Poezie starých časů

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, Doporucujeme, rss-feed

Kdyby měli původní vlastníci možnost vrátit se přes propast času a prohlédnout si svou chalupu, žasli by, že se za těch 180 let téměř nezměnila. To byl také záměr dnešních majitelů – zachovat její vzhled i tradiční prvky v interiéru, který ovšem nabízí příjemné komfortní bydlení.

Chalupa patří díky svým původním konstrukcím ke zvlášť hodnotnému kulturnímu dědictví Vysočiny a je zároveň dokladem typického vesnického domu horských oblastí Horácka v okolí Žďáru nad Sázavou. Tak hodnotí stavbu, do níž vás zveme, pracovníci památkové péče. Dušan Pařil, který ji před šesti lety koupil, přiznává, že to byla rekonstrukce vskutku náročná.

Pec zve k poležení a široký gauč k posezení v létě i v zimě

V hodině dvanácté

Pan Pařil bydlí v rodinném domku nedaleko Jihlavy. Je šéfem firmy Tradiční chalupy a vrací se svými spolupracovníky krásu venkovským stavbám po celé republice. Není tedy divu, že zatoužil i po vlastní chalupě. Pomohla náhoda a inzerát, který Dušan objevil před pěti lety.
„Chalupa měla kouzlo od počátku, i když vypadala dost neutěšeně. Paní, která tady bydlela, asi před třiceti lety umřela a nikdo sem nejezdil. Ale protože byl objekt památkově chráněný (dokonce už před rokem 1988) a hrozilo jeho zborcení, památkáři na dědičku tlačili, ať s tím něco udělá. Ona zřejmě neměla na rekonstrukci dost prostředků, i když památkáři jistě slibovali nějakou spoluúčast, a rozhodla se, že chalupu prodá. My jsme nezaváhali,“ ohlíží se Dušan do roku 2012.
Rekonstrukce začala v roce 2014. Nejdřív přišel statik a pak se bouralo. Zůstalo jen obvodové kamenné zdivo s rozpadajícími se výplněmi a část krovu. Dřevěné konstrukce byly v havarijním stavu. Noví majitelé vše konzultovali s paní Jagošovou z telčského pracoviště ústavu památkové péče. „Nenastaly žádné komplikace. Já si na rozdíl od některých investorů myslím, že práce památkářů je velmi potřebná. Nikdy bychom s nimi nebojovali. Památky je třeba udržovat, aby jejich krása z naší krajiny nemizela.“

Nevelkému okénku pomáhají „rozsvítit“ vstupní žundr bílá omítka zdi a nátěr podhledu

Zachovat, co se dá

O jak zásadní rekonstrukci šlo, připomínají obrázky v rámečku Tenkrát. „Pod eternitem byl původní šindel, avšak obě vrstvy však byly v tak špatném stavu, že na půdu mnoha místy zatékalo, dokonce tam už rostly náletové dřeviny. Krov byl směrem dozadu, ke kůlně nalomený, jen spadnout,“ líčí majitel.
Co bylo použitelné, ponechali, očistili a doplnili, několik krokví museli přidat. V podkroví použili tesané trámy a některé kartáčované prvky. Šikminy a příčky jsou pouze řezané, dále strojově neupravované dřevo. To napouštěli Bochemitem nebo Lignofixem proti škůdcům. Ani štít skládaný ze sbíhajících se prken ve čtyřech polích nebyl v dobré kondici a některé prvky chyběly. S tím už mají řemeslníci z Horácka zkušenost. Každé prkno se musí očíslovat, pak štít rozebrat, všechno vysušit, vyspravit klínky, dodělat chybějící části ze starých širokých prken, napustit lněným olejem a kovanými hřebíky přitlouct zpět na nový štít.
„Hodně věcí se restaurovalo včetně vnitřních i venkovních dveří a oken. Ta byla na hranici použitelnosti, ale podařilo se je zachránit. Toho se ujal Martin Jelínek z Krásného, který se na restaurování dřevěných výrobků včetně povrchových úprav specializuje. Některé nové dveře ze starých materiálů a další detaily parádně zpracoval další mladý řemeslník Filip Hromádko,“ potvrzuje Dušan Pařil to, co jsem o jejich šikovnosti slyšela i od dalších chalupářů na Žďársku. „Původně jsem počítal, že u oken dodržíme tón posledního nátěru, který byl víc dozelena. Při odstraňování vrstev se však dole objevila šedá, tak jsme se přiklonili k původní variantě.“
Pan Jelínek restauroval také dveře do černé kuchyně, které jsou ve světnici za kamny. „Právě černá kuchyně je památkáři vysoce ceněna. Dochovala se prakticky beze změn. Sloužila jako skladiště, takže se v ní nedělaly žádné nepatřičné změny,“ vysvětluje chalupář. „Byla používána patrně až do druhé poloviny 19. století, kdy tehdejší majitelé postavili ve světnici sporák. Pec, která se z černé kuchyně vytápí, je stále funkční. Až bude čas, chceme v ní upéct kváskový chléb.“

Krásná dubová deska stolu v jídelním koutě je ze stejného zdroje jako podlaha. Žebrované radiátory Isan Atol za posezením neruší příjemný dojem

V rytmu tradice

Pec prostupuje zdí, v níž je zachován původní průlezný komín, do velké světnice. Lehká kachlová kamna na nožkách stojí stejně jako před lety právě před ní. „Jsou replikou původních. Staré kachle už se nedaly použít, byly popraskané. A stejné ke koupi nebyly. Nechali jsme si tedy podle nich udělat šablonu a odlít nové. Kamna stavěl pan Šimek z Poděšína a moje spolužačka ze školy, která u něj pracuje, vyrobila podle vzoru kachle,“ říká Dušan.
Zajímavou historii má také dlažba chránící prostor kolem kamen. Je cementová, tónovaná přírodními barvivy a je trošku tlustší než keramická. Zdobí také kuchyňku a koupelnu v přízemí, kde se pod podlahou topí. „Dlažbu vyrobil ve volných chvílích hrobník z vesničky nedaleko Jihlavy,“ překvapuje informací majitel. „Dlouho jsem podobnou sháněl, až jsem ji objevil skoro za humny.“
Krásná dřevěná podlaha ve světnici působí jako původní, což samozřejmě není možné. „Je nová, ale ze starých prken, máme naštěstí své zdroje. Lidi se při rekonstrukcích takových pokladů občas zbavují. Kovář ukoval speciální hřebíky, kotvičky, aby byla podlaha položena stejně jako kdysi. Ve světnici a v chodbě je pod ní vrstva pěnového skla, která chrání prostor proti chladu i vlhkosti, protože touto izolací mírně proudí vzduch. Kolem stěn v obytném prostoru je navíc odvětrávaný sokl, aby vlhko nešlo do zdí,“ pokračuje majitel.
Myslel zkrátka na všecko. Dokonce i na to, aby byl zachován tradiční ráz v koupelně, do níž se vchází dveřmi naproti světnici. Obdivujeme zejména měděný topicí žebřík upevněný v jedné z kamenných stěn.
„Pěkné mosazné radiátory se dají koupit, ale nechtěli jsme, aby zářily novotou a roli hrála i jejich vysoká cena. Svařovali jsme žebřík z topenářských prvků, kolínek, trubek, téček. Pak jsme si dělali vzorky různé intenzity zpatinování a následné reakce při výpalu a přelakování, až jsme byli spokojeni.“ Dušan prý hledal dodavatele stabilního matného laku, který nepopraská, až ho našel opět nedaleko svého bydliště v osobě Lukáše Partsche.

Další schůdky vedou až nahoru do hřebene, kde mají děti útočiště

Moderně, ale s citem

Než se vydáme po jednoduchém smrkovém schodišti do patra, je na čase, abychom vás provedli přízemím. Do chalupy se vstupuje od severozápadu, kde je pod přesahem střechy deštěný přístavek, zvaný v této lokalitě žundr nebo také barák. Zachován byl i protilehlý vstup, kde prosklená horní část dveří pomáhá osvětlit síň dlážděnou staršími topinkami.
Vejdeme-li žundrem, máme po levé ruce dveře do černé kuchyně, přístupné i ze světnice. O kousek dál naproti jsou dveře do koupelny a toalety, kde byl dříve chlév. Bylo tu ponecháno odhalené kamenné zdivo. Je vyspárováno pískocementovou maltou a přestříknuto impregnací. Hned za těmito dveřmi jsou schody do podkroví. Za nimi je vpravo vstup do bývalé komory s jedním malým okénkem, která se proměnila v ložnici skýtající díky tlustým zdem příjemný chládek v letních měsících. Naproti jsou dveře do velké světnice, situované severovýchodně.
Podkroví, kde dřív bylo seno a všelijaké harampádí, nabízí dva velké pokoje se samostatnými koupelnami. I když je jejich zařízení poněkud modernější než v přízemí, nemá člověk pocit, že vstoupil do jiného světa. „Pod tím vším je podepsán náš architekt František Maršálek, který má vkus a veliký cit pro venkovské stavby. Řešili jsme společně nejen styl, ale i materiály a tóny barev,“ vysvětluje náš průvodce.
Odlišné je i vytápění v patře. Podlahy jsou dřevěné a neumožnovaly instalaci podlahového topení, v pokojích jsou tedy radiátory. „Vzhledem k šikminám sem nešlo dát nástěnná žebrová tělesa, jako jsou dole ve světnici, zvolili jsme tedy nízké průmyslové radiátory a vybudovali přes ně lavice. Myslím, že to vypadá dobře,“ ukazuje Dušan.

Velmi působivá je kombinace přírodních nátěrů dřeva s bílou na zkosených stěnách

Památku si užíváme

Pařilovi a hosté si chalupu, které dali název Památka, užívají teprve od konce letošního jara. „Dala by se uvést celá řada komplikací, které rekonstrukci prodlužovaly, zapracoval i zákon schválnosti. Když jsme v září roku 2015 rozebrali střechu a krov, nastalo hodně dlouhé deštivé dlouhé období, které dalším pracím se dřevem nepřálo. Všechno jsme sice pozakrývali, ale i tak se voda dostala, kam neměla a bylo pak nutné stavbu přirozeným průvanem dost dlouho vysoušet,“ vzpomíná Dušan. „Pan Odehnal z Proseče dodělával pokládku šindele o rok později v prosinci, když bylo přes den minus deset, ponuro, mlha. Ale stihl to do Vánoc!“
Hodně se protáhlo také zařizování a dokončování interiéru. Kromě jednoho původního svítidla nad jídelním stolem ve světnici jsou všechny z dílny paní Vávrů. O nábytek se jako ve většině staveb firmy Tradiční chalupy postaral truhlář Švejcar z Poličky. „Po bývalé majitelce tady zůstala jen stará truhla, lavice u kamen a židle u jídelního stolu. Ale myslím, že další zařízení s těmito kousky dobře ladí,“ hodnotí náš hostitel a pochvaluje si, že má jejich chalupa velmi příjemnou atmosféru.
Až si ji se ženou a dvěma potomky trochu užijí, nabídnou tuto možnost přátelům a spolupracovníkům. A pak i dalším zájemcům. Náklady na rekonstrukci byly značné, a tak si na sebe bude muset Památka taky něco vydělat.
„Předpokládám, že zájem o pobyt v této krásné lokalitě bude. V okolí jsou louky, lesy, skalní útvary, rybníky pro rybáře i milovníky koupání, tratě pro kola, lyže i brusle. Není zde ani nouze o restaurace, kde se dá slušně najíst,“ uvažuje Dušan Pařil. Jen doufá, že se všichni budoucí nájemníci budou k jejich Památce chovat se stejnou láskou, s jakou ji on a jeho spolupracovníci dávali do pořádku.

Obdivujeme kamenné zdi i zařízení v koupelně, zejména měděný kotlík použitý jako umyvadlo

Tenkrát…

Takhle vypadala chalupa zhruba před sedmdesáti lety. Původní šindel už překryl šedý eternit.

Text: Marie Rubešová
Foto Petr Zhoř