U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
SRUB SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ
Kategorie: Návštěva | Autor: MARIE RUBEŠOVÁ
Novostavby tohoto typu, tedy sruby z nehraněných „kuláčů“, nejsou dnes na našem území ojedinělé. Ten v romantickém údolí řeky Jihlavy, kam vás dnes zveme, ze zmíněné množiny vybočuje.
Srub totiž funguje podle starých zálesáckých principů. Možná bychom měli dodat: chtě nechtě. Do údolí, které kdysi trampové pojmenovali Údolím kosů, totiž nevedou inženýrské sítě. Ale myslím, že kdyby starosta nedalekého Rounku rozhodl o elektrifikaci, kanalizaci a snad i plynofikaci zmíněného území, srub vněmž se večer rozžíhá petrolejka, by podobnému hemžení jen s modřínovým úsměvem přihlížel… Začalo to na Okrouhlíku
„Po vlastním srubu jsem toužil odmala,“ přiznává Pavel Duba. Usadili jsme se v hnědé kůži křesel a paní Květa přinesla kávu. Stavba působí rozlehleji než zvenčí, protože prostor přízemí je členěn jen komínem a masivním schodištěm. „Vyrůstal jsem totiž v trampské osadě Okrouhlík, jedné z nejstarších v okolí. Fungovaly tam krásné férové vztahy a rád na to vzpomínám,“ pokračuje. „Moje maminka chodí do osady pořád, ale už je to tam jiné. Zavedli elektriku, udělali kanalizaci, pozemky se rozprodaly a každý si ten svůj oplotil. Hodně starých chat zmizelo a vyrostly nové ze Siporexu.“
Dubovi jsou Jihlaváci, ale žijí už třicet let v Lukách nad Jihlavou. Květa je zubní lékařkou a zavedla ji tam tenkrát ordinace s možností bydlení. „Myslela jsem, že na vsi vydržíme rok a půjdeme zpátky do města. Ale zjistili jsme, že je nám v přírodě líp. Bydlíme i tam pod lesem, skoro jako na chalupě. Já osobně jsem po ničem jiném ani netoužila.“
Rozhodnutí za ně nakonec udělal kamarád. Před mnoha lety zdědil v údolí řeky Jihlavy chatu, kam Dubovic občas jezdívali. V půli devadesátých let dostal v restituci i sousední pozemek. „Vždycky si přál, aby tady byl rybník. Jihlava je moc mělká, skoro potok, na koupání není. Tak jsme rybník vybudovali společně,“ pokračuje ve vyprávění Pavel. „A Jenda nakonec řekl: ,Postav si u rybníka chatu, ať tady nejsem na starý kolena sám.’ Pořád jsme odolávali, ale on mi nakonec část pozemku dal notářským zápisem k padesátinám. A to už nešlo odmítnout.“
Skrz naskrz modřín
Čerstvý majitel pozemku si nejdřív myslel, že se do vysněného srubu pustí sám. Jenže od přátel dostal tip, že jeden zajímavý je u Popic. Prý jej postavil nějaký Koudelka z firmy Pyrus. „Jel jsem se podívat a srub se mi moc líbil. Tak jsme si hned plácli. Mají sice své projektanty, ale plány jsem si namaloval sám. Trochu to učesali, abychom získali stavební povolení, ale všechno je podle našich představ.“
Podle představ investorů, vlastně na jejich přání, je i materiál. Před sedmi lety totiž nebyl o dřevostavby ještě takový zájem, a tak pan Koudelka nabídl, ať si materiál vyberou: smrk nebo modřín, obojí za stejnou cenu. „Sáhli jsme po modřínu. Co se týče zpracování, stavby a izolačních vlastností, není mezi nimi prakticky rozdíl. Ale zatímco smrk se vyběluje a jde postupem času spíš do šeda, modřín tmavne a získává příjemně rezavou barvu,“ vysvětluje Pavel.
Jednotlivé dílce se ještě před stavbou tlakově impregnují proti dřevokazným škůdcům a dřevostavba se skládá „nanečisto“ na pozemku dodavatele. Pak se zase všechno rozebere a postaví na připravené základy v místě určení. Ty pod srubem u Rounku mají půdorys 6 x 6 metrů a ve třetině této plochy je do terénu zahlouben sklípek. Až potud zvládl práci chatař sám, stejně jako pokládku šedočerného Beronitu. Díky tomu Dubovi ušetřili zhruba polovinu oproti tomu, kdyby si nechali udělat stavbu na klíč.
Dřevěná terapie
Dnes už si Květa s Pavlem ani neumějí představit, co dělali o víkendech, když ještě tuhle dřevěnou chaloupku neměli. Je v ní stále cítit klidná vůně dřeva, báječně se tu dýchá a prý ještě lépe spí. Dřevo vylučuje vonné silice, které uvolňují dýchací cesty. Dokonce i lidi, kteří obvykle chrápou, ve srubu přestanou,“ pochvalují si naši hostitelé svorně své víkendové obydlí. „Ota Koudelků, s nímž jsme se za ta léta spřátelili, u nás loni přespal a moc si liboval.“
Léčivá síla stavby je o to účinnější, že dřevo zvenčí ani uvnitř není uzavřeno nátěry. „Ota nám říkal, ať necháme bez laku nebo lazury i podlahu. Občas ji jenom vydrbeme rejžákem a prkna mají pořád přirozenou patinu,“ libuje si paní domu. Vracejí se do starých časů a je to prý neskutečný relax. Bez televize, rádia, dokonce si sem nevozí ani tranzistorák. V takovém tichu člověka občas vyděsí praskání dřeva, které si při vysychání stále trochu „sedá“…
„S tím se počítá,“ chytá se tématu Pavel. „Dodatečně jsme museli dokonce dotěsnit pěnovým tmelem trámy ve štítě, které se sesychaly příliš rychle. Mohla by se změnit geometrie krovu. Dnes už se štíty takhle nedělají. A dřevostavby jsou celkově dokonalejší. Ale nám to nevadí, máme dojem, že srub tak nějak žije s námi.“
Srub nám změnil život
Ztmavlé chaty v okolí často zejí prázdnotou, staří trampové z Údolí kosů vymřeli a mladí zřejmě touží po větším komfortu. Ale ve srubu za rybníkem je živo víkend co víkend. V zimě jeho obyvatelé občas vyrazí i na lyže a v létě na delší dovolenou do zahraničí, ale jinak je to sem mocně táhne.
„Pavel, který má volnější zaměstnání, často vyráží už ve čtvrtek. Srub je droga. Změnil nám život a naše děti životu učí,“ přidala se do hovoru Květa. „Chodíme na dlouhé špacíry, které nesmírně miluje i naše zvíře, poznáváme okolí i přírodu. Sžili jsme se i s lidmi z Rounku. Někdy se smluvíme a jdeme spravit hráz jejich rybníka nebo něco jiného. Pořád je co dělat. Ale taky si dovedeme sednout na zadek a relaxovat. Tady nemůžu prát, nemusí se moc uklízet, tak čteme, studujeme, povídáme. A zjara začne sport. Je tu volejbalové hřiště a pořádáme turnaje. Máme spoustu kamarádů, kteří přijedou tu na zápas, tu na kus řeči, další přivezou kytary a zpívá se. Plně využíváme venkovní kuchyni s grilem – na oběd se často sejde patnáct dvacet lidí. Já všechno jen připravím a chlapi postávají u grilu a klábosí při vaření. Prostě Havaj.“
Když tělo volá po očistě, vana v rybníku je po ruce, pro křišťálově čistou vodu, přímo kojeneckou, stačí zajít pár minut do lesa ke studánce a víno se v téhle chatě „čepuje“ výborné. Obvykle Znojemské, ale my jsme ochutnali to, které si naši hostitelé přivážejí z lyžovačky u italského Bolzana. Když se pak smrkne, zapálí se svíčky nebo petrolejka a vyprávějí se příběhy.
Dubovi dokonce uvažovali o tom, že by dům v Lukách prodali a přestěhovali se sem trvale. Vzadu by se přistavěl menší srub pro sociálku, zavedla by se voda, elektřina… „Jenže v tu chvíli by se ztratilo to kouzlo, které nás sem táhne,“ říkají oba svorně. „Druhá věc je, že už nejsme nejmladší a dostávat se v zimě odsud není někdy jednoduché. Tak jsme si přestali vymýšlet a užíváme si.“
O autorovi| TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
Popisy k obrázkům
Do útulného přízemního prostoru se velmi dobře hodí komín, postavený z běžných cihel. Kámen by tu působil příliš monumentálně
Z tohoto úhlu si člověk může krásně vychutnat nejen pohled do obýváku, ale také eleganci robustního schodiště
Kuchyňskou linku v tomto provedení člověk v prostoru ani nevnímá; je stejně jako stůl a další nábytek dílem kamaráda Vlasty, který je truhlářem
Ještě pohled shora na zajímavou konstrukci schodů, vzbuzujících pocit jistoty
Dřevo těží Pyrus v zimě – a zjara stavba stojí. Pak samozřejmě ještě několik let pracuje a při vysychání tu a tam praskne
Dvě podkrovní ložnice odděluje jen skříňová stěna. A tahle podlaha – přiznala paní domu – ještě nepoznala rejžák
První patro je zařízeno velice jednoduše. I z toho obrázku však je cítit vůni dřeva a přírody okolo…
O dřevo na topení už je v údolíčku nouze – snad proto je hlídají tito dva strašliví strážci…
K boku lesního dřevníku je přistaven záchod. Jen škoda, že z něj mají vyhlídku jen hodně vysocí uživatelé…
Když se řeka Jihlava rozdivočí, sahá prý voda do půlky sklepa. Proto je i ve sklípku, přístupném zvenčí, na podlaze jen štěrk, kudy zase v klidu odejde
Při severní stěně vzniklo venkovní posezení s krbem; když nefouká, bambusová zástěna se prostě sroluje
Štít srubu je stejně jako stěny rouben z příčně položených kmenů
Fifty hlídá přede dveřmi stavby, jejíž dřevo pomalu dostává medový nádech; na zábradlí je dobře patrné rozdílné „zrání“ smrku a modřínu
Květa a Pavel v „náruči“ obrovského nároží
Srub je velmi pěkně usazen za rybníčkem, zbudovaným na místě bažiny
Autor fotografií: FOTO: MARTIN MAŠÍN
