Zahrada s vůní jihu

Když už dům skýtal rodině veškeré pohodlí, přišla na řadu zahrada. Majitelé si byli vědomi jejího potenciálu, a aby z něho vytěžili maximum, rozhodli se vložit její přerod do rukou odborníka. Dobře udělali.

S pozemkem si vytáhli hned několik es. Šest set metrů plochy v obci, která dnes patří mezi nejmladší městské části hlavního města, je samo o sobě výhrou, protože se jedná o rohovou parcelu, tudíž nesevřenou sousedními, získali i dostatek vzácného soukromí. Ze dvou stran ji ohraničují místní komunikace a záda jí kryje sám dům. Bylo jen třeba rozdělit ji do několika zón a vyřešit zastínění stupňovité terasy u domu před palčivým letním sluníčkem, které se navíc odráželo od nabílené domovní zdi.

Od terasy se do všech směrů rozbíhají cestičky z žulových bloků. Foto: Robert Virt

Jih na severu

V tom, kdo jim pomůže vytvořit odpočinkovou oázu, měl Vladimír s manželkou jasno, velmi se jim líbily publikované návrhy zahrad od architektky Hany Říhové. Oslovili ji a dali víceméně volnou ruku. Styčnými body na zatím nezkultivovaném pozemku byly terasa a altánek v protilehlém rohu se střechou z pálené krytiny lehce evokující prejzové střechy domů v přímořských letoviscích.

Vzhledem k tomu, že by klasické zastřešení terasy značně omezilo přísun světla do interiéru, přišla architektka s řešením formou představené pergoly, která chrání před sluncem i případnými nežádoucími pohledy z ulice. Nechala ji porůst opadavou vistárií, která v zimním období nebrání prostupu slunečních paprsků okny, v létě však poskytuje kýžený stín, když celou terasu promění v pokoj se zelenými stěnami. Každé jaro se navíc vyšňoří záplavou hroznovitých květenství, jež postupně nahradí sladce voňavé květy pnoucí růže, které zdobí rovněž nedalekou treláž vztyčenou nad studní. O tom, že se vistárii, byť na severní straně, ale na chráněném místě daří dobře, svědčí i to, že ji musí majitelé průběžně zastřihávat během celého vegetačního období.

Betonová nadzemní část studny slouží jako podesta kovové konstrukce pro pnoucí růži. Foto: Robert Virt

Rozsochatá borovice poskytuje stín japonské azalce a dalším rostlinám. Foto: Robert Virt

Smíšené skupinky stromů zahradu opticky člení. Foto: Robert Virt

Věčný kámen

Atmosféru středomořského až antického prostředí ještě umocňují organicky tvarované cestičky ze starých pískově zbarvených žulových bloků, které se z „náměstíčka“ před terasou rozbíhají do všech stran, k jezírku, zahradnímu posezení, garáži i okolo domu. Rovněž kamenné bloky volně umístěné na ploše a již částečně pokryté zelení působí jako pozůstatky dávných staveb. Valouny soustředěné kolem jezírka i uložené na záhonech nechávají pozorovatele pohrávat si s myšlenkou, že je tu hladíval mořský příboj.

Těžko věřit, že jezírko není dílem přírody. Foto: Robert Virt

Vizuální členění zahrady a zjemnění hmoty užitkových staveb obstarávají treláže, po nichž se pne tu plamének, tu další z pnoucích růží. Zelený koberec pečlivě sestřiženého trávníku pak spojuje zahradu v jeden celek. Slouží rodině i ke sportovnímu vyžití, což byl jeden z nemnoha vznesených požadavků k návrhu zahrady.

K dělicím prvkům patří v zahradě i treláže. Foto: Robert Virt

Zadarmo hodně muziky

Na část pozemku byla při výstavbě domu vyvezena hlína z výkopů. Z nechtěné navážky se stal vhodný materiál pro modelaci terénu, jehož převýšení je v některých místech až metrové. Tím získala zahrada základ pro co nejpřirozenější vzhled. K němu přispělo i řešení dřevin v rostlinných patrech, zahradu dnes stráží vysoké jehličnany, středně vysoké vrbičky, javory a břízky, v nejnižším patře konifery a listnaté keříky včetně azalek a rododendronů, které zjara oživí zelenou kulisu bezpočtem květů. S tím jim pomáhají kvetoucí trvalky: pivoňky vykukující za treláží, kosatce lemující terasu, impozantní bohyšky, které jsou zdobné i v době, kdy nekvetou, stejně jako okrasné traviny. U vstupní branky se přes plot naklání liánovitě rostoucí trubač, jakoby tu byl od toho, aby svými rudými trumpetkami ohlásil každého příchozího. Květinový mix doplňují květináče a žardiniéry osázené trvalkami i letničkami.

Jezírko tvoří s okolními rostlinami harmonický celek. Foto: Robert Virt

Kačírek na březích má stejný odstín jako žulové cestičky. Foto: Robert Virt

Nenápadná dominanta

Hlavní atrakcí je bezesporu jezírko umístěné na samém okraji, ale zároveň tak, aby pohled na jeho uklidňující hladinu, v níž se zrcadlí život v zahradě i v oblacích byl možný jak z nedalekého altánku, tak z terasy. Díky svému tvaru, vodním rostlinám a kroucené vrbě, která se nad ním ochranitelsky sklání, působí velice přírodně, těžko rozeznat, že je dílem lidských rukou a napájené z vodovodního řadu. Pozvolné břehy kryje kačírek ve shodném odstínu s dlažbou, oživený tu a tam roztroušenými valounky. Intimitu vodnímu světu vytváří rákosí spolu s kosatci, lekníny a dalšími vlhkomilnými rostlinami.

Nechybí ani klasické venkovské zátiší s loukoťovými koly. Foto: Robert Virt

Předsazená pergola stíní terasu, aniž by bránila průniku světla do domu. Foto: Robert Virt

Neviditelná ochrana

Izolaci od okolní ulice zajišťuje zahradě od počátku vyšší plot, u vstupní strany domu zděný a bíle omítnutý, krytý taškami shodnými se střechami všech staveb na pozemku, okolo okrasné části pak prkenný, který je už schován pod popínavým přísavníkem. Díky němu zahrada nepůsobí ohraničeně, ale vizuálně pokračuje v okolní zeleni.

Výhony vistárie vypletly na pergole hustý strop. Foto: Robert Virt

Bohyšky jsou v zahradě zastoupeny ve více varietách. Foto: Robert Virt

V létě krášlí domovní zeď květy
plaménku. Foto: Robert Virt

Průběžná proměna

Architektčin návrh byl samozřejmě jen počátek, aby se zahrada existující pouze „na papíře“ stala skutečnou, bylo třeba zajistit realizaci prostřednictvím odborné firmy. Na tu majitelé neměli štěstí, práci nedokončila, a tak podle slov Vladimíra si museli převážnou část prací včetně jezírka nakonec udělat sami. Výhodou je, že mají o každé rostlince, kameni dokonalý přehled a mohou mnohem snadněji zahradu upravovat ke svému obrazu.
Před pěti lety se proto rozhodli pokácet břízy bělokoré, které rostly rychle a hodně již stínily zahradu a vysadit na jejich místo nové. „V plánu byl ještě bazén, ale od jeho výstavby jsme upustili. Ten čeká na naše potomky,“ uzavírá vyprávění o zahradě a ještě odpovídá na náš poslední dotaz, čeho si na ní nejvíce cení, a která její část je rodinou nejvyhledávanější: „Dobře řešeného prostoru, využitelnosti celé zahrady. Nejoblíbenějšími místy jsou pak jednoznačně terasa a altán.“

Text: Zuzana Ottová
Foto: Robert Virt

Zahrada s vůní jihu