Meditační zahrada

Najdete ji v pruhu zahrad mezi dvěma bloky vil jedné staré pražské čtvrti. Kus pod temenem svahu vyrostl před sedmi lety altánek, jako stvořený pro meditaci…

Stříbrný smrk stínil výhledu z altánu i na něj, a tak jej Lukáš sestříhal jako hříbek

Majitel zahrady MUDr. Alois Volkman v altánku moc rád sedává. Je synem faráře Církve československé husitské z Hané. Nevydal se sice stejnou cestou jako on, ale rád rozjímá nad tématy duchovními i světskými. A nejen rozjímá. Stal se básníkem, jenž dovede trefně glosovat život, což ocenil i Jaroslav Seifert, s nímž se na sklonku jeho života spřátelil. „Píšu proto, abych uvedl řád do svého emotivního nepořádku. Složím myšlenky na papír – a je to jako když se vyzpovídám,“ komentuje Alois Volkman svou tvorbu.

Zahrada se otevřela

Na nymfu, cudně skrytou v břečťanu, vidí básník ze svého altánu odzadu…

Od doby, kdy se v roce 1961 do tohoto kouta Prahy přiženil, se zahrada a také konfigurace domu poněkud změnily. „Z ulice nebyl vstup, chodilo se zadem. Tam je ovšem dno terénní vlny, kterými je tato lokalita protkaná, takže se i do přízemí bytu chodilo po schodech. A do zahrady se lezlo jakoby do druhého patra. Běda, když si člověk doma něco zapomněl!“ vzpomíná majitel na nedávnou minulost.

Dnes můžete vejít do vilky předem a vzadu, tam, kde bývalo jen velké okno, se vstupuje dveřmi na terasu. Az ní po můstku, vznášejícím se nad „kaňonem“ plným keřů bobkovišně vavřínolisté a azalek rovnou do zahrady. Toto vzdušné bílé spojení oceňuje nejen doktor Volkman, ale i jeho syn Lukáš, který otci se zahradou pomáhá.

Alois Volkman má v altánu vše při ruce

Po můstku se s oblibou prohánějí také čtyři vnoučci pana Aloise. Kluci, kteří jsou v převaze, si moc užívají trávník před malým dětským domkem. Dá se tu báječně hrát fotbal. Že se v zápalu hry tu a tam zlomí větvička keře nebo nějaký květ? To jim děda i strýc rádi odpustí.

Ovocné vzpomínání

Před téměř padesáti lety, kdy sem pan Volkman přišel, byly v dolní části svahu jen keře šeříku a nahoře ovocný sad: višeň, třešeň, hrušeň, švestka, rybízy a úplně nahoře kordony jabloní. „Tchán byl milovník ovocného stromoví. Ale časy se změnily. Já jsem měl jako doktor venkovský rajón, takže jsem vozil spoustu ovoce i zeleniny z návštěv u pacientů. Ani jsme to nepojedli.“

Můstek klenoucí se nad keři bobkovišně vavřínolisté a azalek dodal této zahradě novou dimenzi

Z ovocnářské éry tady zbyla – z piety k předkům – už jen hrušeň a ořešák. Pod můstkem se stále rozrůstá i bobkovišeň. „Vysadil ji ještě manželčin dědeček. Neopadává ani v zimě a na jaře se rozhoří svícínky bílých květů,“ těší se pan doktor. „Musíme ji pořád stříhat, aby neutlačovala azalky. Nahoře na hřebeni svahu jsou ještě borovice a jedle, které jsem přivezl kdysi z Moravy, ze svého rodiště. Jsou už hodně vysoké. Zahrada má mít sem tam dominantu, ale tady se to nesmí přehánět. Je situovaná na jihozápad a cokoliv nahoře vysadíte, stíní ostatním rostlinám.“

Romantický průchod pod cypřiškem libanonským a bobkovišní vavřínolistou

Jakmile mohl pan Alois rozhodovat o vzhledu zahrady, začal budovat terasy. „Na horní část, kde byl pozemek hodně svažitý, jsme nechali přivézt dva valníky kvalitní zeminy. A mezi jednotlivými rovnějšími plochami jsme vytvářeli skalky, které svažité části zdobí i zpevňují,“ vysvětluje.

Skalky různých barev

Na nikdy nekončící tvorbě kamenných kompozic se významně podílí jeho syn.

„Většinu skalek – s výjimkou té vpředu, v předzahrádce, tvoří kameny ve stejném tónu. Tahle je například bílá, jen tu a tam vidíte kámen trochu dožluta, tamta modrobílá,“ ukazuje Lukáš do stinnějšího koutu. Zakládal jsem ji asi před čtyřmi lety. Pak je tu skalka šedomodrá a další z hnědého buližníku.“

Skalku v předzahrádce právě zdobila růžovofialová hortenzie

Lukáš, který se stal stejně jako jeho děd farářem, nás provází zahradou a komentuje to, co potkáváme. Je tu břízka se zvláštním listem, který se podobá javorovému, pak zelenobílý a červený javor, japonská skimie. „Je mrazuvzdorná a nádherně růžově kvete. A je zelená i v zimě. Ani malé zelenobílé pierisy neopadávají,“ ukazuje náš průvodce na keříky, vedle nichž vidíme exotický jehličnan. „To je Cryptomeria japonica. Měla by dorůst až do osmi metrů. Ale vpředu je další v zakrslé formě.“

Nedaleko kompostu, šikovně skrytého hraničkou dřeva vidíme veliké cesmíny a kus od nich atypické čtvercové ohniště. Rakytník v rohu za ním je dobře ořezaný, aby ho ohýnek nespálil. „Jalovec jsme museli také oříznout, protože byl příliš velký a rval se s hrušní. Ale té tyrkysové zeleně tady máme málo, tak jsme ho nechali, i když jí škodí,“ komentuje Lukáš barevnou kompozici.

K altánu se stoupá po kamenných schodech pod obloukem zdobeným popínavou růží

Obdivujeme také obrovskou Tsugu canadensis a svídu, které na podzim, když opadá listí, zrudne kmen. Romantickým tunýlkem, tvořeným cypřiškem libanonským a bobkovišní, obklopeným pajehličníky s měkkými křehkými bodlinami nahlížíme do předzahrádky. Tady nás okouzlily růžovofialové hortenzie.

Chalupa v podkroví

Doktor Volkman nás zve do altánu, v němž tak rád medituje. Díky tomu, že jsou stěny jeho přední části prosklené, má svou milovanou zahradu jako na dlani. Velmi si chválí, že sem nechal přivést elektřinu. Dá se tu sedět i dlouho do tmy. A dokonce i v zimě. Ale jestli si myslíte, že tady vzniká většina jeho básní, pak jste na omylu.

„Nejvíc jsem toho napsal na chalupě,“ konstatuje. Na otázku, kde chaloupku má, ukazuje s úsměvem vzhůru do podkroví vily. Hned také vysvětluje. „Po chalupě jsem toužil, ale chtěl jsem takovou, kam bych nemusel daleko jezdit ani kolem ní moc běhat, protože tady na zahradě bylo vždycky práce dost.

V meditační zahradě nemůže chybět japonské zátiší

Tak jsem si řekl, že nejkratší cesta bude do chalupy v podkroví. Je obložená modřínovými prkny s falcem překrytým smrkovými lištami a na stropě jsou kazety z borovicového dřeva. Měl jsem tam vykládanou truhlu, hranici dřeva před krbem, ta iluze byla naprostá. Vždycky jsem si na schodech řekl: Jedu na chalupu, hodím tam jedničku a mávám na sousedy. Na schodišti jsem si totiž rozvěsil fotografie chalup…“

Od dob, kdy se básník poprvé „rozjel“ do své chalupy, usedl k oknu a dal se do psaní, uplynulo už hodně vody. Vykládaná truhla musela uvolnit místo přibývajícím knihám a stylová čistota jeho chalupářské sedničky byla porušena. Nemohli jsme si to ověřit, protože v době naší návštěvy byla půda v rekonstrukci. „Rozhodl jsem se, stejně jako mnozí chalupáři, udělat si tady splachovací záchod. Už se mi nechtělo běhat pořád dolů. Budu teď ve větším klidu vnímat vůni dřeva, která mi tolik připomíná dílnu mého dědečka – truhláře, a naslouchat s tužkou v ruce svému lepšímu já. Z okna té mojí chalupy se dívám na Prahu, ale vídám i České středohoří s Milešovkou a Říp. Co by si člověk mohl přát víc!“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK MALÝ

Meditační zahrada

Meditační zahrada