy s jejich pohodovým plynutím času ale máme pořád v hlavě,“ usmívá se Jana, která od dětství ze všeho nejvíc miluje dřevo a skály. Jak by také ne, když pochází z Českého ráje a je dcerou hajného.

„Já i moji sourozenci jsme vyrůstali na hájence asi pět kilometrů odtud. Celý den jsme byli v lese, na oběd si nás tam maminka chodila doslova vyvolávat. Místo bylo tak hezké, že jsme nepostrádali ani většinu civilizačních vymožeností…

Blízko hájenky byla pískovcová skála, kterou jsme si pojmenovali Krocna. Na ni se nám dětem moc dobře lezlo i z ní pěkně koukalo na les. Obraz té skály si nosím pořád v sobě, doživotně potřebuji mít kolem sebe sílu a věčnost kamene. A tak pořád hledám zajímavé kameny, nosím si je, odkud se jen dá, třeba i z houbařských výprav! Na naši zahradu se jich naštěstí vejde dost.“

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER


Komentáře

Napsat komentář