Vnitřní i vnější omítky


Omítky patří mezi dokončovací práce, způsob jejich provedení má však velký vliv na celkový vzhled domu.

Dům s omítkou nahazovanou z ruky se zdá malebný již na první pohled

Možná si řeknete, že zeď se prostě omítne a je to, ale tak jednoduché to bohužel není. Stěžejním problémem u nás je nadměrné užívání cementu. O tom jsme psali již v předchozích dílech, a přesto to znovu zopakujeme, protože jde o závažnou věc.

Stavělo se i bez cementu

Stavebnictví neznalo cement až do poloviny 19. století, ale očividně mu to nevadilo. Například antické omítky a malty jsou většinou nesmírně tvrdé a trvanlivé, dokonce někdy tvrdší než samotné kameny nebo cihly zdiva. Anebo omítky středověké – na mnohých objektech u nás se zachovaly dodnes v dobrém stavu (např. 600 let staré omítky na velmi povětrnostně exponovaných fasádách českokrumlovského hradu).

Nerovná omítka starobylého domu zpracovaná dřevěným hladítkem

Je to dáno především tím, že se dříve používalo velmi kvalitní kusové vápno, které leželo v jámě i dvacet let, a dále různé organické příměsi, např. drcené cihly, dřevěné uhlí, popel.
V neposlední řadě měli staří řemeslníci dokonale zvládnutou technologii – vzájemné poměry složek, provádění zednických prací pouze ve vhodné roční době (stavební sezona začínala na sv. Josefa a končila už na sv. Václava), což je nutný předpoklad pro trvanlivost výsledku.

Cement byl vyvinut až v polovině 19. století a v běžném stavebnictví se začal rozšiřovat až v 1. polovině 20. století. Hlavní jeho vynikající vlastností je vysoká pevnost malty, neobejdou se bez něj například železobetonové konstrukce a různé náročné stavby. Pronikl však i do oblastí, kde žádný přínos nepředstavuje.

Vápenná omítka je prodyšná

Cementová omítka uzavře vlhkost ve zdivu, které se pak pod tímto příkrovem začne rozpadat. Máme-li ve starém domě cementové omítky, je prvním krokem jejich odstranění. Pak je nutné nechat zdivo vyschnout.

Vápenná omítka má tu důležitou vlastnost, že je prodyšná. Proto staré vápenné omítky necháme na místě, oklepeme pouze nesoudržné a vydrolené partie. Jestliže omítka na poklep duní, neznamená to ještě, že se musí odstranit. Pokud je celistvá, může se ponechat.

Mnohý řemeslník, celý život zvyklý používat cement, se čistě vápenné omítce podiví a protestuje, že bez cementu, případně perlinky, „to nebude držet“. Jistěže bude. Historické omítky také drží, a to i celá staletí. Dokonce i hliněné omítky, které se v některých regionech používaly, jsou velmi pevné, pokud nejsou narušeny vlhkostí.

Křivé omítání není nekvalitní

Pro staré omítky je také charakteristická jistá malebná křivost, oblé rohy a hrany, které činí místnost útulnou. Je to dáno tím, že dříve se omítka nestrhávala latí, ale „utahovala“ dřevěnými hladítky nebo lžící. Tím vznikl příjemně měkce strukturovaný povrch. Protože stěny a klenby byly většinou nerovné, byla i omítka trochu nerovná.

Omítka strhávaná lžící vypadá na opraveném hospodářském stavení skvěle

V současnosti jsou naopak vyžadovány rovné povrchy s ostrými hranami. Křivé staré zdi se tedy uměle vyrovnávají, obkládají různými deskami, jen aby byly dokonale rovné. Precizně vyhlazená omítka, která je samoa zřejmým požadavkem u novostavby, se však do staré chalupy vůbec nehodí – místnosti jsou pak příliš sterilní, krabicovité. Stavebník zbytečně věnuje mnoho energie na vyrovnání všech nerovností a zbaví tak svůj interiér osobitosti, živosti a příjemné oblosti, kouzlo staré chalupy mizí.

Základem úspěchu je najít si řemeslníka, který je ochoten pracovat nestandardně: nahodí nerovnou zeď takzvaně „z ruky“, bez omítníků, vodováhy a strhávání latí, takže omítka kopíruje nerovný průběh stěny, a zpracuje ji například dřevěným hladítkem, pod stropem udělá fabion (oblý přechod) zakulatí i všechny rohy. Toto specifické „křivé“ omítání není nekvalitní, odbytou prací, jak se někteří domnívají, ale naopak uměním. Ti, kdo je dobře ovládají, jsou při opravách památkových objektů velmi ceněni.

Venkovní omítky

U venkovních omítek platí obdobná pravidla jako u vnitřních omítek, s jednou odlišností: protože nemáme tak kvalitní vápno jako naši předkové, ale naopak se potýkáme se znečištěným životním prostředím (kyselé deště apod.), čistě vápenná omítka by zde již neměla potřebnou trvanlivost.

Další zdařilá ukázka umění našich předků

Používá se proto omítka tzv. nastavená, ve které je jen malý (!) podíl cementu. Abychom dosáhli co nejlepší kvality vápna, používáme vápennou kaši. Vápenný hydrát se rozmíchá s vodou a nechá co nejdéle uležet v sudu či jámě. Písek potřebujeme dosti hlinitý. Zdivo očistíme, a to především od starších cementových omítek, případně trochu vyškrábneme spáry. Nemusíme natahovat pletivo, pouze v úplně krajním případě, kdy je zdivo velmi rozvolněné. Špricujeme zásadně vápennocementovou maltou, nikdy ne čistě cementovou. Prohoz musí tvořit na stěně pouze řídké krupičky, ne souvislou vrstvu, jinak zdivo zbytečně zavřeme.

Nutným předpokladem pevnosti omítky je také nenatahovat ji v roční době, kdy hrozí mráz. Vápenná omítka potřebuje nejméně tři neděle, aby proběhly chemické reakce, které vedou k její pevnosti.

Konečná úprava

Jakou zvolit konečnou úpravu? Jestliže se nám na objektu zachovala původní omítka, jednoduše ji opravíme a doplníme chybějící či poškozené partie. Chceme-li mít u vnitřních omítek jistotu, že rozhraní nebude vidět, celou místnost můžeme přeštukovat.

Obnovená plastická výzdoba fasády

Pokud se starší podoba fasády nezachovala, můžeme se inspirovat jednak archivními fotografiemi, jednak analogiemi z okolí. U prostých hospodářských staveb či zděných částí dřevěnic pak postačí například jednovrstvá hrubší omítka strhávaná lžící. Opět platí – struktura ručního zpracování omítky odliší váš dům od komerční, nepoučené rekonstrukce.

Některé fasády mají složitější plastickou výzdobu, kterou rozhodně stojí za to opravit v původní podobě. Profilované římsy, okenní a dveřní šambrány či ještě náročnější výzdoba jsou při rekonstrukcích často zbytečně zjednodušovány nebo i likvidovány, protože řemeslníci si s nimi nevědí rady. Dům a potažmo i tvář obce to však velmi ochuzuje.

www.girsa-at.cz

TEXT: ING. ARCH. DANIELA JAVORČEKOVÁ A ING. JANA STRNADOVÁ
FOTO: ATELIÉR GIRSA AT A MARTINA LŽIČAŘOVÁ


Komentáře

Napsat komentář