Šťastný dům

Kdyby domy mohly mluvit, ten ve Šluknovském výběžku, do kterého vás zveme, by svého nového majitele jistě velmi chválil. Díky citlivé rekonstrukci, při níž byly zachovány původní konstrukce a materiály, byl tento dům loni zjara prohlášen kulturní památkou.

Na sever Čech, do kraje podstávkových domů, přivedl Zdeňka strýc, který bydlel dlouhá léta v centru Prahy. V určité životní etapě se rozhodl, že odejde na venkov. Nejdřív se odstěhoval do Březnice, tedy na Příbramsko, a potom koupil dům v Chřibské. “Strýc je velký estét, milovník designu a přírody. Bylo u něj vždycky pěkně. Já jsem za ním jako student jezdil a tenhle poetický kraj jsem si také zamiloval,” začíná vyprávění náš hostitel.

V originální podobě

Když bylo Zdeňkovi pětadvacet, řekl si, že by chtěl mít někde poblíž vlastní nemovitost, kterou by si mohl upravit a zařídit podle svého. “Hledali jsme dost intenzivně asi půl roku, ale vhodnou chalupu ne a ne najít. Ty, které byly na prodej, byly většinou poškozeny nějakými nevhodnými zásahy. Úpravami oken, přístavbami a vestavbami. Až jsme objevili tento dům, který byl unikátní v tom, že zůstal v autentické podobě. Byl však poněkud zdevastovaný.”

Ve velmi špatném stavu byla hlavně krytina a komín. Vpředu byla až na dům splavena vrstva zeminy z předzahrádky, která se podepsala na stavu obkladu a roubení a Zdeňkovi se moc nelíbil ani šedobéžový lak, jímž byl tenkrát, tedy v roce 1998, opatřen obklad celé stavby. Ale odstranit nátěr, to je to nejmenší, říkal si. Nerozvažoval dlouho a vytočil číslo telefonu, které nabízela cedule na dveřích.

“Nemovitost prodávaly dvě sestry, které už byly velmi staré. Nikdy jsem se s nimi nesetkal, jednal jsem vždycky s bratrem, taky už starším pánem. Jak jsem zjistil v archivních výpisech, získali tu chalupu po válce jako konfiskát,” dokazuje Zdeněk, že se o historii stavby důkladně zajímal. “Odhadujeme, že je asi dvě stě let stará. Na císařských mapách je zaznamenána už v roce 1836. A lze předpokládat, že na tomto pěkném místě nad potokem něco stálo i před tím.”

Třicet nových oken

Nejdřív se nový majitel rozhodl vyměnit popraskané břidlicové šablony na střeše, aby nezatékalo, a renovovat oba komíny. Rozeschlá pokřivená okna však volala po výměně. “Nechal jsem udělat dřevěné repliky. Mají jen o něco silnější rámy, protože se do nich dávalo dvojsklo,” ukazuje chalupář. Okna sice nejsou špaletová, ale jsou osazena v líci a ven otvíravá, takže výraz domu se prakticky nezměnil. Stejná zůstala i barevnost – v tmavě zelených obálkách, které byly ponechány původní, jsou šestitabulková okna v rámečcích natřených ořechovou lazurou. Byla to jistě náročná rekonstrukce. Napočítali jsme, že je ve fasádě osazeno třicet oken a dvě menší ve vikýřích. A několik dalších je v prkenné kůlně za domem.

“Oprava oken byla opravdu náročná. I proto, že jsme zároveň měnili povrchovou úpravu obkladu. Špinavě béžový, už značně oprýskaný email bylo nutné kompletně odstranit pískováním, až jsme se dostali na dřevo. Po konzultaci s památkářem Petrem Divišem z Rumburku jsme prkna natřeli jen lazurou v palisandrovém odstínu,” vysvětluje Zdeněk.

Když odborníci z ministerstva kultury loni posuzovali, zda je možné dům prohlásit kulturní památkou, vyslovili domněnku, že byl původně bez obkladu. Tedy dole roubený a nahoře hrázděný. “Když jsme se při renovaci obkladu podívali na trámy pod ním, na to, jak jsou, nebo spíš nejsou opracované, pochyboval bych o tom,” pokračuje majitel. “Myslím spíš, že obklad, který býval znakem majetnosti, někdo z předchozích majitelů jen obnovil.”

Problémy od podlahy

Po střeše a obkladu přišly na řadu podlahy v přízemí. Dům stojí nad potokem, na pozemku s dost vysokou hladinou spodní vody. “Nebyl nijak izolován a ze stran zatékalo. Podlahy v celém přízemí byly špatné, na mnoha místech shnilé. Neměli jsme tenkrát moc zkušeností, tak jsme polštáře usadili jen na hlínu, obsypali je štěrkem a na to položili smrková prkna. Podlahy vypadaly náramně, ale ne moc dlouho. Z chodby se totiž začala šířit dřevomorka. Snad to ovlivnila změna užívání chalupy, snad byl zárodek někde v chodbě, kde nebyla při rekonstrukci dobře položena dlažba,” uvažuje Zdeněk.

Okamžitě povolal specialisty na likvidaci dřevokazných hub, kteří doporučili veškeré dřevo, tedy polštáře i nové podlahy, zlikvidovat. “Podloží a část stěn, na nichž otloukli omítky, ošetřili Bochemitem. Speciálním přípravkem nastříkali i trámy na půdě, které byly kdysi napadeny tesaříkem,” vzpomíná Zdeněk na dobu před zhruba patnácti lety.

Podruhé už šel do rekonstrukce podlah s větší znalostí věci. Rozhodl se sice opět pro dřevěná prkna, ale pod ně nechal položit izolaci proti vlhkosti a beton. Problémům se spodkem chalupy však nebyl konec. V roce 2011 se obcí prohnala povodeň. “Rozvodnil se nejen potok, jehož koryto bylo tři měsíce před tím rekonstruováno, ale voda se na dům valila ze všech stran,” vzpomíná Zdeněk. Po té kalamitě bylo nutné vyměnit spodní trámy roubení. Byly dlouhodobým vlivem vlhkosti už tak dost narušené.

“Výměna trámů – to byla náročná tesařská operace. Tesaře, kteří znají tradiční postupy, je dnes už těžké najít. Nakonec se rekonstrukce ujalo Tesařství Kuník z Varnsdorfu. Nejdřív stavbu podepřeli a zajistili pomocí heverů a pak spodní trámy po částech vyřezali a vytrhali, aby bylo možné stěnu podhrábnout. Zvenku vsadili do spár pěkně natěsno nové trámy a vzpěry povolili. Bylo nutné vyspravit protézami patky trámů vpředu pod obkladem v podstávkách a také nově obložit sloupky podstávek.”

Když v roce 2013 vytopila dům další povodňová vlna, rozhodl se chalupář dřevěné podlahy zcela odstranit. Po dohodě s památkáři nechal v obytných místnostech přízemí položit cihlové dlaždice, ručně vyrobené v Bratronicích u Kladna, a v síni keramickou dlažbu.

Sedm vrstev nátěrů

Dnes už Zdeněk vzpomíná s úsměvem na léta, kdy jezdil z Prahy na sever hlavně kvůli rekonstrukcím. “V roce dva tisíce osm úplně dožila břidlice na střeše. Podařilo se mi koupit podobné šablony. Sice už také použité, ale kvalitní. Dávali jsme pod ně izolaci proti vodě, protože starší břidla přece jen čas od času praskne,” pokračuje vypravěč.

Ale nejvíc práce zabralo čištění vnitřních dřevěných obkladů. Na obložení stěn ve velké světnici, v níž sedíme na pohodlném modrém gauči, i v kuchyni, kde je obklad ze svislých prken, bylo šest sedm vrstev nátěrů. Chalupář je nejdřív opaloval a pak brousil flexou. “Byla to strašná práce, protože kotouč se neustále zalepoval barvou. Pak jsem dřevo dohladka brousil vibrační bruskou a nakonec impregnoval včelím voskem,” vysvětluje.

Obdivujeme obklad, v němž se na dvou stěnách, kde jsou okna, dají posouvat původní kazetové okenice. Lze jimi jednoduše přistínit slunce putující z východní strany, kterou dům míří na náměstí, k jihu, tedy k oknům situovaným směrem k potoku. Stejné kazetové okenice jsou i v kuchyňce ležící naproti přes chodbu, tedy vpravo od vstupních dveří. Chodbou lze projít dozadu do přístavku, kde je koupelna a malá komora. Na podlaze přístavku, do kterého se sestupuje po dvou schodech dolů, jsou krásné velké kamenné dlaždice.

Volně se tu dýchá…

Zdeněk s Lenkou milují prostorné interiéry domu, který má další tři místnosti v patře. To je přístupné po dřevěném schodišti s ozdobně vyřezávaným zábradlím, umístěným na západním konci chodby. Dispozice je obdobná jako v přízemí, jen světnice – ložnice – je na západní straně zmenšena o Zdeňkovu pracovnu – “trucovnu”. A nad kuchyní je pokoj pro hosty s dalším posezením a možností spaní.

“Patro bylo od počátku obytné, jen bylo třeba opravit štuky. Ve všech místnostech tu byly podivné tapety, ještě podlepené novinami,” vysvětluje Zdeněk. “I když venkovní obklad zatepluje celý dům, tady nahoře je přece jen chladněji. Kachlová kamínka nestačí za větších mrazů ložnici vytopit, častěji tu zapneme přímotopy, jimiž je pro jistotu vybaven celý dům.”

V obytné světnici v přízemí se však přímotopy zapínají málokdy, rumburská krbová kamna od firmy ABX s kachlovým obkladem jsou velmi výkonná a spolehlivá. I proto mají Zdeněk s Lenkou tento pokoj v oblibě. Moc si pochvalují i to, že dali v místě, kde bylo hodně poškozené roubení, prorazit francouzské okno do zahrady. Místo dveří z chodby přístěnku, kudy se tam vstupovalo dřív, je osazeno okno. Nový vstup ke kůlně, kde je uskladněno dříví na topení, a do zahrady dodal světnici vzdušnost. Díky prosklení vnitřních křídel člověk vnímá zahradu, i když jsou zavřená.

V celém domě se volně dýchá, protože není přeplněn nábytkem. “Po bývalých majitelkách tady zůstala jen nahoře postel a jeden dřevěný kufr. Jinak jsme postupně všechno dokoupili. Většinou jde o kombinaci starého s novým, což máme rádi. A svítidla jsou programově zcela neutrální.” Dnes už jezdí chalupáři na sever spíš jen odpočívat. Do jejich velkého domu, kde se pohodlně uloží osm nocležníků, rádi jezdí i přátelé z Prahy. Obdivují kraj nabízející mnoho příležitostí k výletům i dům, který je od loňského jara kulturní památkou.

Dvojnásobná radost

Už jsme se zmínili, že Zdeněk konzultoval, jakou zvolit povrchovou úpravu dřevěného venkovního obkladu, s panem Divišem z úseku památkové péče Městského úřadu v Rumburku. Radil se s ním i při některých dalších úpravách a shodli se na tom, že dům má naději na uznání za kulturní památku.

“Historická hodnota domu spočívá v dochovaném hmotovém a dispozičním uspořádání včetně samostatně stojící kůlny při zachování původních konstrukcí a materiálu. Právě dochovanost kombinace obytného domu s hospodářskou stavbou v původní orientaci tvoří výjimečnost této nemovitosti. Z větší části provedená rekonstrukce domu nenarušila jeho historickou hodnotu, což dokládá pozitivní přístup vlastníka k zachování areálu pro budoucnost,” píše se ve vyjádření rumburského úřadu.

Uznání stavby kulturní památkou doporučil i Krajský úřad Ústeckého kraje, a tak Ministerstvo kultury ČR po zevrubné odborné prohlídce celé nemovitosti prohlásilo 16. března loňského roku stavení kulturní památkou. “Výhrady měli jen k francouzskému oknu do zahrady, ale protože je skryto pohledům kolemjdoucích, nakonec neměli námitky,” uzavírá vyprávění Zdeněk. Má pochopitelně z tohoto uznání radost. A stejnou mají i památkáři. S podobnými doklady o citlivé péči majitelů o tradiční stavby se často nesetkávají.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: MARTIN MAŠÍN

Šťastný dům