Zahrada čistého srdce


Zahradu na dvorku středočeského statku rámuje režné zdivo někdejších stodol, stájí a sýpek. Výsadba je pojata v japonském stylu, ale je ryze česká. Zahradu tak třeba krášlí i kamenná koryta, z nichž kdysi na statku pili koně.

Čestmír Sosnovec, majitel a příležitostně i zakladatel japonských zahrad dal své zahradě jméno Sošintei, zahrada čistého srdce.„Sošintei není o dekorativnosti, ale o uplatnění japonského vidění krásy a její zelené melodie v českých poměrech,“ říká pan Sosnovec. Pro vyznění zahrady je důležité propojení výsadby s omšelými kameny z okolních lesů.
„Mám rád přirozenost,“ říká bonsaista, který kameny vnímá jako živé objekty a zakládá se na tom, že na nich stále rostou mech a lišejníky.

Nakolik je japonská?

Při našem příjezdu nás bzučící sekačka upozornila, že náš hostitel právě likviduje cíp přerostlého obecního trávníku naproti svému stavení. „Než dosekám, rozhlédněte se po zahradě,“ a tak jsme šli na průzkum…
Čekalo nás milé překvapení – na selském dvoře nestály obligátní kamenné lampy a umně vytesané pagody, o červeném můstku ani nemluvě. Tyhle oblíbené rekvizity, jimiž někteří majitelé zahrad demonstrují příslušnost k japonskému typu zahrady, sem mají přístup zakázán. Zrovna tak chyběly dovozové a drahé v Japonsku tvarované stromy. Zato jsme objevili soustu konifer i listnáčů, zejména habrů, které si pan Sosnovec tvaruje sám.
A protože na Sošintei přichází poměrně hodně návštěv a všechny zajímá historie vzniku zahrady, majitel pro ně její budování a vývoj fotograficky i textově zdokumentoval a umístil na „naučné“ tabuli u vchodu do zahrady.

Půvab kamenných zdí

Dozvídáme se tak, že dvůr i statek se začal proměňovat počínaje rokem 1992. Už řadu let předtím se však Čestmír Sosnovec zajímal o japonskou kulturu a o tvarování bonsají, poznal se s evropskými bonsajisty a absolvoval stáže u mistrů zahrad v Japonsku. Díky pochopení podstaty jejich zahradnictví svoji středočeskou zahradu „utkal“ z prvků a dřevin, které úpravou, tvary i sytostí zeleně odpovídají japonské estetice.
A tak, i když by to bylo lákavé, nepustil se do úprav terénu rovinatého dvorku, ale vsadil na rámec stodol, stájí a sýpek vystavěných převážně z kamene. A právě zdi se ukázaly nejkrásnějším rámem pro jednotlivá posezení, malebně uspořádané skupiny konifer a listnáčů s jemným akcentem pěnišníků. Půvab jednotlivých zákoutí podtrhují květináče s výsadbou lučních květin – zvonků, silenek, orlíčků či kopretin, což je hobby paní domu. Dávají zahradě venkovský kolorit a akcent něžnosti a poezie.

Členění zahrady

Obdélníková plocha selského dvora je rozčleněna na tři samostatně komponované oddíly, které se prolínají a propojuje je trávník.
Dolní část je komponována jako místo pro posezení doplněné skupinami konifer a listnáčů. Dává vyniknout obytným budovám, z nichž jedna slouží jako výstavní síň a prodejna keramiky a bonsají, druhá je domovem majitelů.
Střed zahrady pod záštitou vzrostlé vrby patří mohutné, vlnovitě upravené hradbě ze stříhaných keřů ptačího zobu. Ty obklopují klasickou suchou zahradu vysypanou oblázky, které je možné podle momentální nálady uhrabat do podoby vlnovek – přesně podle rytmu a nálady konkrétního dne. Z terénu suché zahrady tu a tam trčí na výšku či na plocho umístěné balvany. Je jen na majiteli a návštěvníkovi, jak si rytmus jejich umístění vyloží. Lze je vnímat jako kamenné poutníky nebo jako zkamenělé hory. Možná však jde i o skrytý vzkaz majitele okolnímu světu psaný kamennými písmeny.
Až docela nahoře, pod někdejšími stájemi, které pan Sosnovec přeměnil na výstavní síň spojenou s možností posezení, kralují na vyvýšených podstavcích bonsaje – vesměs tvorba naše průvodce. Zahradu osvěžuje několik vodních nádrží a voda tekoucí z pítka. Klasické japonské jezírko tu nenajdete.
„Jeho neexistence je mojí reakcí na stereotypní myšlení lidí i tvrzení některých znalců, kteří prohlašují, že japonská zahrada bez jezírka nemůže existovat… Chtěl jsem jim ukázat, že to není pravda.“

Na rodném statku

„V 19. století tu moji předkové postavili rozlehlý zemědělský statek, k němuž patřilo před dvacet hektarů polností. Kromě jiného se tu chovali i koně a krávy,“ vypravuje náš hostitel. „Já jsem sice vyrůstal v Sedlčanech, ale na statek jsem pravidelně jezdil za babičkou. Po studiích jsem se rozhodl, že tu budu bydlet.“ V té době na místě nynější zahrady bylo jen hnojiště a několik kůlen, které postupně zboural.
„Nevím, co by mojí japonské zahradě řekli děda či praděda, možná by jim připadala bizardní, ale možná by se jim i líbila. Vždyť se tu spolu s manželkou snažíme spojit staré věci s novými. Občas se mi sice stalo, že jsem měl chuť kus zdi upravit, nahodit nebo zamaskovat nějakou puklinu, ale vždy jsem dal na slova ženy, která říkala: nech tu zeď, jak je!“

Sázka na patinu

„Cílem je, aby vše, co tu roste a stojí, vzájemně splynulo. Sázím na patinu,“ říká pan Sosnovec. Přesně v tomto stylu si nedávno vybudoval miniaturní japonské zátiší ve stylu tsuboniwa. „Při jeho budování jsem použil původní kulatinu a popraskané, ručně tesané trámy.“ V jednom ze zákoutí dvora tak vznikla zahrada na zahradě, přesněji řečeno odpočinková atriová zahrada, která obvykle měří jen málo přes tři metry.
„V Japonsku je to velice častý typ zahrady, kde je kladen důraz především na detaily a drobnosti. Pozemky jsou malé, a tak se Japonci naučili vytvářet si malý svět na malé ploše. Prostor si tedy musí pečlivě naplánovat, pro tsuboniwa se používá jen několik málo rostlin doplněných kameny a štěrkem. Vhodným doplňkem je pítko nebo lampička. Cílem je rovnováha a vzájemný poměr, nikdy geometrická vyumělkovanost. Žádoucí je naopak spojitost s vlastním domem. V této zahradě je krásný ,prázdný‘ prostor, to nevyřčené a oku neviditelné, a to, že prostřednictvím tohoto stylu vstupuje do obydlí příroda.“

Relaxační zákoutí

Po prohlídce tsuboniwy jsme se usadili na lavičce v relaxační části zahrady. Oživuje ji několik keramických objektů a autorská varianta japonské kamenné studánky (tsukubai) vytvořené z kovu. Prostor zákoutí je částečně vysypaný kačírkem. Výsadba je tu skromná: několik bonsají, jedna či dvě pivoňky, kapradiny, bergénie a hosty, listnaté solitéry. Není tu nic, co by se až příliš dralo ke slovu, a tak nic neruší od poklidného pozorování detailů kamenů v obnažených zdech a poslouchání zurčení vody padající do prohlubně tsukubai.
Zahrada chce čas, sedím tu a čekám na nápady,“ říká majitel. „Po několika měsících, které jsem strávil na zahradě svého mistra a poznával japonskou estetiku, jsem pochopil, že nejdůležitější je jednoduchost – jak tvarová, tak botanická. Šperkem japonské zahrady je především patina, zejména ve spojení s kameny.“

Základem jsou kameny

„Kámen je jako živá bytost. Vypadá podle toho, jak se mu daří a v jakém se nachází prostředí.“ Žulové kameny pocházejí z okolí vesnice a je na nich znát, že jsou srostlé s prostředím.
„Sbírám věci, kameny a nápady kolem sebe, stačí se jen dívat a pak to napodobit,“ vysvětluje náš hostitel. „Když navrhuji zahradu, snažím se každého majitele přesvědčit, že pro vznikající zahradu jsou největší estetickou hodnotou právě dobře vybrané kameny. Když je usadíte, zbývá už jen s rozmyslem sázet a spojit starý kámen s novými věcmi. Tak, aby nikdo nepoznal, že jste zahradu dokončili před pouhým měsícem.“

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
Foto: ZDENĚK ROLLER

Zahrada čistého srdce


Komentáře

Napsat komentář