Tam, co je ta kočička!


Co se vám vybaví, když se řekne chata? Úzký vysoký domeček z tmavých palubek někde v lese? Když Pinkasovi řeknou, že odjíždějí na chatu, myslí tím svůj pěkný nový domek s optimisticky meruňkovou fasádou a s muškáty v oknech.

Když ještě dům nestál a bydleli v maringotce, Pinkasovi začali říkat, že jedou na chatu. Tak tomu zůstalo, i když domek chatu a vlastně ani chalupu moc nepřipomíná

Na chvíli se teď na obrázky nedívejte, zavřete oči a představte si, že je zima. Jsme v zasněženém údolí na Českolipsku, na kraji vesnice. Svítí sluníčko, které se svými bledými paprsky opírá do sněhové pokrývky, a ta se celá nádherně třpytí. Rodina se dvěma dětmi v doprovodu realitního makléře si prohlíží pozemek, jeden z několika, které jim byly nabídnuty ke koupi. Pro stavbu víkendového domečku je veliký tak akorát, navíc vzadu, za břízami s bělostnými kmeny, prokukuje skalní masiv. Až se očistí od náletových dřevin, mohl by zahradu zajímavě zdobit… Zatímco si malý Patrik a Denisa hladí kočku, která sem zaběhla ze sousední zahrady, manžele Pinkasovy napadne, že odtud by to měli jen kousek k rodičům. Ještě ale nejsou rozhodnuti. Ve hře jsou i další místa.

Sousedovic Líza není kočka, kvůli níž to tady celé začalo. Ale i ona sem při svých toulkách ráda zaskočí

Pinkasovi bydlí jednom ze severních okrajových sídlišť v Praze v malém dvoupokojovém bytě v paneláku a o víkendech na chalupě sní stále častěji. Peněz moc nemají, ale snad by se za ně dala koupit nějaká zbořenina, kterou by postupně opravili. Rudolf je zručný tesař a Blanka by tolik chtěla ukázat svoje schopnosti při budování zahrady! Zatím si jen listovala Chatařem chalupářem a Flórou a hledala v nich nápady, které neměla kde realizovat.

„Zeptáme se v některé realitce,“ napadlo ji. Pán, který si je vzal na starost, radil, aby koupili pozemek. A na něm můžou postavit chatu nebo chalupu podle svých představ. Když se jich později ptal, zda se jim na některém místě z těch, co projeli, líbilo, děti začaly volat: „Ano, ano, tam, co byla ta kočička!“ Bylo rozhodnuto.

Stavět nebo prodat?

Psal se rok 2001, když se stali majiteli pozemku – udržované, oplocené zahrady, podle údajů realitní kanceláře s vodou a elektřinou hned za plotem.
„S úžasem jsme zjistili, že to není pravda a že nás čekají nepředpokládané nemalé výdaje,“ začíná vypravovat Blanka u krásného nového domečku, obklopeného spoustou květin. „Vážně jsme uvažovali o prodeji. Potom jsme si to rozmysleli. Studnu jsme nechali vyvrtat a elektřinu přivést. Finančně to nebylo až tak hrozné, jak se na první pohled zdálo.“

Okna i dveře vyráběl truhlář v Doksech. Jsou natřena do piniového odstínu

Na doporučení realitní kanceláře se obrátili na projektantku paní Kořánovou. Přáním Pinkasových byl obyčejný venkovský domeček se sedlovou střechou s půdorysem do „L“.
V přízemí chtěli koupelnu, záchod, místnost pro technické zázemí a jeden velký obytný pokoj s kuchyňskou linkou a jídelním koutem. Do podkroví se měly vejít tři ložnice. Přesně tak jim paní Kořánová domeček namalovala.

Když má někdo zlaté ruce

Než se vyřídilo stavební povolení, rodinka se usídlila v maringotce, která se jim stala útočištěm pro další tři roky. První, co na pozemku vyrostlo, byl domeček pro děti na stromě. Když jej Rudolf dokončil, zavěsil pod něj ještě houpačku. Děti tak měly o zábavu postaráno a mohly se plně věnovat svým hrám. Rodiče zase práci. Bylo potřeba zpevnit svah a vymýtit na něm náletové lísky a břízy. Nechali jen dva největší stromy v rohu zahrady a pod nimi postavili stůl a židle. První „místnost“, kde mohli obědvat, byla hotová.

„Když jsem tohle zrcadlo tahala z popelnice, děti se za mně styděly,“ směje Blanka

Další rok se stavělo. Na betonové základové desce vyrostly stěny z ytongu, pak krov, střechu pokryly bobrovky z Jirčan. Domek dostal pěkná dřevěná okna a dveře, teplý kabát z polystyrenu a nakonec fasádu. Jestli si představujete partu chlapů z nějaké firmy, která se tady pěkně oháněla, tak zadržte.
„Základovou desku jsme dělali sami dva,“ poznamenala Blanka. „S hrubou stavbou nám pomohli známí, ale hodně toho zvládl Rudolf sám. Pracuje rychle a je šikovný,“ chválí svého muže. Ale to ani nemusí.

Když se projdete domem a ukážete na cokoliv prstem, Blanka kývne: „Všechno, co je ze dřeva, dělal Ruda. Například kuchyňská linka – to jsou vlastně dva stoly, které vyrobil před rodinnou oslavou a které tu už zůstaly. Poličky nad jídelním stolem vytvořil z rámu od postele a nechal na nich i krátké bachraté nožičky. Schodiště včetně zábradlí je také manželova práce, stejně jako stolky u krbu, postele a police v ložnici. Samozřejmě i podlaha z borovicových prken a modřínové stropy a podbití střechy v podkroví…“ Výčet nebere konce.

Jídelní stůl je zachráněným kouskem z jedné likvidované chalupy

Blanka za svým mužem pozadu nezůstává. Prozradila, že kromě zahradničení, které má nejradši, celý dům vymalovala, pomáhala hoblovat, štukovat, zdít, umí házet lopatou i kopat krumpáčem. A také šít. „Jednou jsem se zastavila pro nějaké látky v obchodě na Smíchově a paní prodavačka mě přesvědčila, že když se přihlásím do kurzu šití patchworku, odejdu s hotovou dekou. Měla pravdu. Ten první přehoz je na pohovce u televize.“

Na všechno ale ti dva opravdu sami nebyli. S hrubou stavbou a se střechou pomohli kamarádi. Okna a dveře vyrobil truhlář z Doks, krb s rozvodem tepla do podkroví postavil kamnář. Domek rostl po víkendech v průběhu dvou let. Z maringotky se stěhovali v roce 2004.

Zahradnické plány

Jak domek rostl do krásy, rostly i děti. Zprvu to tady milovaly, pak přišla puberta a jejich cesty na chatu řídly. Denisa a Patrik sem přijedou na Velikonoce a Vánoce, ale během roku zůstávají jejich pokojíky v podkroví osiřelé. Dokonce i domek ve větvích Rudolf už rozebral.

Terasu u domu lemuje zídka z pískovcových kvádrů

Pinkasovým to není líto. Splnili si sen. Od té doby, co mají chatu, se těší na všechny víkendy, dovolené a na další budování. Před časem se jim podařilo přikoupit pozemek přes silnici, kde mají složený stavební materiál a kde stojí maringotka, dnes dílna. Vloni jim další kus vedlejšího svahu prodali sousedi, kteří již na údržbu nestačili. „Možná tam zkusím založit nějaký trvalkový záhon a také vysadit révu,“ zamýšlí se Blanka nad plochou zahrady dosud za plotem. O pěstování zeleniny nebo ovocných stromů neuvažuje. „Raději bych koupací jezírko, ale to snad až jednou, v budoucnu.“

Na rám dřevěného plata pod břízami Rudolf použil lešenové trubky, na ně posadil rošt z hranolů, vysypal je štěrkem a nahoru už přišla podlaha ze smrkových prken

Její nejbližší plány zní skromně. Porozhlédneme-li se však po stávající zahradě, je na co koukat. Kamenné zídky zdobené špalírem malebných starých hrnců s muškáty, necky s bělostnými šnečími ulitami, originální krmítko pro ptáky, proutěné ohrádky kolem jahod, osázené závěsné koše, skalničkový pruh, trvalkové záhony, dřevěné šlapáky v trávě, truhlíky z kmenů stromů, skleněné koule na tyčích… A jako středobod posezení pod břízami.

Na minutku s Rudolfem

Když je jen trochu hezky, Blanka prostírá k obědu ve stínu pod stromy. Je tu ticho, klid. My jsme měli vzácné štěstí, že s námi na chvíli poseděl i Rudolf Pinkas. V době naší návštěvy opravoval někomu ve vsi vrata a přišel si jen sníst oběd a vypít kávu. Bylo vidět, že celou dobu přemýšlí o tom, co chce ještě stihnout. Když jsem se ho ptala na stavbu domu, zvedl trochu ustarané oči:

Blanka a Rudolf. Škoda, že jemu není vidět na ruce, má je opravdu ze zlata!

„Co vám mám na sebe prozradit? Že jsem netrpělivý? Pozval jsem si bagr na základy a než přijel, vykopal jsem si je sám. Základovou desku jsme dělali se ženou, hrubou stavbu s kamarády. Sám jsem si dělal i krov. Původně jsem měl přislíbenou pomoc od místních, než se ale domluvili, měl jsem ho hotový.
Kdybych měl vašim čtenářům dát nějakou užitečnou radu, tak snad něco kolem dřeva. Zašedlé dřevo se dá lehce očistit Savem. Dnes se všechno lakuje, ale důležité je nechat dřevo dýchat a nepustit k němu vlhkost. Pak vydrží.“

Na otázku, zda by si dokázal představit, že bude odpočívat, se Rudolf pousmál: „Odpočívám prací. Asi jsem po dědovi. Byl malířem pokojů, ale uměl všechno.“ Pak si otřel dlaně do kalhot a rozloučil se s omluvou, že chce rozdělanou práci ještě dnes dokončit. A Blanka za ním poslala jeden ze svých šťastných úsměvů.

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: JAROSLAV HEJZLAR


Komentáře

Napsat komentář