Romantická zahrada aneb Když v ráji pršelo


Kapky vody se ve větvích potkávaly se sluncem. Odtikávaly klidné vteřiny pozdního odpoledne. Takhle nějak může vypadat ráj, říkala jsem si s obdivem.

Pod vzrostlým dubem je příjemné posezení zejména v horkých dnech

Paní Helena navrhla, že zahradu nejdřív projdeme, a pak se uvidí. Měla pocit, že když nekvetou rododendrony, nebude co fotit. Snad jen vodu, putující kolem dokola nad žíznivou zelení.

Zákon přitažlivosti

Moc jsme toho cestou nenapovídaly. I když je těch zhruba čtyři tisíce metrů čtverečních v rovině a teoreticky by člověk měl vidět z jednoho konce na druhý, díky vzrostlým stromům a promyšlené kompozici se otevíraly stále nové zajímavé pohledy. Voda padala z otočných trysek vysokými oblouky shůry, zazářila tyrkysem v bazénu, kde vnoučci zapomněli pár hraček, a pak ještě prosvitla tmavším tónem rybníku. Nejdřív se objevil za odkvétajícím keříkem mochny a po pár krocích i mezi břízami. Zadržovala jsem dech, aby tenhle kouzelný záběr vyšel…

Platan právě svlékal šedohnědou kůru

Na chvíli jsme usedly na lavičku pod necudně se svlékajícím platanem. Při pohledu vlevo se mezi stromy objevila příčná břevna ohrad. „Chovat koně a psy, to byl můj sen. Proto jsme se s manželem hned po svatbě rozhodli, že koupíme na venkově dům,“ vypráví Helena. „Žádný však naše představy nesplňoval. Až jsme s pomocí mé nejlepší kamarádky objevili tuhle parcelu. Jako by mě prostoupil nějaký přírodní zákon přitažlivosti. Okamžitě jsem věděla, že tady chci žít.“

Jak zraje zahrada

Nejdřív postavili dům s půdorysem do „L“ a za ním fešnou stáj, v níž se zabydleli parkuroví koně. Majitelka samozřejmě chtěla, aby do krásy vyrostla i zahrada. Ale dlouho z ní neměla dobrý pocit. „Se zahradničením jsem neměla žádné zkušenosti, proto jsem pozvala zahradní architektku, aby navrhla alespoň základní kostru. Pak přijeli lidi ze stavební firmy, vyhloubili rybník a udělali další úpravy. To bylo v roce devatenáct set devadesát sedm. Ale já jsem začala zahradu pozitivně vnímat až asi po osmi letech. Až když jsem si ji dotvořila podle svého, až když vzrostly stromy a keře, které miluju.“

Z této strany je dobře patrný měňavkovitý tvar rybníka

Helenin syn byl tenkrát majitelem trafiky. Přivážel všechny časopisy, které o zahradách vycházely. Další vědomosti čerpala z knih, jimiž ji rodina obdarovávala při každé příležitosti, a později ze skript své dcery. K mámině radosti totiž vystudovala zahradnickou školu.

„Mám v rodině dva odborníky, Helenka i můj zeť pracují jako zahradníci. Ale mají teď dvě malé děti, takže si pomáháme spíše radou. Při těžkých pracích, hlavně při řezání velkých větví nebo při čištění rybníku, však přiloží ruce k dílu všichni.“

Zasloužená odměna

Helenin den začíná i končí u koní. Najímají si jen jezdce na parkurové závody, jinak se o ušlechtilé čtvernožce stará sama s manželem. „Koníčci jsou pro mě pořád srdeční záležitostí, i když už kolem nich tancuju šestnáct let. Dělají nám svými výsledky v soutěžích radost.

Pod březovým baldachýnem se v koutě zahrady objevil šestiboký altánek

Samozřejmě pečuju taky o dům, zahradu a manžela,“ směje se moje průvodkyně řazení svého výčtu. Ale pak dodává, že jí manžel pomáhá i se zahradou. Hlavně každý týden poseče ty nekonečné trávníky.

Zahrada nedaleko Labe se majitelům odměňuje plastičností zeleného koberce a bujným vzrůstem dřevin i ostatních rostlin, napájených spolehlivým naprogramovaným deštěm. „Je vděčná i za dostatek živin,“ doplňuje Helena. „Předloni jsme poprvé čistili rybník, do kterého syn vysazuje ryby. Byl po patnácti letech řádně zanesený. Bahno jsme vyváželi celých šest týdnů! A já se v noci budila a přemýšlela, kam ho ještě v zahradě uložím. Nemusím ještě pěkně dlouho používat žádné hnojivo.“

V ohradě se objevila pěkná ryzka – přišla nám ukázat, kde bydlí...

U stolečku pod vzrostlým dubem se krásně povídá. Prý tady nejraději sedávají, když se sejde rodina. „Dub je naším velikým voňavým slunečníkem. Chrání nás svými větvemi i v největších vedrech. Ale já mám raději než parné léto měsíce květen a červen, kdy je zahrada nádherně svěží a keře se obalí květy. Miluju také popínavky a vrcholem krásy je pro mě kvetoucí vistárie. Jednu košatou patnáctiletou tady máme, ale nevím, jak je to možné, ještě neukázala ani kvítek.“

Třetím měsícem, který Helena miluje, je právě září, kdy jsem ji navštívila. To rozkvétají nostalgické hvězdnice a na jabloních, jimž zahradnice seřezává vrcholy, aby do koruny mohlo slunce, červenají jablíčka. A taky je čas uvažovat, zda na podzim něco nevysadit, nedoplnit. „I když skoro každý rok přibude nový strom nebo keř, dbám na to, aby si zahrada stále uchovala svůj přírodní ráz a jednoduchost.“

TEXT A FOTO: MARIE RUBEŠOVÁ


Komentáře

Napsat komentář