U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
KOUKEJ, ABYS VIDĚL…
Kategorie: Víkend | Autor: KA
ZDRAVÍ
Obavy z tenčící se ozonové vrstvy v naší atmosféře, která nás chrání před nepříznivými vlivy ultrafialového (UV) záření, se týkají jak naší pleti, tak v míře podstatně větší našeho zraku.
Veškeré záření, které na Zemi dopadá ze Slunce, můžeme rozdělit na viditelné a na všechna ostatní, pro jejichž vnímání nemáme vhodné receptory. Infračervené světlo, což je záření s větší vlnovou délkou, než je světlo viditelné, sice vnímáme povrchem těla jako teplo, nejsme však schopni se pomocí něho orientovat, na rozdíl například od chřestýše. Různá krátkovlnná záření nevnímáme vůbec, leda až nám nějak ublíží, což se projeví třeba zánětem spojivek. Protože všichni denní tvorové na Zemi k životu potřebují sluneční světlo, mají zrak nejcitlivější pro bílé či nažloutlé světlo. Kdyby místo našeho Slunce, patřícího do spektrální třídy G2V s nažloutlou barvou světla, za níž vděčíme zejména ionizovanému vápníku a některým kovům, hlavně železu, na nás svítila některá z namodralých hvězd třídy O, s vysokou povrchovou teplotou a úplně jiným vyzařovaným spektrem, měli bychom zrak i organismus uzpůsobený úplně jinak. Elektromagnetické záření, kam světlo patří, vyzařuje Slunce v širokém spektru kmitočtů. Velká většina z nich je úplně zadržována některými složkami zemské atmosféry nebo radiačními pásy, táhnoucími se ve výšce 5000 až 20 000 kilometrů nad zemským povrchem (van Allenovy pásy). K zemskému povrchu tak dorazí jen viditelné světlo a část záření infračerveného (tepelného). Krátkovlnná část záření je silně zeslabena nebo zcela odfiltrována. Tu část ultrafialového záření, která unikla srážkám s molekulami ozonu, má sice – proti viditelnému světlu – velmi malou intenzitu, ale živým organismům ve větší míře škodí. Člověk ani jiní tvorové neměli možnost, ani důvod přizpůsobit se životu v prostředí s vyšší hladinou ultrafialového záření. V poslední době, kdy lze přesně měřit, že se ozonosféra zeslabuje, dostává naše pokožka i oční rohovka daleko větší dávky tohoto nebezpečného krátkovlnného záření. To, co je “větší míra”, závisí na délce doby, po níž jsme vystaveni slunečním paprskům, na jejich intenzitě (je známo, že se rychleji opálíme na sněhu či na vodě v důsledku odrazů paprsků), vliv má typ pokožky z hlediska pigmentace (světlovlasí se spálí častěji) i druhu pleti – mastná je odolnější. Nadměrným působením ultrafialových paprsků dochází také k poškození zraku. Působením dlouhotrvajícího přesvětlení sítnice se totiž v oku v sebezáchovné snaze vytvoří zákal omezující pronikání nežádoucího a bohužel pak ipožadovaného světla. Ultrafialové záření, které potřebujeme potlačit, má vlnovou délku blízkou viditelnému světlu a dá se říci, že k jeho účinnému zeslabení dochází při použití jakýchkoli slunečních brýlí. Ve státní zkušebně 237 v Hradci Králové bylo opakovanými testy zjištěno, že ultrafialové paprsky spolehlivě odfiltrují i ty nejlacinější protisluneční brýle, a to i tehdy, když při jejich výrobě nejsou použity žádné zvláštní technologie. Porovnatelný vliv měly jak brýle z běžného skla (dnes už prakticky nevyráběné), tak z probarvených plastů. Při zeslabení viditelného světla zhruba o 10 až 12 % dojde ke snížení intenzity UV záření na nějaké 1 až 2 %. Samolepka s nápisem UV filtr, která je na většině prodávaných brýlí nalepena, má tedy pravdu. Jinou věcí je vhodnost používání levných protislunečních brýlí z plastů, které jsou měkké a snadno se poškrábou. Potom působí jako difuzor, rozptylné sklo, což neúměrně namáhá zrak. Ještě horší je používání plastových brýlí, jejichž zorníky mají různé jasné barvy: kromě toho, že zrak je drážděn nepřirozeným barevným podáním objektů, snižuje se schopnost rozlišovat barvy (např. brzdová světla vozů před námi), což může v silničním provozu vést až k tragédiím.
