Viděli jsme cestou XXXVII.
Oba dnešní domy jsou z oblasti Šumavy. Majitelé jistě chtěli vzhled svého obydlí přizpůsobit okolní krajině. Výsledky však jsou diametrálně odlišné.
Takový přišel na svět
První dům mne oslovil již na první pohled. Nepochybně jde o původní rekonstruované roubené stavení se zděným zadním traktem. Pro Pošumaví je typická rozložitá polovalbová střecha, kryjící stavení s velkým přesahem před štítem i nad zápražím. Sympaticky působí nepravidelnosti podezdívky a omítky i načervenalá „suříková“ barva stěnových trámců, k malebnosti přispívá soustava vstupních přístavků s obyčejnou bedněnou stěnou. Dům si prostě na nic nehraje, je takový, jaký přišel na svět. Třešničkou na dortu je střešní krytina z dřevěného – nejspíš štípaného – šindele.
Architekt pochválil krytinu z dřevěného šindele a také výřezy v části střechy nad přístavky
V dnešní záplavě nekvalitních náhražkových materiálů působí pravá šindelová střecha jako balzám na oči i na duši. Je zřejmé, že pokud se někdo k takovému řešení přes všechna úskalí (především vysokou cenu) rozhodne, na domě mu opravdu záleží.
Pozoruhodným detailem je prosvětlení podkroví nejen „volským okem“, ale především dvojicí výřezů v zadní části střechy nad přístavky. Výřezy jsou nenápadné a do celkového vzhledu domu téměř nezasahují. Je to zřejmě dobře promyšlené koncepční řešení, jakých je na českém venkově pohříchu stále velmi málo.
Zůstalo jen u snahy
Také druhá chalupa se usilovně snaží vycházet z místní tradice. Hýří „tradičními“ prvky (šindelový obklad stěn, štítová lodžie, široká střecha s polovalbou, kamenná podezdívka, zvonička), přesto je jejich celkové skloubení nevěrohodné. Nešťastný výsledek pramení jednak z nepochopení pravidel tradičního domu a jednak z nesprávného použití technologií.
Obří volská oka a minimální velikost okenních otvorů jsou jedním z minusů druhého stavení
Nepříznivě působí už jen symetrický přesah střechy, nebo vykonzolování štítu na příčných trámcích (stačilo by bednění štítu spustit o několik decimetrů níže, aby volné přesahy střechy tak „neplandaly“). K tomu přistupuje bednění štítu z tenkých prkének, nebo bednění parapetu lodžie z vodorovně kladených prken.
Absurdní je trojice obřích volských ok, připomínajících vlnobití rozbouřeného moře. Jaká je jejich skutečná funkce mi zůstává záhadou. Vždyť velikost okenních otvorů v nich je v porovnání s dimenzemi vikýřů minimální. Nepříznivý dojem bohužel zvyšují okna utopená v hlubokých nikách (nejsou-li osazena v líci, měly by mít okenní otvory alespoň obložky – okřídlí) a tvrdě vyspárovaná podezdívka, kontrastující s ostře bílou omítkou.
Ale i tady lze chválit – za barvu střešní krytiny (snad umělá břidlice?) a konec konců i samotného domu. Sympatický je štíhlý lem střechy ve štítovém průčelí, i když s ohledem na šumavské klima bych volil větší přesah krytiny před štítem.
TEXT: ING. ARCH JAN PEŠTA
FOTO: PAVEL MATURA A IVAN DVOŘÁK
Viděli jsme cestou XXXVII.
