Zrekonstruovaná bývalá pískovcová kovárna
Malinká obec na okraji Českého ráje skrývá hned několik zajímavostí, a to kromě zámku přestavěného z kartuziánského kláštera, v němž údajně strašilo, či impozantních barokních soch také bývalou kovárnu. Ta se jako jedna z mála místních pískovcových staveb zcela zachovala.
Jen osm kilometrů od Hořic na břehu řeky Javorky leží malá vesnička Sobčice. Čítá pouhých 278 obyvatel. Mezi moderní zástavbou se ale skvěje i řada původních domečků a chalup. Snad každého kolemjdoucího však zaujme objekt s číslem 60, který najdeme v samotném srdci, přímo na návsi. Bývalá kovárna, jež měla namále, dnes září do širokého okolí. Zasloužili se o to noví majitelé.
Z ruiny skvost
Stavba to měla téměř spočítané. Dlouhá léta chátrala a vypadala, že se rozpadne. Před pár lety získala novou tvář. Zasloužil se o to Ladislav Horváth, kterého už při prvním pohledu nenechala chladným.
„Žijeme pár kilometrů odtud. Právě jsme opravovali rodinný dům, opravy se táhly a já už jsem z toho pomalu měl depresi. Jednou jsem ze zoufalství brouzdal na počítači po realitních stránkách. Když jsem narazil na rozpadlou kovárnu, okamžitě jsem si řekl, že ji musím mít. Kamarádi se mi smáli, že ještě nemám dost. Ale co, tak rovnou opravíme i druhý dům, sliboval jsem si,“ směje se při vzpomínce Ladislav.
Zatímco jeho rodinný dům stále není dokončen, kovárna, která je jako chalupa, je téměř dokonalá. Přitom ještě před pár lety byla neobyvatelná a nikdo nedoufal, že jí někdo dokáže vrátit tvář. „Celý proces byl poměrně složitý. Prodávala se jen polovina, druhou vlastnil stát. Trvalo asi rok a půl, než se podařilo ji od státu odkoupit.“
Práce z gruntu
Pak už Ladislavovi nic nebránilo začít s rekonstrukcí. A že bylo co dělat. „Nejdříve jsem shodil přístřešek, který kdysi sloužil pro kování koní. Sice jsem ho chtěl zachránit, ale byl zcela shnilý a v podstatě padal sám. Když jsme ho rozebrali, vyloupl se krásný pohled na dům,“ pochvaluje si. Pak následovala výměna okapů a řešilo se odvlhčení kamenné části, které nakonec naštěstí nebylo nutné. „Dům sice uvnitř vypadal, že je vlhký, ale bylo to jen zdání, protože pískovec pod omítkou reaguje tak, že vylučuje soli, které na malbě působí jako vlhké stopy,“ vysvětluje důvod, proč nakonec nechali stěny bez omítky. Navíc tím přiznali jejich přirozenou krásu.
Majitel obnovil střechu, veškerá okna, dveře, ale snažil se zachovat vše, co bylo možné. Opravil omítky v místě, kde je cihla, položil dlažby a obklady v koupelnách, osadil vanu a sprchový kout. Zachoval vnitřní pískovcové schodiště, které obložil dřevem. To šikovně schovává malou technickou místnost s pračkou. V přízemí vybudoval zcela moderní kuchyni v šedém tónu, která ale vůbec neruší svým designem. Na první pohled zaujme retro trouba a černé doplňky. „Schválně jsem akcentoval černé detaily, a to i na vypínačích, abych zdůraznil, že je to kovárna, protože kovařina je černé řemeslo,“ ukazuje nám náš hostitel.
Černá jako symbol kovářství
Černé prvky se výrazně vyjímají hlavně v obou koupelnách, kde kromě zrcadla s černým kováním je do černé laděna i sprchová hlavice či vodovodní baterie v retro designu. Tímto způsobem Ladislav zdůraznil i veškeré osvětlení. „Světla jsem sám stříkal načerno,“ říká.
Nejvíce je to znát ve velké jídelně, která vznikla z někdejší kovářské dílny. Je zde patrné, kde byla výheň, po níž ještě zůstal masivní komín, který řemeslníci vyvložkovali. Proto je možné topit kamínky, přestože je sem zavedeno plynové topení. Jinak je místnost zařízena velmi jednoduše. Středobodem je bytelný dřevěný stůl a dvě almary. Jedna je vinotékou.
O poznání vybavenější a pohodlnější je obývací pokoj, který se nachází o patro výš, kam stoupáme po zrekonstruovaných schodech. Na ně dopadá přirozené světlo ze střešního okna. Další okénko míří přímo do obýváku.
V největší místnosti se u velkého stolu může sejít až deset lidí. Pokoj je moderně vybaven, ale vše se přirozeně snoubí s duchem minulosti. Ta na nás dýchne ze stěny, kde visí dva historické dokumenty. „Jedním z nich je účtenka od kováře z roku 1924, která na nás spadla z trámu. Druhý obrázek tvoří dopisy z tohoto období, je tam i pohlednice ze Singapuru. Dokonce obojí je z poloviny psané v maďarštině,“ vysvětluje Ladislav.
Pod hvězdami
Zajímavý je i výklenek ve zdi, který má úlohu knihovny. „Místní knihovna se kdysi zbavovala starých knih, které si vzal soused. A když jsme dům opravili, asi za odměnu mi je daroval.“ Strmými schůdky se můžeme přesunout do podkroví. Chce to ale docela dobrou kondici. Proto si tady vybudovanou ložnici oblíbily hlavně děti a mladí přátelé. Vešla se sem pouze manželská postel a dvě jednolůžka. Ale výhled zkoseným oknem na hvězdnou oblohu stojí za tu námahu.
Druhá ložnice v prvním patře je pak určena manželskému páru. Ocení ji dámy, které se u stylového stolečku vytvořeného ze šlapacího šicího stroje, starého zrcadla a výrazného starého zeleného křesla mohou zkrášlovat jako u toaletky.
Postavil si „pomník“
Celá rekonstrukce trvala asi dva roky. Dnes dům funguje jako chalupa, kam se rádi sjíždějí Ladislavovi přátelé na sešlosti a grilovačky a také sem majitel uniká z chaotického světa. „Rád tady spávám. Je tu naprostý klid. Někdy sem jedeme s rodinou, jindy s přáteli. Jsem tady rád i sám. Vůbec nejraději pobývám v obýváku, kde i nocuji.“
Největší radost Ladislavovi dělá fakt, že se mu vše podařilo dotáhnout do zdárného konce. „Když jsem ten dům viděl, měl jsem vizi, jak bude vypadat. Těší mě, že se mi podařilo svou představu naplnit. Dříve jsem měl deficit fyzického tvoření. Kamarád se mi směje, že ten dům je takový můj pomník, asi na tom něco bude,“ usmívá se. V budoucnu Ladislav možná ještě v kůlně postaví saunu a v rohu dvorečku koupací sud. Pak už bude vše absolutně dokonalé.
Kdo tu bydlí
Ladislav s rodinou
Kde
Sobčice
Text: Michala Jendruchová
Foto: Vladimír Hájek