Zahrada se starou třešní


Zahrada u domku Pešičkových má rozlohu 3500 metrů čtverečních a na každém kroku je na co koukat. Nejmilejší místo majitelů je hned u domu – posezení pod starou třešní. Ten pokřivený strom s rozložitou korunou s větvemi až k zemi prostě milují.

Při pohledu ze zahrady je dominantní především kamenný špýchar porostlý loubincem a proti němu rozložitá koruna třešně

Markéta a Jaroslav Pešičkovi a jejich dvě malé holčičky žijí v Horní Vidimi na Kokořínsku. V okolí je malebná příroda se stezkou ve skalách přes vidimské lávky, ve vsi stojí zajímavé staré domy a je tu čistý vzduch. „Chtěli jsme založit rodinu a Praha se nám nezdála vhodným místem na bydlení. Naším přáním bylo žít ve vlastním a v pěkné krajině, proto jsme koupili domek právě tady,“ začíná vypravovat Markéta, sotva jsme se spolu usadily na dvorku ke stolu pod bílou plátěnou stříškou.

Vzrostlé stromy jsou nenahraditelné

„Tak jako jinde v Sudetech byla i Vidim po válce vysídlena, objekty a pozemky měly správce. Tento dům patřil německé rodině. Kdysi byl roubený, ale začátkem minulého století byl přestavěn. Teď je zděný s dispozicí do L. Navazuje na něj velký patrový kamenný špýchar,“ ukazuje naše hostitelka na jednotlivé budovy.

Přízemní prostor majitelé upravili jako „salu terrenu“ neboli zahradní sál

„Když jsme dům koupili, uvnitř byly tři obytné místnosti s černou kuchyní a do špýcharu jsme chodili na záchod. V zahradě rostly stromy, které tu zůstaly pravděpodobně ještě po Němcích. Ty, o něž jsme stáli – stará třešeň a vzrostlé tisy –, byly umístěny správně, takže kostra zahrady byla daná. U plotu ale stála bouda s grilem a v půlce zahrady rostla skupina – stříbrný smrk, jedle, azalky a podobně –, která sem nepatřila. Tyto dřeviny jsme museli co nejdříve vykácet, abychom si na ně nezvykli,“ popisuje stav před jedenácti lety. „Celá zahrada byla navíc intenzivně zarostlá bršlicí. První rok jsme jen zvědavě čekali, co mezi plevelem vyroste.“

Na dvorku

Pozvání Markéty Pešičkové na prohlídku zahrady jsem přijala ráda. Povoláním je zahradní a krajinářskou architektkou a její manžel má zahradnickou realizační firmu Garpen. Zajímalo mě, jak si poradili dva profesionálové s prostorem u venkovského domku.
Na ulici jsem zaznamenala malou upravenou předzahrádku s dlouhým květinovým záhonem obroubeným nízce střiženým plotem ze zimostrázu.

Na dům navazuje terasa z dubových prken. Posezení je zastíněno markýzou barevně sladěnou s okny, dveřmi, ale i ratanovými křesílky

Při vstupu na dvůr se otevřel pohled na zatravněný prostor orámovaný vysokými kamennými budovami špýcharů. Ten, co je hustě porostlý zelenými listy přísavníků, patří Pešičkovým. Druhý špýchar, za plotem, je sousedů. Téměř celou plochu mezi nimi zaplňuje rozložitá koruna staré třešně, jejíž kmen se nachyluje k zemi. Stín pod stromem paní domu využila k vysázení stínomilných trvalek a umístění lavičky – kusu dubového trámu na štěrkovém loži.

„Ten strom milujeme,“ zadívá se Markéta do spletitých větví. „Nejhezčí je na jaře. Třešeň obsypaná bílými kvítky vypadá jako nevěsta. Je nám jasné, že tu s námi nebude věčně. Zjistili jsme, že má dutý kmen. Její habitus je však nenahraditelný.“

Bílá, modrá, šedá

Prostor dvoru zútulňuje posezení na terase. Z domu sem vedou dvoje dveře – z obývacího pokoje a z chodby. Díky pečlivé volbě chladných tónů jen několika barev, které se tu opakují, působí terasa uklidňujícím dojmem. Modrá se objevuje na omítce a nádobách na rostliny. Šedá je dřevěná přístavba, stříbrné jsou okapové svody, zahradní lucerna, lampy a zinkové konve, v nichž rostou trsy většinou modře kvetoucích rostlin.

Část plochy je vydlážděna dřevěnými šlapáky a vysypána drobným kačírkem. Tady je posezení u stolu vyrobeného ze starého vozu

Ani barva dřeva není výrazná. Těžký masivní stůl stojí na křivolakých prknech. Víc než barvu si uvědomíte krásu přírodního materiálu, z něhož jsou tlusté desky vyrobeny. Všechny ty malebné praskliny a suky, které zdobí povrch ošlapaného a ohlazeného dřeva… Barvou, která terasu rozjasňuje, je bílá. Okna, dveře, stříška nad stolem stínící sluníčku i kulovitá květenství hortenzie v květináči na stole jsou bílé. Nic tu neruší.

Všechny jmenované barvy se opakují i v dalších částech zahrady. Květiny kvetou převážně bílou, modrou a červenou barvou, stavebním materiálům je ponechán jejich přírodní vzhled. Na žádné lesklé nátěry tu rozhodně nikde nenarazíte! Jedinou výjimkou je žlutá skluzavka v koutku určeném dětem. Protože je ale trošku schovaná v husté zeleni u plotu, ani si ji neuvědomíte.

Jsme vodomilové

Mohutný špýchar dosud čeká na svoje využití

Z terasy je dobře vidět až ke stodole, která protáhlý obdélníkový pozemek přibližně půlí. Zatímco za špýcharem se vlní květinové záhony plné lupin, hortenzií, růží a pivoněk, na opačné straně za třešní upoutávají rovné linie koupacího jezírka, jehož strohý vzhled umocňuje trámoví pergoly stojící na štěrkovém poli.

Markéta můj pohled komentuje: „Je těžké dělat zahradu sama sobě. Když jsem se tady poprvé rozhlédla, hned jsem viděla, co a jak. Chtěla jsem českou zahrádku, ale vymklo se mi to. Zvítězily moje žabí geny!“ A moje hostitelka se dá do vyprávění o tom, jak těžce se její velká touha po koupání naplňovala.

„Koupáme se rádi a Kokořínsko je bez vody. Dvakrát jsme tu měli nadzemní bazének, ale vždycky praskl. Když měl přijet bagr k sousedům, kterým jsem do zahrady navrhla jezírko, umluvila jsem manžela, aby dovolil vyhloubit díru i u nás. Původně jsem si vymyslela dvě jezírka, malé mělo být čisticí zónou, pro velké koupací. Ale můj muž v dobré náladě navrhl elko. Byla jsem tak ráda! Čím víc vody, tím líp. Ale nedomysleli jsme to. Nechali jsme udělat díru jen jeden metr hlubokou, podle původních plánů. Brzy jsme viděli, že je to málo. Jezírko jsme sice měli, ale mělké a asi jen na čtyři tempa. Takže přišlo rozšíření.

Koupací jezírko má tvar „L“. Do obdélníku je dorovnává výškově rozčleněné plato s pergolou, na níž je zavěšena houpací síť

Ke vší smůle zedník, který u nás pracoval a plně jsme mu důvěřovali, udělal několik technologických chyb. Všechno už bylo zafóliované, když přišel první větší déšť a tlakem se celá stěna vyvalila. Fólie byla potrhaná a my zjistili, že chybí základ a byl použit špatný beton… Celé se to muselo dělat znovu.“

Dnes je ráda, že už mají tuto anabázi za sebou. „Voda dodává zahradě další prostor. Škoda, že ještě nemáme dodělaný přepad, pohyblivá voda je ještě lepší!“

Sala terrena

Úplně jiný ráz dodává zahradě „sala terrena“, což v překladu znamená zahradní sál. Stavěl se v barokních palácových zahradách a byl to zastřešený, avšak otevřený prostor, kde se podávaly svačiny a pořádaly se koncerty. Tady se ho podařilo vybudovat v přízemí špýcharu, kde býval výminek.

Z křesílek před špýcharem je možné pozorovat, co se děje na pískovišti

„Původně jsme chtěli bydlet právě ve špýcharu, ale vlastně jsme si s ním moc nevěděli rady. Nemá potřebnou šířku a výhled do zahrady nebyl tak pěkný jako z domu. Takže jsme zabydleli dům a špýchar čeká. Pro horní patro využití zatím nemáme, ale je tam krásně! Nejdřív jsme se odhodlali využít přízemí,“ provází nás Markéta prosluněnou místností, která je ze dvou stran otevřená do zahrady a třetím vstupem se prochází do podloubí vedoucího k domu.

Na vyvýšený záhon pod ořešákem se stínomilnými trvalkami Pešičkovi použili kámen ze zbořené části stodoly

Sala terrena Pešičkových skvěle navazuje na venkovský ráz zahrady. Bílé stěny, nad nimi klenutý strop, podlaha z půdovek, obyčejný dřevěný nábytek natřený na modro, v rohu stolek s litinovou podnoží ze starého šicího stroje. Až tu bude stát plánovaná pec na pizzu, bude to krásné místo na malé letní pohoštění!

Druhá polovina zahrady

Zatímco první polovinu zahrady je možné zkontrolovat očima z oken domu či z terasy, druhá část zůstává skryta za stodolou. „Kus jsme ubourali. Stejně bylo uvnitř jen skladiště,“ upozorňuje mě naše hostitelka na průchod mezi vysokými kamennými zdmi, kterými procházíme do zeleninové zahrádky a sadu. Za stodolou stojí malý skleníček a v úhledných rozestupech jsou seřazeny zvýšené záhony s kamennou obrubou, kde rostou jahody, hrášek, saláty, bylinky a další zdravé dobroty, které najdou uplatnění v kuchyni.

K zadní stěně stodoly přiléhá skleníček

Ještě o nějakých pár kroků dál je vidět, že se tu stále buduje. U ohniště s lavičkami leží hromady kamene – stavební materiál z vybourané stodoly, který časem najde uplatnění. „Zahradu postupně upravujeme tak, že se dostáváme dál a dál od domu,“ komentuje Markéta užitkovou zahrádku a rozlehlý sad s mladými ovocnými stromy. Všude kolem voní tráva, která se suší na seno. U plotu je vyrovnána hranice palivového dřeva a stojí tu i nenápadný sušák na prádlo. Sem tam je pod korunami stromů vidět houpací síť nebo lavička. Všechno je uzpůsobeno tak, aby nic nepřekáželo, ale dobře se tu žilo. A Markétina slova to potvrzují: „Kdykoliv se odkudkoliv vracíme, těším se domů.“

text: Martina Lžičařová
foto: Petr Živný a Martina Lžičařová

Zahrada se starou třešní


Komentáře

Napsat komentář