Viděli jsme cestou XXX.


Chalupy, obě alespoň na první pohled kamenné, jsou tentokrát z výše položených oblastí. První z Orlických hor, druhá ze Šumavy.

Nad údolím potoka

Plechová mansardová střecha se do hor hodí. Sníh z prudšího spádu průběžně sjíždí a nezatěžuje konstrukci. Může jít o plech falcovaný klasickým klempířským způsobem, ale také o válcované šablony s barevnou povrchovou úpravou. Ty jsou bezúdržbové, což by se v tomto místě hodilo. Okap je sveden do údolí, kde je zřejmě potok. Komín je poměrně nízký, měl by mít korunu 60 centimetrů nad hřebenem, aby jiskry nezapálily dům (ale to tady nehrozí). Má pěkný kryt – bubák s křížovou klenbou, který zabraňuje, aby do komína pršelo, a když je vítr, napomáhá tahu.

Pěkné jsou omítnuté šambrány kolem oken a části zdi u vstupu i mansardová střecha s prolomením, která umožňuje maximální využití podlažní plochy podkroví.

Původně byl dům asi celý v omítce, která kámen chrání. Ale může jít o žulu, na níž omítka špatně drží, navíc mohla omítka nad potokem navlhat a opadávat. Odhalený kámen není chybou, ale měl by být vyspárován materiálem, který zajistí prodyšnost a odolnost vůči vodě.

Šestitabulkové členění oken je pěkné. Podkrovní byla při rekonstrukci zřejmě trochu zvětšena. Bedněný štít je oprýskaný, natírat jej v tomto místě je jistě problém. Já bych jej asi nechal bez nátěru. Bavorští tesaři v Alpách dřevo jen hoblují a brousí, což je velmi dobrá ochrana proti dřevokaznému hmyzu i nepohodě. Kromě toho v jasných tónech lazur bývá méně pigmentů a více těkavých látek než ve tmavých, takže kupodivu světlý nátěr „odejde“ rychleji.

Šumava netradičně

Tradiční šumavské domy jsou buď alpského, nebo středočeského typu. Alpský má mírný sklon střechy do 30° a předsunutý balkón ve štítu, ze středočeského připomeňme alespoň malou valbu. Naše ukázka je kombinací obou typů. Některé domy měly nad čelní polovalbou barokní věžičku – zvonici. Na obrázku je tedy zřejmě zadní štít. Ať už je dům rekonstrukcí nebo novostavbou, tradicí se inspiroval, ale také z ní vybočuje.

Zvonek ve věžičce asi sloužil pro shánění stád, nebo oznamoval oheň, nebo že je oběd na stole. Na samotách mohl sloužit i jako umíráček.

Přední štít a boční partie je situovaná k lesu a jsou zřejmě přes hlavní konstrukci bedněné, část na obrázku je zhruba v tloušťce 15 – 20 centimetrů obezděná kamenem, což není obvyklé. Jde o kamennou přizdívku, valounky spojované cementovou maltou, takže stěna je prakticky neprodyšná. Za ní jsou zřejmě pomocné prostory – a odvětrání je uděláno tak, aby se otvorem neprotáhl zloděj. Připomíná to světlíky u gotických stodol s cik-cak půdorysem, aby nešly zapálit hozenou pochodní.

Pavlač je hloubkou ustoupena až do konstrukce, což poněkud porušuje kompaktnost stavby. Říká se tomu prolomení štítu. Tradičního vzoru se nedrží ani zábradlí pavlače, které nebývá bedněné, ale uzavřené balustrádou. Prostor se tak lépe prohřeje a nezachycuje se v něm sníh. Řemeslně je sice vše dobře zvládnuté, ale chybí tomu poučený nadhled. Totéž platí o vikýřích. Jsou pultové, na této střeše jsou v pořádku, ale vzhledem k velikosti jsou okénka v nich malá.

Střecha je opatřená lehkou krytinou, podle barvy jde nejspíš o německý eternit. Majitelé zřejmě zvolili nadkrokevní izolaci, což se nepříjemně promítá v tloušťce okraje střechy. Zdá se, že je bez žlabů, dešťovou vodu asi odvádí struha po obvodu stavby.

TEXT: ING. ARCH. KAREL DOUBNER
FOTO: MARIE RUBEŠOVÁ


Komentáře

Napsat komentář