Všechno má svůj čas

Dlouhá léta jezdili Jiráskovi kosit trávu na zahradu po babičce a dědovi, kterou zdědila Jitka, až si uvědomili, že mají pozemek na stavbu chalupy. Po tomto nápadu to šlo velmi rychle, za tři čtvrtě roku se mohli stěhovat.

Děda a babička paní Jiráskové bydleli v chalupě na návsi ve vesničce na Plzeňsku. Zahradu a pole měli jinde, na konci vsi. V padesátých letech, když lidé byli nuceni dát svoje pozemky do družstva, děda řekl rázné ne. Prošlo mu to. „Sousedé jim záviděli, že zahradu měli blízko a nemuseli jezdit daleko pro čerstvou trávu pro dobytek. Vlastnili koně a krávy a ostatní dobytek a prodávali obilí. Já jsem byla malá, bydleli jsme s rodiči ob dvě vesnice a k babičce a dědovi jsme často jezdili,“ vzpomíná Jitka Jirásková. „V roce 1971, když dědovi bylo něco přes sedmdesát a síly už ubývaly, pole odevzdal a nechal si jen zahradu.“

Léta plynula a Jitka zahradu zdědila. S manželem Vítem a dětmi se dvakrát ročně do vesnice vracela, aby společně zlikvidovali narostlou trávu. „Nedivím se, že náš syn chtěl, abychom zahradu prodali. Dlouhé roky jsme tu jen pracovali. Postupně jsme dospěli ale k jinému rozhodnutí,“ naznačuje naše hostitelka.
Přivedla je k tomu náhoda. Byli zvyklí jezdit po Čechách obytným autem a jednou jím přijeli i na zahradu. Když se tu zabydlili, uvědomili si, že ve vesnici, ve které kdysi žili Jitčini předci, je hezky a že za krásami vlasti už nikam nemusí. Na zděděném pozemku postaví chalupu.

Z velké světnice je možné jít francouzským oknem ven na terasu

Internet napověděl

„To bylo někdy před osmi lety,“ přemýšlí Jitka a vypráví, jak si sedli k počítači a hledali na internetu. „Vybrali jsme firmu Roubenky Roubal, protože odvádí kompletní práci. Postaví nejen hrubou stavbu, ale její pracovníci zajistí i část zařizovacích předmětů, například kachlová kamna, a dokážou zasvěceně a dobře poradit. Při první schůzce, asi rok před stavbou, jsme s panem Roubalem mluvili o rozpočtu a požadovali jsme bezbariérový vstup, pokoje pro děti a místo pro traktůrek. Když jsme dostali plánky, můj muž se rozhodl chalupu zvětšit, přidat na každé straně metr. Praxe ukázala, že to bylo prozíravé řešení, na všechno je dost místa,“ hodnotí Jitka.
Samotná stavba proběhla bez problémů. „Pan Roubal přijel v polovině dubna a s ním spousta lidí. Jeho první otázka byla, kde jsou stavebniny a kde doktor. Pak se zeptal, jak jde sluníčko a navrhl nám, že chalupu podle toho nasměruje. A potom se hned dali do práce.“
Vybudovali základovou desku a na ní vztyčili chalupu. Hrubá stavba stála za měsíc. „Na stavební dozor jsme pozvali Ing. Šapovalova z Kralovic, protože jsme chtěli někoho zvenku. Řekl nám, že tu ani nemusel být, což potvrdilo náš správný výběr.“
Chalupa je poloroubená se spoustou kamenické práce. Kameníci stavěli z pískovce, z nového i starého, který již měl patinu. Z pískovce jsou některé příčky, schody, ostění dveří, je jím obložena základna kamen a komín, je z něho postavena zídka oddělující jídelnu a kuchyňský kout. Z pískovce je i koryto, které slouží jako umyvadlo v dolní koupelně. A to je jen interiér! I venku měli kameníci co dělat.
Aby Jiráskovi měli kde parkovat auto a kola a ukládat zahradní náčiní, stavěla se zároveň s chalupou i druhá stavba, která se tváří podobně. Ta je hlouběji v zahradě a vešel se sem i pokoj s koupelnou pro hosty.
Současně s oběma chalupami se hloubila i díra pro venkovní bazén. „Pan Roubal potřeboval zeminu,“ vysvětluje Jitka. „Když je horko, jsme za možnost vykoupat se rádi.“

Jitčina a Vítova ložnice v přízemí

Nábytek na míru

Firma pana Roubala se u Jiráskových činila. Na Vánoce se mohli stěhovat. No jo, říkáte si, a co nábytek? I tady našli dodavatele na internetu, respektive ho našla Klárka, snacha Jiráskových. Základní nábytek – jídelní stůl, kuchyňskou linku a postele – pan Zajíček z firmy Na-byteček vyrobil do Vánoc, ostatní přivezl na jaře.
„Pan Zajíček se rozhlédl po světnici a zdálo se mu, že na kuchyň je málo místa. Navrhl mi proto, že ještě udělá jednu skříňku, která poslouží jako takový ostrůvek,“ pochvaluje si Jitka. A dodává, že na pana Zajíčka si vždy na Vánoce vzpomene, neboť jim vyrobil jídelní stůl, který lze nastavit a k němuž se vejde všech dvanáct lidí, kteří se tu na svátky sejdou.

Růžová pro syna, modrá pro dceru

„Je tu teplo, protože roubenka je stavěná do hor,“ říká Jitka. To je ale ženský úhel pohledu, muž by dodal, že chalupu vytápí tepelné čerpadlo země/voda. Je napojeno na podlahové topení a radiátory v koupelnách a v podkroví. „Radiátory v koupelnách jsou jen pro sušení a vyhřívání ručníků i tam se topí podlahou,“ sděluje Jitka a připouští, že kachlová kamna s krbem jsou hlavně pro náladu. Ani nejsou potřeba, podlahové topení v přízemí stačí. Pojďme si však celou chalupu prohlédnout.
Vstupuje se do chodby, z níž se vchází vlevo do velké světnice. Tady se odehrává veškerý společenský život. Je tu kuchyně, stůl s rohovou lavicí a židlemi a proti kachlovým kamnům s ležením je dost místa na sedačce. Ze světnice vede francouzské okno na pískovcovou terasu, kde se může grilovat (většinou se ke grilu postaví syn Vítek) a koupat v bazénu. Vraťme se však do chalupy.
Vpravo jsou dveře na WC, do koupelny, technické místnosti a také do ložnice Jitky a Víta. Pod schody je jen takový malý přístěnek, který chalupářka využívá jako špajzku. V přízemí je až na ložnici na podlaze dlažba, všude, tedy i v podkroví, jsou v soukromých pokojích podlahy z masivu.
V podkroví jsou dva pokoje určené rodinám syna a dcery a koupelna. Obě místnosti jsou vzdušné a působí ještě větší, než jsou, protože jsou otevřeny do krovu. Ložnice Vítka a Klárky a jejich dvou dětí je laděna do růžova. A na druhé straně podkroví je ložnice Ivety a Honzy a jejich dcerky. Vybavení je laděno do modra.
Do koupelny nejdříve dali dřevěnou vanu. „Na vyhřívané podlaze se rozeschla a začala téct, museli jsme ji nahradit novým kusem. Tentokrát jsem vybrala volně stojící vanu z akrylátu. A dřevěná skončila za garáží vedle sauny. Své využití nalezla jako ochlazovací zdroj při saunování.

Koupelna v podkroví je laděna do zelené

Rozšířený pozemek

Ne, že by měli Jiráskovi málo místa, ale báli se, jaké budou mít sousedy a co na jižní straně vyroste. A tak tento pozemek koupili i se stodolou. Na severní straně mít obavy nemusí, je tam pole, kam se chodí pást srnky. „Tím, že jsme pozemek přikoupili, přibyla plocha k údržbě. Protože už jsme nechtěli další sekání, nechali jsme část vydláždit zámkovou dlažbou a vnoučata na ní ráda jezdí na kolech. Ostatně Víteček a Ellinka se tu nenaučili jen jezdit na kole, umí i plavat, skáčou na trampolíně, hrají si ve venkovním domečku. Je to tu pro ně ráj.
Na zahradní úpravy si pozvali zahradníky. „Když bylo třeba, jezdil sem můj muž denně zalévat,“ konstatuje naše hostitelka. „On seká trávu, já pleju skalky, oba hrabeme listí ze starých hrušní, které jsou pozůstatkem původní zahrady. Myslela jsem, že nikde jinde nemůžu žít než v Rakovníku, ale… Mám tu bylinkovou i zeleninovou zahrádku, je tu krásně, klid, jen je slyšet kdákání slepic od sousedů a občas nás ráno vzbudí zakokrhání kohouta odněkud ze vsi. Už nikam jezdit nemusíme…,“ připouští Jitka.

Kdo tu bydlí

Jitka a Vít Jiráskovi a rodiny jejich dětí

Kde

V chalupě na Plzeňsku

Text: Martina Lžičařová
Foto: Jaroslav Hejzlar

Všechno má svůj čas