Stará roubenka láká na kouzlo kokořínských lesů a ticho, které se dnes jen těžko hledá

Rubrika: Chaty a chalupy, Interiér, rss-feed

Patrová roubená stavba je svou architekturou typická pro oblast Kokořínska

Kdesi v kokořínských lesích, v jednom z mnoha malebných údolí lemovaných pískovcovými skalami a strmými úbočími, leží maličká osada čítající jen pár chalup, kterou místní začali s lehkou nadsázkou nazývat Myší díra…

A právě do této polosamoty, kde končí cesta, příroda intenzivně působí na všechny smysly a mobilní signál sem dosáhne je stěží, před více než dvaceti lety z centra Prahy zamířila naše hostitelka Helena, aby unikla ruchu velkoměsta. Dnes je v důchodu, se svým partnerem Jiřím tu žije natrvalo a z jejího vyprávění je patrné, že na tom ani do budoucna nehodlá nic měnit.

Změna k lepšímu?

Láska na první pohled to nebyla. Původně chtěla vyměnit svou chatu v Doksech za něco většího, aby tam mohli jezdit i synové s rodinami. Když jí realitní makléř nabídl tuhle chalupu, velké nadšení v ní nevzbudil. Představovala si o něco menší samotu, možná trošku blíž Kokořínskému dolu. Ani vidina náročné rekonstrukce ji příliš nelákala. Rodina ji ale nakonec přesvědčila, že tohle místo bude to pravé, a tak na nabídku kývla.

Osobité detaily umocňují útulné prostředí této stařičké roubenky, foto: Vladimír Hájek

Obnova s respektem k historii

Roubené patrové stavení s podélnou pavlačí bylo postaveno přibližně před dvěma sty lety. Dispozice je podobná jako kdysi, jen místo černé kuchyně vznikla koupelna s toaletou a špýchary v patře slouží namísto uskladnění potravin jako útulné ložnice. Chalupa je dnes chráněnou kulturní památkou a majitelka s rodinou jí věnují náležitou péči. Skoro se nechce věřit, že i tahle krásná roubenka měla před lety namále. „Když jsme sem přišli, vše bylo v dost dezolátním stavu – část střechy a pavlače byla poškozená po pádu stromu, chyběl plot, dřevěné trámy se skrývaly pod nánosem omítky a dřevěnými podlahami prorůstal plevel, takže to bylo takové úsměvné. Když jsme tu chtěli přespat, škvíry kolem oken jsem provizorně ucpávala vším možným,“ vzpomíná Helena na začátky svého chalupaření na Kokořínsku. Náročná rekonstrukce proto probíhala postupně, v souladu s rodinným rytmem a možnostmi.

Pavlač i částečně bedněné zápraží zdobí truhlíky s barevně kvetoucími muškáty, foto: Vladimír Hájek

Řemeslo i cit

Helenin partner Jiří je z oboru stavebnictví, ale jeho specializace byly betonové konstrukce. Do některých prací se pustil sám, truhlařinu ale přenechal odborníkům. „Měli jsme štěstí na šikovné řemeslníky, kteří nám v mnoha věcech také poradili,“ oceňuje spolupráci s místními truhláři, kteří rozumějí tradičním technikám a mají úctu k historii. Díky nim se podařilo zachovat či obnovit některé dobové prvky jako dělená okna nebo pavlač. Ta teď celé léto září rozkvetlými muškáty, které Helena objevila v nedalekém zahradnictví.

Místo pro generace

Chalupa se pak přirozeně stala centrem rodinného života a je neodmyslitelně spjatá s řadou vzpomínek. Synové si místo oblíbili, vnučky zde strávily dětství lezením po skalách a stavěním bunkrů v lese. Dnes už dospělé sem jezdí se svými partnery. Pro Helenu je největší odměnou vidět, že se sem všichni rádi vracejí a že chalupa plní přesně tu roli, kterou si pro ni kdysi přála – být místem setkávání napříč generacemi.

Helena ráda sbírá zajímavé kameny a pak si je pro radost vystavuje na zahrádce, foto: Vladimír Hájek

Zahrada jako zdroj klidu

Chalupu obklopují pečlivě upravené záhony se zeleninou, okrasnými keři i květinami. O ty zeleninové se stará Jiří. I když je pozemek ve strmém svahu, založil zde malá políčka, kde pěstuje brambory, cibuli, česnek a další zeleninu. S vlastní úrodou někdy vystačí až do jara, pochvaluje si Helena. Nechybí ani místo pro odpočinek – malá teráska nad chalupou je skrytá pohledům sousedů i kolemjdoucích. Právě tohle zákoutí naše hostitelka často vyhledává, když si chce vychutnat ničím nerušenou chvilku s knížkou.

Teplé odstíny béžové na dlažbě i obkladu stěny příjemně ladí s materiálem kuchyňské linky, foto: Vladimír Hájek

Život plný aktivit

Poměrně osamocená poloha chalupy může vyvolávat mylný dojem, že je život na takovém místě osamělý a že zde člověk nenajde mnoho příležitostí ke společenským setkáním. Helena s Jiřím jsou ale jasným důkazem toho, že nejde o lokalitu, ale o nastavení mysli a volbu, jak trávit svůj volný čas. Kromě setkání s rodinou se Helena s dalšími chalupářkami jednou týdně schází na snídani – v hostitelství se pravidelně střídají. Několikrát ročně společně organizují zájezdy na divadelní představení do Mladé Boleslavi a celou zimu navštěvují nedalekou knihovnu. Navíc zde Helena objevila i další zálibu, na kterou během aktivního pracovního života neměla tolik času – vaření a hlavně pečení. „Tahleta trouba úžasně peče,“ ukazuje Helena na kombinovaný sporák na dřevo, „a tak zkouším nové recepty od známých, hlavně když přijedou mladí na návštěvu.“