V chatě pod magnolií


Chatu v zahrádkářské kolonii v Kostelci nad Černými lesy si Laděna a Jaroslav Hejzlarovi pořídili před desíti lety. Máme jedinečnou příležitost prohlédnout si, jak si její proměnu od doby koupě zmapovali.

Jaroslav je fotograf, který nás často při cestách na vaše víkendová obydlí doprovází. Jeho jméno tedy znáte. Možnost seznámit se s chatou, kterou rodina Hejzlarových vlastní, jste také již jednou měli. Reportáž s titulkem Chata plná světla byla uveřejněna v létě roku 2009. Od té doby se ledacos změnilo. Než však dojdeme k aktuálnímu stavu, pojďme si příběh trochu zrekapitulovat.

Před deseti lety

Chata byla dlouhé roky prakticky neobývaná. Majitelem byl starý pán a jeho dospělé děti o přízemní stavbu v zahradě na kraji města neměly zájem. Stěny v nevytápěné stavbě odspodu vlhly a hnily, k devastaci přispěl i červotoč. Vnitřní prostor byl rozdělen na množství chodbiček a místnůstek a už tak komplikovaný pohyb mezi nimi byl ještě ztížen hromadou nábytku. V chatě byla tma, kterou umocňovaly obklady z palubek natřené tmavou barvou. O tom však Hejzlarovi v době koupě nepřemýšleli.

„Zprávu o prodeji jsem si přečetl na internetu,“ vzpomíná Jaroslav. I po letech se mu vybavují mnohé podrobnosti. „Byl duben, úterý, sedl jsem na kolo a jel se sem podívat. Ačkoliv v zahradách ležely zbytky sněhu, tady zářila kvetoucí magnolie. Taková nádhera! Jel jsem na otočku pro Laďku, aby ji viděla také. Ještě za plotem jsme se rozhodli – chatu koupíme. Ukázalo se však, že jsme až třetí zájemci v pořadí. Za dva dny jsme sehnali potřebnou částku. A hotové peníze rozhodly v náš prospěch. V pátek jsme se stali novými majiteli.“

A teď se vás, čtenářů, ptám: co uděláte, když koupíte dům se zahradou? Odpověď je nasnadě, začnete čistit. Dům i zahradu. Z domu se vynosí veškerá špína a na zahradě vykácí stromy. „Tak to ne!“ brzdí mou představivost Hejzlarovi. „My jsme k tomu přistupovali jinak. Opačně než ostatní. Nejprve jsme se věnovali zahradě, které před chatou jednoznačně kralovala magnolie a vzadu vzrostlé smrky. Museli jsme však vyhodit tři obrovské nádherné kaliny, protože rostly na špatném místě. Zato dvě stě nových keřů a stromů jsme vysadili. Až když byla upravená a čistá zahrada, pustili jsme se do chaty. Důvod tohoto postupu je jasný: zatímco budeme pracovat na stavbě, zahrada může růst a vzkvétat a neztrácí čas, tolik drahocenný v našem věku.“

Do úprav uvnitř chaty se pustil Jaroslav. Vyzbrojil se motorovou pilou a začal odřezávat všechno, co se mu nelíbilo. Když přijel kamarád, zastihl ho uprostřed sutin: „Hm, můžeš mi říct, na čem to drží?“ Jaroslavovi došlo, že podřízl i nosný sloup podpírající strop. Honem strop podepřel. Dnes přiznává, že v jednu chvíli, když seděl na hromadě vyřezaného dřeva, na něj padla deprese. Ale na druhou stranu tehdy udělal dobře. Vnitřek chaty bylo nutné vyčistit od nadbytečných příček, obvodové stěny zateplit a opatřit světlými obklady.

Výsledkem přestavby byl světlý vzdušný interiér vybavený nábytkem v barvě přírodního dřeva. Vešel se sem obývací pokoj, kuchyňka do „L“, ložnice, pokojíky pro obě dcery (z jednoho se později stala pracovna), koupelna se záchodem a technická část neboli úklidová komora, špajz a lednice.

Co přinesla následující léta

Během dalších let Laďka s Jaroslavem vybudovali za chatou sezení pod stříškou, garáž přestavěli na letní kuchyni se zahradním krbem a z kůlny se stal letní domek s vlastním hygienickým zázemím. Do letního domku se obvykle uchýlí jedna z dcer. Obě už mají partnery, takže bydlení je uzpůsobeno pro pár. Ale můžou tady přespat i návštěvy.

Naposledy na zahradě přibyl altán, kde se nesedí u stolu, ale polehává na matracích na podlaze. Prý je oblíbeným útočištěm pro všechny, kdo zatouží po odpočinku či soukromí. Letos se osvědčil i jako ložnice. „Bylo to jediné místo, kde se dalo v tom horku v noci vydržet,“ usmívají se chataři. Dokonce s nimi spala kočka, která si jejich zahradu vybrala jako svůj domov.

Myslíte, že stavbou altánu stavební práce skončily? Kdepak. Bylo totiž potřeba začít znovu, od podlahy. „Kompromisy se nemají dělat,“ hodnotí Jaroslav změny, ke kterým došlo vloni. „Všechno nám vyhovovalo kromě jediné věci. V interiéru chaty jsme nechali hlavní obytný prostor rozčleněný stupínkem. Ten nás rozčiloval. Měl dvě nevýhody. V noci, když šel člověk na záchod, musel počítat se schůdkem nahoru a dolů a při zpáteční cestě to samé. A v zimě jsme si uvědomovali, že se teplo z kamen drží nad stupínkem, pod ním bylo chladněji.“ Loňský rok se tedy chata vyklidila a začalo se bourat.

Jak se staví podlaha

„Nejprve jsme zrušili stupínek, který byl z betonu vyplněného škvárou. Pomáhali mi oba partneři našich dcer. Doslova jsme stupínek vymlátili a pak vyvezli. Tato část se nově vybetonovala,“ vypravuje Jaroslav. „Měsíc jsme museli čekat, než beton zatvrdne. Po měsíci jsme zjistili, že právě ten nový kousek je jediný rovný, najednou se ukázaly výškové rozdíly na zbytku podlahy. Rozhodli jsme se proto odstranit i ostatní původní beton. Šlo to rychle, protože stará podlaha se drolila.

Odstranili jsme i nosný cihlový sloupek, který podpíral strop. Aby nám konstrukce stropu nespadla na hlavu, zavěsil jsem ji na ocelové lano na krov. Mezitím se však nepodařilo zastihnout firmu, kterou jsem na podlahu najal. Museli jsme sehnat jinou. Po novém vylití betonem se podlaha celkem srovnala. Opět jsme měsíc čekali na vytvrdnutí betonu. Na vybetonovaný základ se pokládala izolace proti vodě, která se svařovala, na ni přišel Mirelon a na něj se položily 15 mm silné OSB desky. Pochozí plochu tvoří druhá vrstva již broušených OSB desek, ale položených napříč. Ty se v celé ploše lepily ke spodní vrstvě.

Desky mají spoje na pero a drážku, které se slepovaly. Horní vrstva se brousila, čímž se srovnaly mírné nerovnosti. Po broušení se podlaha vyluxovala do čista a přetmelila. Pak se znovu brousilo a luxovalo. Nakonec se povrch ošetřil bělicím voskem a po obvodu se připevnily lišty.

Nosný cihlový sloupek nahradil útlejší sloupek lepený ze dřeva. Hejzlarovi ho objednali přes internet. Pod něj umístili kousek silného plechu, jaký se používá pod kamna, aby se roznesla hmotnost stropu. Novou podlahu si oba chválí. Kromě toho, že zmizel stupínek, zaznamenali výraznou úsporu paliva a rovnoměrné šíření tepla v prostoru. Během zimy teď kamna dokážou interiér vytopit snáze.

O podlaze v pracovně

„Pro podlahu v pracovně, která se dělala později, jsem zvolil jiný postup. Chtěl jsem se vyhnout betonování,“ přiznává chatař. „Starou podlahu jsme vybrali na jíl. Na ten jsme položili IPU, kterou jsme pak zasypali liaporem. Je to lehký keramický beton v podobě drobného kameniva. Spotřebovali jsme pětadvacet pytlů, ale práce s ním je suchá a čistá. Stačilo ho jen zarovnat. Na liapor jsme dali Mirelon v tenkých deskách. A rovnou položili OSB desky, které jsem ve spojích lepil. A již výše popsaným způsobem položil i druhou vrstvu OSB desek.“

Jaroslav vysvětluje, že nová podlaha v pracovně byla nutností. Ta původní byla šikmá, když seděl u počítače, neustále pod ním ujížděla židle.

Od podlahy na půdu

Další změnou, kterou jste mohli porovnáním obrázků ze současné návštěvy a návštěvy v časopise před šesti lety zaznamenat, je zobytnění půdy. I o tom jsme se dozvěděli víc.
„Když jsem poprvé vlezl na půdu, objevil jsem střechu ve střeše. Tak jako byla původní stavba zřejmě rozšiřována o chodbičky a přílepky, tak se tady kdysi řešila i střecha. Nic se nebouralo, prostě se nad dosluhující či nedostačující střechou postavila nová. Zbytek byl vyplněn nepotřebnými věcmi za několik desítek let. Byly tu pneumatiky, nábytek, porcelán a podobně. Opět přišla na řadu stará dobrá přítelkyně pila,“ směje se chatař. I přes vyčištění zůstal půdní prostor malý. Na příležitostné spaní na matracích ale využít šel.

„Na půdě se vyspí šest lidí. Je sem zavedena elektřina a kvůli světlu je tady vybíleno. Oranžové pruhy na trámcích nejsou kvůli bezpečnosti, ale protože nám tato barva zbyla. Protože hrozí, že se kvůli nízké výšce občas bouchnete hlavou o trám, vyřešil jsem tento problém jinak,“ upozorňuje Jaroslav na novinku, která na obrázcích ještě vidět není. „Inkriminované trámky jsem obalil pěnovou izolací na trubky. Sice se praštíte, ale jen trochu. Pruhy izolace jsou měkké.“

Pod magnolií

Povídání o posledních přestavbách se odehrávalo před chatou, u stolečku pod magnolií. Přestože se blížil konec prázdnin, venku ostošest pálilo sluníčko a nejlepším pohoštěním byl nakrájený meloun. „Tohle sezení máme asi čtyři roky,“ připojila se k hovoru Laďka. „Zjistili jsme, že se strom rozrostl a má nádhernou korunu. Byla by škoda si jeho krásy neužívat.“

Jaroslav se k její chvále připojuje: „Když odkvete, musím odvozit šest koleček okvětních plátků, ale ta nádhera v květu! A viděla jste někdy plody magnolie?“ ptá se a ukazuje na zvláštně tvarované šištice. Když puknou, uvolní se červené plody připomínající kaštany. „Nechápu lidi, kteří nemají rádi stromy, například jednoho našeho souseda. Na jaře, když opadávaly květy, hudroval: To je svinstva, to bych podřízl. A na podzim, když uviděl plody: Aha, to je zajímavé. Dají se jíst? Ne? Tak bych to podřízl.“

Hejzlarovi přiznávají, že jejich snažení kolem chaty vychází z jednoduchého přesvědčení, že jsou pohodlní, proto si chtějí obsluhu domku i zahrady maximálně zjednodušit. Chtějí tu odpočívat, povídat si s přáteli a užívat si čas s rodinou. Jsou však i pracovití, a tak se jim za deset let podařilo vytvořit velice příjemné místo, které mají oprávněně rádi.

text: Martina Lžičařová
foto: Jaroslav Hejzlar

V chatě pod magnolií


Komentáře

Napsat komentář

Tenkrát…

Interiér v roce 2005, kdy Hejzlarovi chatu koupili. Převládal pocit tmy, protože stěny byly obloženy tmavými palubkami a stálo tu hodně nábytku. Mezi ním a stupínkem se dvěma válendami vedly jen úzké chodbičky. Každý kousek podlahy byl pokryt jiným typem krytiny. Není divu, že se Hejzlarovi rozhodli pro radikální přestavbu.