Řezbář z Českého ráje


Chalupa je obklopena ze všech stran zelení a dřevem. Hádáte, že stojí někde na samotě u lesa? Omyl! Roubenka, k níž míříme, si hoví na západní, mírně svažité části venkovské návsi.

Stoupáme vzhůru k chalupě. Nejdřív nás na pařezu zdraví pištec, snad Dykův Krysař, který odvádí z toho kouta myši. Vpravo od něj stojí za hranicí dřeva stodůlka a nad ní už se mezi keři objevuje šedá střecha značkovaná mechem. Vítá nás majitel, jehož vzhled vůbec neodpovídá mé představě. Na vizitce, kterou jsem si před pár lety přinesla z jedné výstavy, stálo: Ivan „dědek“ Šmíd. A před námi stojí sportovec mezi čtyřicítkou a padesátkou, odhaduji.

Provází nás svým královstvím, které zvelebuje od roku 2002. Tenkrát, po dovršení určité životní etapy, hledal klid a prostor pro tvorbu soch. To je koníček, ke kterému inklinoval už od dětství. Rod Šmídových je z Vlkova, malé vesničky v Posázaví. A Ivana to po čase stráveném v mumraji světa mocně táhlo zase do přírody.

Samota na návsi?

Do Českého ráje jezdil s partou horolezců a při cestách vždycky koukal po nějakém stavení na samotě. Lákala ho zdejší romantická krajina i fakt, že je odsud blízko do hor. Další láskou tohoto svérázného muže je totiž skialpinizmus a lyžování vůbec.

Pokud jde o finance, měl dost omezené možnosti. Musel se vejít do 400 tisíc, což byla částka, kterou dostal po rozvodu jako odstupné za byt v harrachovském paneláku. Z čehož také plyne, že důvodů pro hledání klidu a samoty bylo víc. „Dva roky jsem o nic vhodného nezavadil – až jsem se dozvěděl o tomhle patnáct let opuštěném stavení. Není sice na samotě, ale řekl jsem si, že si tady samotu‘ udělám,“ vysvětluje. ‚ Koupě byla uzavřena právě v roce, kdy bylo chalupě 200 let. „Dědicové původní majitelky pořád líčili na majetného kupce – a ono to mezitím skoro spadlo. Čekali, že se objeví někdo s buldozerem a začne stavět novou chalupu. A do toho jsem přišel já,“ usmívá se náš hostitel.

„Když jsem dával do kupy obytnou část, spával jsem ve stodole,“ ukazuje prostor s rozeschlými dřevěnými stěnami, v němž je sklad a sušárna dřeva. „Je to vlastně multifunkční místnost. V létě tu dělám velké sochy, slaví se tady narozeniny a někdy si i teď v tom vzdušném prostoru rád ustelu. Stodola má příjemnou atmosféru. Otevřu vrata a koukám na hvězdy.“

Na pozemku, který chalupu lemuje, zůstal z dřívějška jen jeden ořešák a dvě jablůňky. K těm dvěma Ivan přisadil ještě jednu jabloň, ale hlavně ve svém netradičním lese nepravidelně rozmísťoval túje. Ty slibovaly svým růstem a kompaktním tvarem nejrychlejší vznik zelené kulisy.

Sochy pomohly

Ivan Šmíd vystudoval v Praze strojařinu, ale nebyla to dobrá volba. V projekční kanceláři strávil jen dva roky. Pak vystřídal řadu profesí – živil se jako dřevorubec, vlekař, terénní pracovník horské služby nebo masér reprezentačního týmu biatlonistů –, ale na chalupě oceňuje i svoje původní povolání.

Náklady na rekonstrukci stavení nebyly nijak závratné. Ivan nakupoval většinou jen materiál a potřebné náčiní. Jinak si všechno dělal sám. Běžní řemeslníci jsou totiž pro realizaci jeho představ nepoužitelní. „Když viděl zedník třeba moji klenbu v kuchyni, chvíli zíral a pak se nabídl, že mi ji zadarmo omítne a dá na to kachličky. Já jsem zbělal a řekl mu, že je to moje největší chlouba! Každý má holt jiný pohled.“

Se získáváním financí na opravu chalupy mu pomohly právě sochy. Vždycky když potřeboval peníze na další materiál, objevil se nějaký kupec. Zájemci jezdili z okolí, ale i ze zahraničí. Ivan soudí, že mu je nějak přivolali ti svatí patroni, které vyřezával. Neměl totiž tenkrát počítač, tedy ani webové stránky.

Mechová chaloupka

Tak jí říkají sousedi, protože majitel nechal eternitovou střechu plnou mechových bochánků. „Pokud drží a do stavení neteče, radši do ní nechci sahat. A kdyby odešla‘, ‚ dal bych sem obyčejnou lepenku a natřel ji asfaltem,“ uvažuje Ivan. „Neumím si představit, že by tady svítila nová střecha. Hodil by se sem leda šindel, ale ten bych si musel naštípat sám. Jinak bych se nedoplatil.“

Na rozdíl od střechy další části chalupy volaly po opravě. Trámy byly tak rozeschlé, že spárami foukalo do světnice. Zdivo bývalých chlévů bylo místy rozpadlé a celý ten prostor byl vlhký, omítka opadaná. „Roubení jsem očistil a natřel luxolem. Spáry jsem docpával směsí z pilin, písku a vody. Přidával jsem i trochu cementu a vápna. Radil mi tenkrát pan Včelný z Bedřichova, který rekonstruoval v Jizerských horách hodně roubenek. Byl jsem za ním, protože je taky řezbář, a on mi přidal nějaké stavební rozumy.“

Zdivo vyspravil chalupář starými cihlami a nahodil. Jak se místnosti začaly používat, vlhkost zvolna mizela. „Ze skladu jsem si udělal dílnu a ateliér,“ ukazuje místnost plnou hotových i rozpracovaných artefaktů – soch, fotografií a kreseb. „Vedle v síni mám lyžárnu a šatnu s posezením,“ vede nás do prostoru, kterým se původně do chalupy vcházelo. Ivan však dveřní otvor zakryl dekou a z venku vyplnil několika vrstvami polen. „Zjistil jsem, že tudy vůbec nechodím. Nejdřív projdu dílnou, kde ze mě opadá jehličí a špína z lesa, všechno zametu a jdu dál.“

V síni, kde na podlaze zůstaly původní modré a šedé dlaždice, nás vpravo pod oknem zaujala netradiční police. Je ve výklenku pod klenbou, kdysi zřejmě vymezující sázecí prostor u pece. „Do pětatřicátého roku tady prý byla hospoda a pekli si vlastní chleba,“ vysvětluje náš průvodce. „Uvnitř už byla pec bohužel zborcená. A prostor pod klenbou byl natřený červenou barvou na kombajny, ostění opatlané hlínou a uprostřed očouzená díra, na níž byl přibitý plech. Zkrátka děs. Když jsem do toho kopnul krumpáčem, všechno se vyvalilo,“ líčí dramaticky. „Po vyvezení sutin jsem do tohoto otvoru usadil litinová kamna. Na policích, které jsem vyzdil okolo, jsem chtěl sušit křížaly. Ale pak začali jezdit kamarádi a vozit hrnky – a bylo po sušárně.“

Teplo domova

Světnice s jídelním stolem a křesílkem pro odpočinek mě na první pohled trochu vylekala. Stěny jsou našedlé, tu a tam se objevují tmavší plošky. Chalupář připouští, že experiment na těchto stěnách nedopadl nejlépe. Ve snaze vytvořit dramaticky zatmavlou omítku, jakou viděl v irských hospodách, míchal saze s vodou a houbičkou dělal po stěně kocoury. „Vím, že to není ono, ale bílé mi to tady přišlo nějak moc průmyslové…“

Dveře do síně nahradil Ivan závěsem. Tvrdí, že je díky tomu ve světnici tepleji. Podobně jako v jurtě. „To mi poradil pan Ginzel z Jizerky, cestovatel, který byl i v Mongolsku a pochytil jejich zkušenosti. Už bohužel nežije.“ Navštívili jsme Ivana Šmída počátkem podzimu, v kamnech se netopilo, tak jsme účinek tohoto zateplení nemohli posoudit. Ale když prý Ivan roztopí krbová kamna v rohu a začne vařit na kachlovém sporáčku, který stojí vedle, je tu jistě tepla dost. „Bývá tu dokonce vedro!“ ujišťuje nás. „Venku je minus deset stupňů a tady pětadvacet. I proto jsem udělal ten klenutý otvor do bývalé černé kuchyně. Vytápím si tak i komůrku, v níž mám další kuchyňské police a ve výklenku postel.“

Stůl, židle, skříň a postele si chalupář přivezl od lesníka z Jeseníků. Z ložnicové sestavy ovšem využil jen noční stolky a postranice. Čela se mu nelíbila. Většinu dalšího zařízení má po babičkách z Posázaví.

„V osmnácti jsem začal sbírat staré věci, které mě vždycky mocně přitahovaly. Babičky ty cepy, kosy a další drobnosti přede mnou schovávaly, chtěly je vyhodit. Tvrdil jsem jim, že to harampádí odvezu na skládku, ale nenápadně jsem všechno přivezl zpět a schoval na půdu.“

Změna je život

Kdysi prý bývalo ve stodole a kolem mechové chaloupky až čtyřicet soch najednou. Dnes dělá řezbář jen jednu za měsíc. „Víc se pak na tu práci těším,“ přiznává. „Když dělám sochu, navozím si jídlo, pití, na týden vypnu telefon, nekomunikuju, nechodím mezi lidi, žiju jen s tím špalkem.“

Ani ve zbylém čase řezbář nezahálí. Vrátil jsem se k extrémnímu kácení, jedné ze svých dřívějších profesí. „Aspoň jsem se zase dostal do kondice,“ konstatuje s uspokojením. V Českém ráji, prošpikovaném skalami, není o nebezpečné úseky nouze. Těžit dřevo na skalách umí málokdo. Přitom jde o nesmírně kvalitní surovinu. Je to „píseček“ právě pro horolezce, kteří dovedou perfektně zacházet i s pilou.

Po takové práci Ivan dvojnásob oceňuje svůj ostrůvek klidu na návsi. Provoz je tu minimální, protože v obci končí silnice a hospoda je až v sousední vsi. Rád se projde kolem chalupy a přemýšlí, zda smrčky, které zasadil před pár lety, nejsou moc nahusto, jaké bylince to bude svědčit vedle máty na záhonku u stodoly nebo jestli by neměl vytvořit další zákoutí, v nichž rád kombinuje zeleň se sochami i s vysloužilými obyčejnými předměty. Prý by dnes už tu svou „samotu“ za žádnou jinou nevyměnil.

www.smidivan.cz

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: FRANTIŠEK VAŇÁSEK

Řezbář z Českého ráje


Komentáře

Napsat komentář

Mnohým se jistě budou hodit také řezbářovy rady týkající se povrchové úpravy a čištění soch, které zůstávají venku. Pro tónování soch Ivan vyrábí asfaltový lak. V ředidle 6006 rozpustí asfalt, potom přidá trochu fermeže nebo vosku. Podobnou službu prý však zastane Resistin ML, který se používá k ochraně dutin automobilů. Také Resistin ML vytvoří na smrku patinu starožitného dubu. Když se udělají praskliny v soše bez povrchové úpravy, používá řezbář štěpařský vosk. Dřevo venku pracuje a vosk se tomu přizpůsobí, takže trhlina se znova neudělá. A jak čistit sochy zčernalé na povětrnosti? Stačí je postříkat Savem Original, kterým se odstraňují viry a bakterie z různých povrchů v domácnosti, ale i z vody ve studních a bazénech. Nejjednodušší je zakoupit ke známé žluté láhvi s červeným uzávěrem rozprašovací koncovku. Je možné použít i Savo proti plísni, které se prodává už s rozprašovačem.