U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
O psech z bílých plání
Kategorie: Volný čas | Autor: Martina Lžičařová
Psí spřežení si Jaroslava Šacha podmanilo pomaloučku a nenápadně. Mladý muž začátkem devadesátých let jezdil na čundry do přírody a aby nebyl na cestách sám, pořídil si parťáka – sibiřského hasky.
Asi po roce narazil na inzerát, který mu vnuknul nápad pořídit Darkovi (tak se hasky jmenoval) nevěstu. Rozjel se do Prahy, jak bylo domluveno, ale odvážel si ne jednu, ale hned dvě feny. Ač zprvu tohle neměl v úmyslu, uvědomil si, že by bylo dobré psy zaměstnat, a tak ho další inzerát dovedl do Českých Budějovic, kde koupil tříkolku. A brzy přibyl i čtvrtý pes.
Rodeo na sněhu
Dnes Jaroslav Šach se svou ženou Natálkou a dcerkou Michalkou bydlí v bytovce, ve vsi blízko Velvar. Na malém pozemku před domem mají altánek, bazének a tři psí kotce. Jeden je připraven pro štěňata a hárající feny, další dva jsou pro ostatní psy. Celkem jich tady žije devět. “Většina musherů (musher = člověk, který řídí psí spřežení) má psy trvale uvázané na řetězu, aby měli sílu a výbušnost pro závody. Já bych to nesnesl.” Přiznává však, že o rámus u nich není nouze. Zvířecí miláčci se často perou, aby ukázali, kdo je silnější a kdo koho bude poslouchat. Tu a tam se jim podaří utéct – kotec podhrabou a přinesou slepici, nebo roztrhají ovci, kočku nebo chytnou krysu. Nebojí se kousnout ani do ježka. “Dětem ale neublíží, k lidem jsou agresivní málokdy. Mají hodně kladných vlastností. Jsou mazliví, přátelští a pracovití. Na druhou stranu, vezmou-li si něco do hlavy, jen velmi těžko s nimi něco hne,” tvrdí jejich pán. “O psech plemene sibiřský hasky se také nedá mluvit jako o hlídačích, na závodech je na ně ale stoprocentní spolehnutí.”
Závodit vůbec nechtěl, jen jezdit pro radost. Líba Pečená, zkušená musherka, Jaroslava ale přemlouvala: “Pojď to zkusit.” Jaroslav svoje závodnické začátky popisuje: “Myslel jsem si, že psi mě budou vozit, ale pravda je jiná. Psům se musí pomáhat, v kopci seskočit a zatlačit, uvízlé saně odstrčit. Závody vyžadují fyzičku, kterou já neměl. Neměl jsem průpravu z fotbalu, běžek nebo kola – báječných tréninkových sportů. A když jsem poprvé přijel se spřežením na sníh, psi se v něm jen samým blahem váleli a hráli si. Všechno jim bylo jedno.” Později je vycepoval, ale i tak je to, jak sám říká, na sněhu pořádné rodeo. “Spřežení i saně na něm lítají, zatáčky se berou smykem, prostě nádhera!”
Hotová psí alchymie
Spřežení se ovládá jen mluvenými povely. Řídí se jimi lídr (vedoucí pes) a toho poslouchají ostatní, co běží za ním. Vůdcem spřežení však nemusí být vždy ten nejsilnější, ale nejchytřejší pes. “Může se stát, že spřežení vedou dvě chytré feny, protože jsou schopnější, než je přirozený vůdce smečky,” vysvětluje Jaroslav. Ani tak zdánlivě samozřejmá věc, jako je rozběhnutí spřežení, není zcela jednoduché. Než musher všechny psy postupně připojí k tažné šňůře, můžou se ostatní mezi sebou zaplést. Někteří psi zase chtějí běžet jen na určité straně. Zrovna tak nejde vedle sebe postavit zvíře silné se slabším nebo krátké a dlouhé – páry musí být vyvážené. Některý lídr dokáže běžet sám, jiný potřebuje vedle sebe druhého. A vůbec nejtěžší je otočit spřežení na cestě, po které přiběhlo. Musí se postupně, po dvojicích. Jestliže se otočí všichni najednou, zamotají se a nervozitou se začnou kousat.
Na úžasnou atmosféru závodů Jaroslav Šach vzpomíná rád. “Sjede se třeba třicet, padesát i sto musherů. Bojovnou náladu mají nejen musheři, ale hlavně psi. Teprve na startu vidíš, co v nich je. Ochránci říkají, že jde o trápení zvířat, ale ta smečka chce vyrazit. Psi vzrušeně řvou, koušou, hrabou a neuvěřitelně se těší. Když se vyjíždí po dvou minutách, je obtížné je udržet. Saně jsou zabrzděné a psy musí držet na šňůrách tři, čtyři i více lidí. Když konečně na nás přijde řada, spřežení vyrazí jako střela!”
V plánech jsou ovce a kozy
Jaroslav a jeho psi si nevedli špatně. Na oblastních závodech se umísťovali od 1. do 5. místa, v Orlických horách (největší závody u nás) končili maximálně čtvrtí. Teď už závodně nejezdí. “Vlastním stavební firmu, práce je stále víc, proto nemám čas trénovat. Za pořádným tréninkem se aspoň jednou týdně musí do hor, pokud se tam člověk nemůže přestěhovat. Ale sněhu každoročně ubývá a míst, kde je povoleno se spřežením jezdit, také, neboť ustupují běžkařským tratím. Dnes je také povinností mushera mít závodní licenci, tzn. složit zkoušky na ‘řidičák’ na psí spřežení. Když se vezme v úvahu silná konkurence (na počet obyvatel máme víc musherů než Kanada), finanční a časová náročnost… Nejenom já, hodně lidí se závodním mushingem skončilo,” uzavírá mladý muž vyprávění. Poslední čtyři roky jezdí jen rekreačně. Psi sice zůstávají dál jeho velkou láskou, ale Jaroslav spřádá jiné plány. Spolu s Natálkou se rozhodli zachránit statek po předcích. “Chceme tam mít sad a ovce a kozy. Vyrábět sýry. Žít jako se žilo dřív. Nechceme vydělávat deset hodin denně peníze a pak je utrácet v supermarketu. Čeká nás tvrdá práce, ale vidíme v ní smysl.”
1 Jaroslav Šach jezdí se svými psy do lesů kolem Horního Prysku
2 Husky můžou mít oči modré, hnědé nebo každé jiné barvy – jedno tmavé a jedno modré. Je to zvláštní, jako když mají dvojí duši…
3 Kdo chce závodit, měl by s tréninkem začít už od září na horách. Kopce se totiž nedají nahradit ani nasimulovat větší zátěží. Když není sníh, spřežení táhne mushera na vozíku s kolečky. Jak ale napadne, Jaroslav Šach vyndá krásné jasanové saně
4 Michalka psy miluje a oni jí oplácejí lásku stejnou měrou
