O chalupě, která si prošla ohněm


Dnes už v ní sice nenajdete stopy rudých jazyků ani sazí na zdech, ovšem majitelé připouštějí, že současnou podobu interiéru požár v roce 2004 hodně ovlivnil. K jejich spokojenosti.

Chalupa pokukuje do silnice novými dubovými okny. Předchozí plastová, osazená počátkem 90. let, zcela ztratila v ostrém západním slunci svůj půvab

Stojí v uličce nedaleko návsi vesničky na Nymbursku, trochu schovaná za obecní lípou. Půvab zděné stavby, v níž na obytnou část navazují v jedné „nudli“ i bývalý špejchar a chlévy, oceníte až za vraty.

Koupě naslepo

Krásné vstupní dveře jsou původní. Starý lak a stopy po požáru z nich odstranila profesionální firma z Mělnicka

Návštěvy u chalupářů většinou začínají vzpomínkami na to, jak léta jezdili a hledali „tu pravou“. Příběh Milady a Davida má zcela jiný start. Rodiče paní Milady měli v tomhle pěkném koutě nedaleko Labe chatu a jejich dvě starší dcery si koupily rekreační objekty poblíž. Jen ta nejmladší pořád nic.

„Těsně po svatbě, už je to víc než třicet let, tchyně rozhodla, že tady budeme mít chalupu taky. Aby byla Miládka pěkně pod dohledem,“ rozjel David příběh, zatímco jeho paní připravovala v kuchyni kávu. Byl pěkný slunečný den, usadili jsme se na dvoře, u stolku pod jasanem. „Chalupu samozřejmě objevila Miládčina matka a přivedla nás sem. Stavení mělo slušnou střechu, ale bylo omlácené, před ním, uprostřed rumiště a kopřiv, stála polorozpadlá kadibudka a ohradní zeď byla skoro zborcená. Chtěl jsem se podívat i dovnitř, ale tchyně řekla: Proč? Co bys tam viděl? A bylo to.“

„U nás to tak zkrátka je. Maminku všichni respektují. Je dodnes nesmírně vitální a aktivní, i když už jí je skoro devadesát,“ přidala se Milada s úsměvem. „David tedy na začátku z chalupy zrovna moc radost neměl. Ale postupem času, jak jsme se tady začali zabydlovat a hlavně pracovat, se i jeho vztah k chalupaření začal měnit.“

Pohled ze dvora na obytnou část, na kterou vpravo navazuje bývalý špejchar a maštal. Původní střecha vypovídá o kvalitě keramických tašek

Předchozí majitelé, staří manželé, to udělali šalamounsky. Aby získali co nejvíc peněz, prodali druhou půlku dvora s vejminkem, který spíš připomíná zahradní domek, jiným lidem. „Řadu let jsme s nimi společně užívali dvůr. Byli moc fajn. Dělil nás jen nízký plůtek. Paní pak bohužel umřela a pán se dostal do finančních problémů. Počátkem devadesátých let jsme tedy vejminek dokoupili,“ vzpomínají chalupáři.

S chutí do toho…

Měli jí tenkrát, v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, na rozdávání. Práce na chalupě byla – a stále je – pro dotory práv vítanou relaxací. Bydleli v Praze v paneláku a tady si připadali o víkendech jako v ráji. „Byli jsme mladí a chudí, na to, abychom si platili nějaké řemeslníky, jsme neměli. Já jsem byla na práci kolem domu zvyklá, od malička jsem rodičům pomáhala na chatě a David se musel vyučit.“

Na stole, u něhož se sedává nejčastěji, zapózovala Kulina

Že má dost síly, vytrvalosti a lásky, prokázal hned zpočátku, když bylo nutné vykopat přípojku k obecnímu vodovodu. Tím byla vyřešena první velká starost. „Po vodě se dělala podlaha v kuchyni, pod kterou je v části sklípek. Pomáhal a radil nám Miladin tatínek, který byl nesmírně šikovný. Všechny dveře, vrata, zárubně, co tady vidíte, dělal on,“ chválí David. „Taky jsme společně probourávali dveře mezi kuchyní a špejcharem. Naše dnešní ložnice byla tenkrát plná kamene. Prkenné podlahy jsem pak pokládal sám a jsem na to náležitě pyšnej. Zeptali jsme se ve vsi, jak se to dělá. Je tam betonová deska, trámky, mezi nimi štěrkový zásyp, polystyren a polštáře, na které jsem přibíjel smrková prkna.“

Ještě před tím se ale dělala elektřina, aby se podlahy nepoškodily. Ani na tenhle náročný úkol nebylo nutné povolat řemeslníka. Přijeli kamarádi ze studií, společně vysekali potřebné trasy ve zdech, které mají z obou stran naštěstí cihelnou přizdívku, natáhli dráty a jeden, který studoval elektrotechniku, všechno zapojil. Při opravách a úpravách samozřejmě s radostí pomáhala i Miladina rozvětvená rodina.

velká světnice se po požáru změnila. Přibyly nové i retrokousky nábytku a přibylo barev. A zlaté garnýže naopak dostaly správnou patinu

Když se dalo v chalupě slušně bydlet, přišla na řadu zahrada. Byla v ní spousta plevele a svinčíku, ale ani jeden strom. „Domluvili jsme se s ,vejminkáři‘ a zasadili jabloň, dvě třešně, višeň, meruňku a ořech,“ vypočítává Milada.
„Jasan ztepilý se tu sám vysemenil. Z tenounkého proutku vyrostl uprostřed dvora krasavec, který dává příjemný stín. A támhle je katalpa,“ ukazuje vlevo od bazénu. Je tady teprve šest let, stará veliká katalpa nám zašla.“

Nejveselejší historka „z natáčení“ se váže k opravě rozvalené ohradní zdi. Chalupáři ji nejdřív celou rozebrali, rozdělali maltu a znova zase opukové i jiné placáky poskládali. Nakonec zeď opatřili bochany vápenné malty s přídavkem cementu. David nahazoval zevnitř a Miládka v plavkách, holinkách a šátku zvenku. „Každý mužský, co šel kolem, se nabídl – a naházel aspoň dva metry omítky. Takže zatímco manžel byl někde na začátku, já už jsem měla hotovo,“ směje se Milada.

Nevděčný zloděj

S modernějším zařízením dobře koresponduje spížní skříňka po Miladině mamince

Léta běžela, na svět přišli dva kluci a deset roků po nich holčička. Zelený dvůr, v němž se po koupi jeho druhé půlky objevil betonový bazén z bývalého septiku, byl jako stvořený ke hrám, rodinka vyrážela na výšlapy a na výlety na kolech. V roce 2004 ale kola najednou zmizela. A po nich magnetofon a další cenné věci.

„Policajti nikoho nechytili. Vzhledem k tomu, že se tady zloděj prošel šestkrát, však odhadovali, že to bude někdo ze vsi. Vždycky rozbil okno, ani nemělo cenu je dávat zasklívat. Ukradené věci jsme taky raději nedoplňovali, nechtěli jsme loupežníkovi připravovat další pokušení. A pak najednou volali sousedi, že z chalupy trošku stoupá dým a pod brankou trošku teče voda…,“ udělala Milada dramatickou pauzu.

Přehlédli jsme, kde je skryto tepelné čerpadlo, ale voda v bazénu potvrzuje, že „maká“ poctivě

Požár likvidovalo pět hasičských vozů z okolí. V kuchyni shořelo skoro všecko: kredenc, lednička, myčka, a navazující místnosti byly očouzené a plné vody. „Když jsem otevřel dveře, nebylo vidět na krok. Člověk by neřekl, co udělá černá na zdech. Nedala se z nich dostat strašně dlouho,“ konstatuje David, který se vypravil na chalupu hned, jak sousedi zavolali. Nakonec se zjistilo, že požár zřejmě založil zloděj. Ukradl láhev červeného vína – a když nenašel nic dalšího zajímavého, pustil vodu a dům zapálil. Jako by se chtěl pomstít… Až za tři roky se chalupáři dozvěděli, že se nějaký opilec svěřil v hospodě kamarádovi, že to všechno udělal on. Ale hned potom z vesnice zmizel a žádné jiné důkazy stejně nebyly, tak se případ uložil ad akta.

Staré v kombinaci s novým

Nezbylo než se znovu vrhnout do práce. Bylo nutné zbavit stěny černě, udělat omítky a na stropě v kuchyni osadit nové trámy. Přesněji: staronové, protože jsou z bouračky. „V kuchyni jsme položili novou dlažbu a pod ní nechali nainstalovat topicí rohože. Nakonec jsme si řekli, že nám ten oheň zjednodušil život,“ filozofuje Milada. „Interiéry poskládané dřív z toho, co bylo po ruce, jsme najednou vybavili v jednom stylu. Nebo spíš v kombinaci nového a starého, jak to mám ráda. Chalupa není zanesena věcmi, je vzdušnější a líp se tady uklízí. Většina bývalého zařízení zmizela v kontejneru.

v kuchyni, nejvíc zasažené ohněm, je místo velké kredence bytelná kuchyňská linka doplněná parádní lednicí. Původní trámy musely nahradit nové, ovšem ze starého dřeva

V tom roce 2005 už jsme nemuseli obracet každou korunu. Mohli jsme si dovolit například do kuchyně, kde je místo veliké kredence linka z IKEA, parádní lednici. Normálně stojí šedesát tisíc, ale našla jsem ji na portálu Nove-Levne.cz, tak jsme za ni dali zhruba polovic. Ale ještě nemáme úplně zařízeno, protože se nehoníme a hledání toho, co by se nám líbilo, si užíváme. Co říkáš, Davide,“ obrací se na manžela.

Manžel souhlasí a přidává další pozitivní změnu vyvolanou požárem. „Nad vstupními dveřmi byl krásný dubový překlad. Byl dost ohořelý, tak tam řemeslníci osadili překlad betonový. Dvoumetrový trám, který vydolovali, se nám nechtělo vyhodit nebo ztopit. Řekli jsme si, že by na něm mohlo sedět v koupelně umyvadlo.“ Je tam a vypadá velmi dobře. Ale prorazit a vyvrtat do trámu díru pro umyvadlo prý byla strašná práce. Oheň dřevo ještě ztužil, je jako kámen.

Osadit moderní umyvadlo do dubového trámu plného prasklin byl výborný nápad

Ptám se, které „kousky“ mají chalupáři v tom staronovém interiéru v oblibě, co je jim nejbližší. Nezaváhali. „Já miluju staré židle v kuchyni,“ přiznává Milada. „Koupili jsme je kdysi na Libeňském ostrově, zdály se nám tenkrát strašně drahé… A taky mám ráda skříň a prádelník po mojí mamince.“

Ani David nezvolil nic z moderního zařízení. „Pro mě je srdeční záležitostí malý stolek se šuplíčkem v obýváku. Patřil mojí babičce. Když jsem byl malý, měli jsme ho u nás doma. Původně byl taky na bílo, ale odstranili jsme nátěr louhem. Pamatuju se, že to strašně smrdělo…“

Karamba, Milunko!

Když bylo stavení uvnitř v pořádku, voňavé, rozhodli se chalupáři, že mu dopřejí i novou omítku a na zápraží položí pořádnou dlažbu. U vrátek byly pěkné šamotky, ale dál olámané betonové dlaždice. „Manžel tenkrát někam služebně odjel a já jsem si řekla, že ho překvapím. Sehnala jsem řemeslníky a řekla jim: Pánové, manžel se tady objeví za čtrnáct dnů. Do té doby musíte omlátit chalupu, udělat novou omítku a vykopat staré betonky na zápraží.“

Cihlová podlaha a fotografie na stěnách starou maštal zcela proměnily

Překvapení bylo ovšem dramatičtější, než Milada počítala. „Manžel přijel o něco dřív. Otevřel vrátka a přehlédl, že je hned za nimi díra jak na mamuta, spadl do ní a pořádně se odřel. Ale jeho reakci jsem ocenila. Řekl jenom: Karamba, Milunko!“

Zedníci dodělali omítku a přijela parta, která měla na zápraží položit ostře pálené terakotové cihly. Ale jak byly nové, byly moc červené. „Vylezla jsem z domu a tady byla tartanová dráha. Manžela netěší, když se mi něco nelíbí. Kouknul na mě a řekl jen: Milunko, na to si zvykneš. Deset minut jsem stála v kuchyni a pak jsem řekla: Davide, já si nezvyknu. Nepolemizoval, ale zavelel: Pane Marcine, stop, mojí ženě se to nelíbí.“

hortenzie a růže patří k nejmilejším květinám paní domu

Marcinovci cihly zase vyndali a složili je v konírně. – A díky tomu z konírny vlastně vznikl krásný retroprostor. Dlažba stačila na podlahu akorát. Několik vrstev lazurovacího laku dodalo zajímavý smetanový tón dřevěnému stropu a na bílých stěnách to sluší černobílým památečním fotkám. Přestěhovalo se sem pár kousků nábytku, gramofon a staré desky. „Večer si je pouštíme a někdy tady i tancujeme.“

Komu „zavoní“ vejminek?

Konírna zkrásněla před čtyřmi roky a pak se o pozornost hlásil vejminek. Říká se mu jednoduše: domeček. Při naší návštěvě už měl také perfektní fasádu se šambránami vytaženými v omítce. Uvnitř je však bez zařízení, stejně jako zůstává prázdné podkroví v chalupě.

vejminek zvaný domeček. U štítové stěny vlevo by mohla být přístavba…

„Naši synové už jsou velcí. Mají partnerky, jejichž rodiče mají také rekreační nemovitosti. A děvčata většinou tíhnou ke své rodině. Magdaleně je devatenáct, uvidíme, jak se věci vyvinou,“ uvažuje Milada.

„Z domečku by se dalo udělat parádní bydlení. Obývák by mohl mít celou prosklenou stěnu do zeleně a při štítě směrem dozadu by se mi líbil přístavek, kde by byla ještě jedna místnost. Aby se tam vešli, až přijdou nějaká vnoučata. Když by bylo potřeba, my je rádi pohlídáme.“

Pokud mohu soudit, Magdalenka si za pár let domeček jistě oblíbí. Je tady náramně. Své by o tom mohly vyprávět i kočky. Je jich pět, jsou tzv. domácí a pendlují se svou smečkou do Prahy a zase zpátky. Ale když se začne na chalupě balit, když třeba Milada vyndá zničehonic z lednice víc jídla, zdrhají a nejsou k nalezení. Chtějí si prodloužit víkend. Ostatně vědí, že se pro ně jejich lidi v pondělí ráno vrátí…

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: FRANTIŠEK VAŇÁSEK

O chalupě, která si prošla ohněm


Komentáře

Napsat komentář