U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
ŠUPINATÁ ŠLECHTA
Kategorie: Volný čas | Autor: Marie Rubešová
Jako když rozkvete voda! Kapříci se melou pod hladinou, každý jinak vybarvený, a vstřícně vystrkují hubičky z vody. Doslova se předhánějí, asi očekávají nějakou dobrotu. Vědí, že jim od nás nic zlého nehrozí. Dokonce se snaží zhltnout i naše prsty; když je vytahujeme ven, mlaskne to, jako když vylétne z lahve špunt.
Už vám někdo snědl kapra? – obracím se pod vlivem blížících se vánočních hodů na ing. Jaroslava Nováka. Je chovatelem koi, což v japonštině znamená kapr. Otázka ho nezaskočila: “Tady se to nestalo, ale když jsem byl u jednoho obchodníka v Holandsku, přišel tam synek bohatých rodičů se sluhou. Objednal si padesáticentimetrového koi, zaplatil tenkrát asi 1500 guldenů a řekl: Jean, uděláš mi to k večeři! Měl jsem chuť jednu mu vrazit.”
Japonci jsou trpěliví
Když člověk sleduje hemžení těch štíhlých strakatých tělíček, skoro nevěří, že jejich prapředkem byl obyčejný hnědozelený říční kapr. “Naši ‘vánoční’ jsou šlechtění na maso. U těchto krasavců šlo o to, aby jim zůstal proudnicový tvar těla a výrazná barevnost,” vysvětluje odborník. Kde se ty barvy vzaly? První oranžovo-žlutí kapři prý byli vlastně “vadní”. Objevili se v negativním výběru před zhruba tisícem let. A když už byli na světě, zkusili je Japonci šlechtit dál. K opravdu výrazným tónům se dopracovali až koncem třicátých let dvacátého století. Šlo o tři základní druhy, z nichž vzájemným křížením vzniklo postupně na 400 variant. “Japonci nemají ve šlechtění koi konkurenci. Nejznámější je oblast Niigata, což je asi patnáct podhorských vesnic s naprosto křišťálovou vodou. Japonci dnes už vědí, jaké lze z určitých kombinací očekávat potomstvo – a zkušenosti se předávají z generace na generaci.”
Koi letí do Čech
Asi by se spíš hodilo říci, že k nám plavou, ale oni “radši” přilétají. Pro transport se nejlépe hodí velikost okolo 10 cm. V zemi vycházejícího slunce je chovatelé zhruba po stovce odpočítají do velkých igelitových pytlů s vodou, do níž se přidá pro zklidnění i trochu anestetika. Přifoukne se ještě porce kyslíku, aby vydrželi, uvěznění nejen v pytlích, ale ještě v pevných kartonech, let dlouhý 35 hodin. “Japonci je obvykle posílají na podzim. Kupuju pravidelně asi 400 kousků. Veterinář předepisuje karanténu jen tři neděle, ale já je pro jistotu nechávám odděleně až do jara. Narostou na dvanáct až patnáct centimetrů, což je nejlepší velikost na prodej,” vysvětluje chovatel. Jsou v České republice jen dva, kteří ryby dovážejí. Jeden v Hluboké nad Vltavou, druhý tady, v Újezdě nad Lesy. Tedy vlastně v Praze 9. Jak se Jaroslav Novák, absolvent Vysoké školy zemědělské, k chovu koi dostal? Do devadesátého roku byl zaměstnán v zemědělské nákupní organizaci. A před deseti lety se vydal na návštěvu do Holandska ke kamarádovi, který barevné kapříky chová. “Jak jsem je viděl, spadl jsem i já zase mezi rybičky,” konstatuje. Proč “zase”? Jako kluk měl totiž akvárium. Choval živorodky a později i svítivé neonky. Takže se hezký koníček stal nakonec jeho hlavním zájmem. “Nebýt malého penzionu, který jsme tady se ženou otevřeli, a nebýt jejího pochopení, nemohl bych si to ovšem dovolit. Zatím je moje podnikání stále v minusu. Investice do zařízení i zabezpečení totiž byly značné.” Zpočátku přišlo patnáct lidí za celý rok, letos prý stejně tolik každou sobotu a neděli. Ale dveře jsou otevřené nejen o víkendech. Obdiv sklízejí hlavně velcí kapříci. “Největší, co tady vidíte, jsou osmiletí, těm zhruba půlmetrovým je pět. Mohou dorůstat až 100 cm – jsou to vlastně normální kapři. Ti barevní však potřebují kvalitnější krmení a ‘pstruhovou’ vodu. Koi musí být čisťounký, nezašlemovaný a samozřejmě nesmí mít parazity.” Rybářské názvosloví je u barevných kapříků nesrovnatelně bohatší než u běžných šupináčů. Inu šlechta. Jednobarevní, i když ti žlutí vypadají skutečně jako pohádková zlatá rybka, jsou levnější. Jejich výtěžnost je přece jen větší, v populaci se jich objeví třeba 25 procent. Různých skvrnitých variant zhruba 7 procent. “Pokud jde o kvalitu, zařazují se koi do pěti kategorií (to nepočítáme nestandard, který Japonci pochopitelně neuznávají). Podle nich stojí nejníže v hierarchii standard, pak good, very good, best a špičkou je tategoi, vynikající ryba.”
Tanec kolem teček
Nám se zdají všichni parádní, ale s tečkami a skvrnami to prý vůbec není jednoduché. I když se po narození objeví optimální sestava barevných skvrn, když ryba doroste, některé zase zmizí. Stárnutím se skvrny mění a dokonce přebarvují. Některé se do tří let, kdy koi dosahují zhruba 40 cm, mohou zvětšit či zmenšit. Velice rozmanité jsou i názvy koi. Podle barev a rozmístění skvrn se dělí do čtrnácti základních skupin. Pro Jaroslava Nováka už znějí ta japonská slůvka běžně, nám z toho šla hlava kolem. Takže několik příkladů. Kohaku je bíločervený. Taisho sanshoku je směsí bílé, červené a černé s tím, že nesmí mít černou na hlavě a černé menší skvrnky jen v horní části těla. Showa sanshoku je stejně vybarvený, ale může mít černou i na hlavě. A má černé motoguro, tedy bázi prsních ploutví. Skupina Bekko je bíločerná, žlutočerná a červenočerná – a nesmí mít černou skvrnu na hlavě. Shiro utsuri je rybka s černou základní barvou a bílými, žlutými a červenými skvrnami. Goromo bílá s červenými skvrnami, v nichž jsou černě orámované šupiny (pozor, jen v červeném poli, nesmí být v bílém). Skupina Asagi jsou modré ryby s tmavými středy šupin a s červeným břichem. Skupina Hikarimono jsou tříbarevní s platinovým základem a Kavarimono se říká těm, pro které chovatelé nemají pojmenování. A pak je skupina Tancho, což znamená červenou čepičku na čele. Pokuď je základ bílý, je to vlastně japonská vlajka. A to je samozřejmě pro Japonce to nejnejnejlepší. Však také nejcennějším koi na světě je jeden bíločervený kohaku. Nejstarší vůbec je oranžový 84 let starý a 87 cm dlouhý koi. A největší 112 cm měřící dvacetiletý Aka matsuba, pro změnu červený s šedými šupinami.
Můj drahý koi
Do Újezdu nad Lesy jezdí dnes za panem Novákem a jeho krasavci asi 120 chovatelů (a další, okouzlení jejich barevností a přítulností, přibývají). Přicházejí na radu, pro ryby nebo krmení a pro přípravky do vody. Aby se podpořila biologická filtrace, přidávají se denitrifikační bakterie, které rozkládají čpavek na volný dusík. UV lampy zase likvidují plovoucí řasy. Na závěr se dostáváme k otázce, která je velmi důležitá. Kolik takový koi vlastně stojí? “Cena je případ od případu. Záleží na probarvení, odstínu, sytosti. Například u jednobarevných stačí jediná kouřová šupina – a cena jde dolů. Ti menší ve skleníku jsou po 400 – 1200 korunách za kus. A koi od 35 do 70 centimetrů za 15 až 30 tisíc,” informuje chovatel. “Pokud se však někdo z vašich čtenářů vydá na výlet do 20. prosince, získá velkého koi – jako zajímavý vánoční dárek – za poloviční cenu.”
Foto – V této změti těl se někde skrývá nestor chovu, osmiletá oranžová Matsuba
Foto – V jezírku hlubokém 1,5 m a rozloze 2 x 6 m zůstanou koi i v zimě. Je jich v něm hodně, proto se voda mírně přihřívá, aby nezamrzla; nejen kvůli dýchání, ale hlavně proto, aby mohly odcházet zplodiny
Foto – Koi nejsou jedinou vášní Jaroslava Nováka. Pěstuje také kaktusy a bonsaje a jak vidíme, nenechá na pokoji ani větší stromy. Zazimovaný bazén, který se modrá za bizarní borovicí, výjimečně neslouží kaprům…
Foto – Pohled do kapřího zimoviště. Aby bylo dost místa i pro vlastní odchov kvalitních ryb, o který ing. Novák usiluje, chtěl by v příštím roce vybudovat ještě jeden podobný skleník
FOTO MARTIN MAŠÍN
