Náhrada dobového skla


Rekonstrukcím historických staveb je u nás věnována velká pozornost. Od statiky až po dokončovací detaily všech prací je každý krok pečlivě promýšlen. Přesto jedna skutečnost všem uniká. Jsou to dobová okenní skla.

V posledních čtyřiceti letech se setkáváme s jednou stále se opakující chybou – s absencí vhodných skel na zrekonstruovaných objektech, ať už jde o církevní památky, městské domy, nebo venkovské chalupy.

Kouzlo starých budov

Při každém renovačním zásahu se bohužel manipulací s okenními křídly část zachovaných původních skel rozbije. Praxe je taková, že se postupuje nejjednodušším a nejlevnějším způsobem – poškozené původní sklo se vymění za zdravé, avšak soudobé sklo, vyráběné již jinou technologií. Historická výpověď objektu je tak zákonitě po vizuální stránce zkreslena, neboť rovný odraz nového skla je s povahou starých objektů velmi nesourodý.

Památkářům komplikuje situaci fakt, že na našem trhu se běžně nabízí jen jeden druh skla – zrcadlově rovné, přesně odrážející okolí. Naše oko marně hledá nerovnosti a nepřesnosti, ze kterých se rozvine kouzlo starých budov. Přitom právě okna spoluvytvářejí povahu fasády. A té neprospěje, když historickou tvářnost naruší soudobá skla. Jak odlišný zážitek nám připraví dům, pokud použijeme sklo odpovídající stáří objektu, tedy sklo tažené či ručně foukané!

Použitím soudobého skla se zejména u památkově chráněných objektů dostáváme do rozporu se současným trendem, který dbá na to, aby byly ctěny původní technologie výroby či zhotovení stavebních prvků.

Podoby skla

Nejstarší sklo se vyrábělo ručně, foukáním ve sklářských hutích. Tento způsob výroby datujeme od středověku a udržel se až do přelomu 19. a 20. století. Se zavedením plynových pecí ve druhé polovině 19. století bylo možné zvýšit teplotu ohřevu a lépe ji regulovat. Záhy tedy nastoupil průmyslový způsob výroby plochého skla, taženého způsobem Fourcault. Sklo bylo taženo ocelovými válci, které mu dodávaly charakteristické vlny. Tento nový způsob ruční výrobu postupně vytlačil.

Devadesátá léta 20. století znamenala pro naše sklárny vyrábějící tabulové okenní sklo nečekaný zvrat. Příliv zahraničního kapitálu způsobil jejich totální likvidaci, takže dnes ploché sklo musíme dovážet ze zahraničí. Zmizela tím jeho rozmanitost, nabízí se pouze okenní sklo jednoho typu. Podle způsobu výroby se nazývá Float. V podstatě mu není co vytknout. Je levné, čiré, zrcadlově rovné, má jen jednu chybu – pro památkové objekty je naprosto nevhodné. Okna historických objektů zasklená tímto sklem působí mrtvě, fasáda oslepne a vyhasne.

Jaké máme možnosti, když chceme zachránit či nahradit první dva popsané druhy tabulového skla a třetímu se vyhnout?

Tažené sklo Fourcault se již nevyrábí ani nedováží, přesto k němu můžeme přijít dvěma způsoby. První je víceméně zlatokopecký. Občas se totiž najde někde stará zapomenutá zásoba skla třeba na skleník. Druhý způsob je postaven na využití taženého tabulového skla z vyřazených okenních křídel. Ještě horší situace nás čeká, pokud hledáme náhradu skla ručně foukaného. V zahraničí se vyrábí, není problém je koupit a dovézt, udělá to však málokdo. Cena tohoto tenkého, křehkého skla plného nerovností, někdy i s nazelenalou barvou, je totiž nesmírně vysoká.

Řešení existuje

Málo se ví, že existuje sklo tuzemské provenience, které velmi zdařile imituje všechny nerovnosti a vlastnosti ručně foukaného skla. Toto tabulové sklo nepředstírá, že je sklem originálním – historickým, pohledově je však velmi dobře náhradí. Zhotovuje se ve dvou variantách. První je sklo čiré o síle dvou, tří a čtyř milimetrů, které je možné zhotovit až do velikosti 120 x 180 cm.

Druhá varianta tohoto skla má slabě nazelenalý nádech. Zhotovuje se pouze o síle dva milimetry. Obsahuje však velmi kvalitní UV filtr, takže veškeré sbírkové předměty, mobiliáře a obrazy jsou za tímto sklem dokonale chráněny před škodlivou částí světelného spektra. Technologie jeho úpravy je ošetřena Ústavem pro ochranu průmyslového dědictví.

Cena tohoto skla je až pětkrát nižší než cena skla zahraničního. Nic nám tedy nebrání vrátit starodávným domům a malebným chaloupkám za pomoci tohoto autentického skla původní tvář a ztracenou duši.

Nezapomeňme na detaily

Poslední poznámka se týká tmelu. Dřevěné rámy se obvykle zasklívají do polodrážky (tzv. falce) sklenářským tmelem. V poslední době se naštěstí objevují osvícení investoři, kterým záleží i na detailu. Ti neváhají žádat zasklení tmelem, který bude barevně přizpůsoben povrchové úpravě okenních křídel. Přestože dřevo stále pracuje, mohou citlivě zrekonstruovaná okna přežít i staletí. Stačí, když se vlastník objektu o dřevěné prvky stavby pravidelně stará a ošetřuje je.

Při rekonstrukcích, výměně či záchraně starých, původních prvků stavby (tedy nejen oken) se časem vždy projeví, s jakou zodpovědností a citem byly provedeny všechny práce. Nejen vitráže, ale i zdánlivě jednoduché zasklení oken historických objektů by se mělo zadat zodpovědným a osvědčeným firmám. Trend likvidace starých oken a rušení výroby tradičních skel totiž hrozí způsobit nevratné škody. Poučený stavebník, který bude někdy rozhodovat o výměně skel na historickém objektu, může dnes zvolit sklo, které starým domům – těmto svědkům zašlých časů – po právu přísluší.

TEXT: PETR ŠVAMBERG
FOTO: AUTOR, JAN PEŠTA A ARCHIV

Náhrada dobového skla


Komentáře

Napsat komentář

Náš tip

Plánujete-li výměnu okenních skel u stavby, u které by bylo žádoucí zachovat původní historický vzhled, a máte-li zájem dozvědět se více o náhradě historického skla, můžete se obrátit na autora článku Petra Švamberga (e-mail: vitraze.petr@centrum.cz).
Petr Švamberg se podílel jako odborník na rekonstrukcích desítek významných památkových objektů, např. Obecního domu v Praze, Zelené hory ve Žďáru nad Sázavou a zámku Velké Losiny. Jedna z nedávných rekonstrukcí – barokní zámek Bečváry, na které zajišťoval výměnu veškerého zasklení, obdržela evropskou cenu za obnovu historické památky od Union of European Historic Houses Associations (UEHHA) se sídlem v Bruselu.