Nový život strojníkova domu


Domek na okraji Města Libavá si Jindřich Machala vyhlížel dlouho. A představoval si, jak by se dalo ze zanedbané stavby v sousedství vojenského výstrojního skladu vybudovat krásné místo k žití.

Dnes už je jisté, že se to panu Machalovi podařilo beze zbytku. Počátkem devadesátých let by ovšem stav domku leckoho odradil. Úctyhodné množství práce, které stojí za postupnou proměnou zchátralé vilky do současné podoby, je dnes možné posoudit jen z původních fotografií. A příběh rekonstrukce je inspirativní pro každého, kdo přemýšlí o tom, zda se lze do podobného dobrodružství pustit i v relativně pokročilém věku.

Němci a armáda

Historie domu úzce souvisí s místem, kde byl před více než sto lety postaven. A je to historie vpravdě pohnutá, plná dramatických zvratů a tragických osudů.
Město Libavá leží v srdci Oderských vrchů, což je přírodní park o rozloze téměř tří set kilometrů čtverečních zasahující hraniční oblast Olomouckého a Moravskoslezského kraje. Jak už z názvu vrchů vyplývá, najdete tu pramen řeky Odry a rozsáhlé porosty smrkových a bukových lesů. Větší část tohoto kdysi poměrně hustě osídleného regionu je ovšem pro veřejnost nepřístupná, protože se tu od roku 1947 nachází vojenský prostor Libavá. Ten vznikl po vysídlení původního německého obyvatelstva, které v této oblasti Sudet kdysi tvořilo až devadesát osm procent.

Obnova ozdobných detailů na fasádě vtiskla domku výjimečný vzhled, který poutá pozornost kolemjdoucích

Samotné Město Libavá mělo v době největšího rozkvětu zdejšího kraje 2 400 obyvatel. „Teď tady žije čtyři sta padesát lidí. Původně však bylo ve městě kromě jiného pět hotelů s ubytováním, protože tady sídlil okresní soud s přilehlou věznicí, a pravidelně se tu konaly i trhy s dobytkem,“ říká Jindřich Machala. „Hotely tady vznikly proto, že do města nevede dráha. Pokud tedy měl v té době v Libavé někdo nějaké jednání, potřeboval se obvykle ve městě ubytovat,“ povídá muž, který je profesí lesník, ale srdcem historik, fotograf a autor vyhledávané publikace s názvem Kronika Libavska. Jen těžko byste dnes ve městě našli někoho, kdo ví o minulosti tohoto zvláštního města víc. Přesto není pan Machala místním starousedlíkem v pravém slova smyslu.

Krb v přístavbě je výsledkem promyšleného přístupu a získaných krbařských zkušeností majitele domu

„Moje matka a její tři bratři sem přišli v roce 1946 z Valašska. Vojenský prostor vznikl v roce 1947, o dva roky později jsme proto museli náš původní dům opustit, ale já jsem celý život žil někde poblíž, ten kraj mne vždy přitahoval,“ přiznává Jindřich Machala, jehož kořeny zde však rozhodně patří k těm nejhlubším. Jednoduše proto, že z předválečných obyvatel nezůstal na Libavsku nikdo.
Se vznikem vojenského prostoru postupně zanikly opuštěné německé vesnice i kdysi prosperující břidlicové doly v okolí. Město Libavá se stalo takzvaným vojenským újezdem a centrem vojenského prostoru, zdejší domy přestaly patřit soukromým vlastníkům, po roce 1968 se tady navíc na léta usídlila posádka sovětské armády. Vznikl zvláštní druh poněkud napjatého soužití československých i sovětských vojáků s místními osídlenci, kteří většinou pracovali pro armádu nebo ve zdejších lesích.

Do přístavby lze vstupovat ze dvora a není
třeba se zouvat, což ocení kamarádi lesáci cestou z práce

„Tehdy existovala snaha začlenit Rusy mezi místní lidi, proto jim přidělovali některé opuštěné domky,“ vypráví Jindřich Machala ve společenské místnosti na dvoře, které dominuje bytelný krb. „V našem domku se zabydlely dvě rodiny nižších důstojníků. Oni se to tady ovšem nesnažili nijak zvelebovat, jen občas něco provizorně opravili. Každá rodina tady bydlela v jedné cimře, v další společné místnosti byla dohromady vana, kuchyně i záchod. Někdy si představuju, jak tady vlastně fungovali,“ usmívá se pan Machala a zároveň ukazuje tehdejší stav domku na dochovaných fotografiích. „Kromě těch tří místností tady byla dřevěná veranda a sauna ze dvou sudů obitých vojenskými pláštěnkami. Odpady měli vyvedené ven hadicemi, ale teklo to do stěny z hliněných cihel, která se rozpadala.“
Láska k historii a místům s pamětí však Jindřichu Machalovi umožnila zahlédnout v domku skrytý poklad i pod neutěšeným nánosem zmaru. „Nedovedu si moc představit život v novostavbě. Mám vztah k historii a jsem rád, když mám kolem sebe věci s nějakou prokazatelnou minulostí.“ Právě tady je však potřeba udělat historickou vsuvku, která umožní pochopit jeho vztah k domu ještě o něco lépe.

Společenská místnost ve dvoře poskytuje
zázemí pro posezení s přáteli, ale odehrávají se tu i rodinné Vánoce

Pro strojníka z textilky

Ve svých nejlepších letech zaznamenalo Město Libavá i rozvoj textilního průmyslu. I když to dnes není na první pohled zřejmé, jeden z nejdůležitějších pozůstatků této etapy dějin města se nachází doslova přes plot domku Machalových. V objektu, dnes bohužel výrazně poznamenaném léty „péče“ někdejší československé lidové armády, sídlila původně pobočka vídeňské firmy Tannenberger a od roku 1906 textilka Hallwachs & Sohn. Vyráběly se tu strojově vyšívané stuhy a také například prýmky, které zdobily výložky anglických důstojníků v Africe.
„Továrna byla vybavena stroji ještě před elektrifikací města, původně je poháněl naftový agregát. A pro seřizovače těchto strojů byl už v roce 1893 postaven domek, ve kterém teď bydlíme,“ vysvětluje Jindřich Machala.
„Mně se ten domek už od začátku velmi líbil. Byl sice ve špatném stavu, ale měl pěkná okna, dobrou půdu pro vestavbu podkroví a také byl na rozdíl od okolních domů moudře odsazený dál od silnice, ostatně stejně jako tovární budova. Nebyl o něj příliš zájem, protože většině lidí připadal moc malý. Já jsem ale nic velkého nechtěl, věděl jsem, že nám bude stačit.“

Krby má Jindřich Machala rád, jeden zdobí
i obývák v přízemí

Krb potřebuje vzduch

V době, kdy byl domek konečně k mání, bydleli Machalovi ve Šternberku, který je od Města Libavá vzdálený zhruba půl hodiny cesty autem.
„Pracoval jsem u vojenských lesů a ve chvíli, kdy to bylo možné, jsem o domek projevil zájem,“ vzpomíná pan Machala a dodává, že při první příležitosti využil i nabídky práce přímo v Libavé, kde se pak staral o vojenské lesy a vedl místní pilu. Nějakou dobu dojížděl, dva roky bydleli s manželkou ve městě v paneláku. V té době využíval veškerý volný čas k opravám domu, na němž kromě něj pracovali i dva místní řemeslníci.
„Ti udělali podle mého projektu rozvody elektřiny a vody. Většinu prací jsem si ale postupně udělal já s pomocí syna,“ říká majitel domu. „Voloďa, jeden z přechozích obyvatel domu, opravoval žigulíky a vozil je do Ruska. Z toho, co po něm zbylo, by se dalo smontovat jedno celé auto. Musel jsem všechno vyvézt a také vykopat třiceticentimetrovou vrstvu zeminy nasáklé olejem.

Kuchyňka není velká, ale najdete v ní vše
potřebné pro pohodlné vaření

Prodal jsem tehdy naši roubenou chaloupku u Těšíkova nedaleko Šternberka a tady jsem použil i nějaký materiál, který jsem tam měl tehdy připravený na stavbu včelína. Zachoval jsem podobu původních oken, chtěl jsem, aby měl dům svého ducha,“ vypráví Jindřich Machala u velkého dřevěného stolu, z nějž voní talíř buchet, který tam postavila jeho žena. „Tady trávíme i Vánoce s našimi vnoučaty, kterých máme sedm. Dovnitř do domu se nikomu ani nechce! Nebo přijdou chlapi z lesa, a když si něco potřebujeme říct, sedneme si tady a dáme si štamprli slivovice,“ směje se a s pýchou poukazuje na to, že k pohodě a atmosféře v útulné místnosti výrazně přispívá i jím vlastnoručně postavený krb.

V přístavku na konci zahrady garážuje pan
Machala multikáru na dovoz dřeva

„Vzadu má centimetr silnou ocelovou desku, která funguje jako radiátor. Zvenčí z chodby ústí ventilátor, který dovnitř vhání vzduch. Za ním je žebrová ocelová komora. Systém nasaje zvenčí vzduch, v komoře ho ohřeje a pak ohřátý vzduch vyfukuje ven. Je to vlastně založeno na principu přirozeného teplovzdušného topení,“ uvažuje majitel domu. „Krb potřebuje dostatek kyslíku. Jakmile ho nemá, oheň se snaží jít za ním. Proto pak máte za chvíli pocit vydýchaného vzduchu. Při tomto systému vytápění je však v místnosti stále mírný přetlak. Nucená výměna vzduchu rovněž zajišťuje rychlé a rovnoměrné šíření tepla po celé místnosti,“ upozorňuje Jindřich Machala na výhody jeho krbu se stejným zaujetím a nadšením, s jakým mne po chvíli provede po domě a zahradě.
Všude jsou vidět stopy soustředěné a trpělivé práce, provázené láskou k přírodním materiálům a jednoduchým osvědčeným řešením. Zahradě dominuje bytelná udírna, na konci pozemku pod lesem je pěkný prostor na zpracování a uložení palivového dříví a také do svahu vykopaný sklep. Dům zdobí Jindřichovy myslivecké trofeje a s láskou ošetřené historické kousky včetně krásných petrolejových lamp. Útulnou atmosféru umocňuje spousta dřeva a neokázalé, zabydlené pohodlí. Je to přesně ten dům, kam byste chtěli jezdit na prázdniny k babičce a dědovi. Sedmi vnoučatům Machalovým je určitě co závidět.

Text a foto: Richard Guryča

Nový život strojníkova domu


Komentáře

Napsat komentář


Tenkrát…

Domek býval součástí textilní továrny. Jeho architektura se proto od okolních staveb odlišuje a upoutala pozornost současného majitele už v době, kdy byl doslova na spadnutí.

Uložit