Lidová řemesla žijí


Tradiční lidová řemesla stále žijí. Přesvědčit se o tom můžete například na mezinárodním festivalu řemesel v slovenském Kežmaroku.

Prvotní zpracování lnu - nepřipomíná vám to pohádku O třech přadlenách?

Slovenské královské město Kežmarok dostalo městská práva od uherského krále Bély IV. v roce 1269, což s sebou neslo hospodářská i politická privilegia. Prosperoval zdejší obchod, rozvíjela se řemesla. Tak se stalo, že od 15. do 19. století zde postupně pracovalo až čtyřicet řemeslnických cechů, z nichž zejména barvíři, stolaři, tkalci, soukeníci či zlatníci se proslavili po celé Evropě.

Keramička Mária Hanusková při tvorbě majoliky

To vše mělo příznivý vliv na prosperitu města, a tím také na jeho výstavnost. K nejvzácnějším památkám patří evangelický dřevěný kostel a evangelické lyceum postavené v 18. století, obě stavby jsou od roku 1985 zařazené na seznam národního kulturního dědictví, kostel byl navíc přede dvěma roky připsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Festival řemesel

Obnovení slavných řemeslných i cechovních tradic vyústilo do podoby mezinárodního festivalu, který se pod názvem Evropské lidové řemeslo konal ve druhém červencovém týdnu letos už podvacáté. V těch dnech se Kežmarok mění ve velký trh a v obrovskou dílnu pod širým nebem, kde v sousedství kežmarského hradu stojí více než sedmdesát stánků pro 180 řemeslníků a lidových umělců ze Slovenska, České republiky, ale i z Maďarska, Itálie, Francie nebo Španělska. Před očima návštěvníků vytvářejí originální výrobky ze dřeva, z proutí, ze slámy, kůže, keramiky, skla a kovu. Ojedinělým zážitkem je sledovat například provazníka Jána Svatíka, který během necelé hodiny z tenkých praménků napnutých mezi speciálními stojany uplete desetimetrové námořnické lano. A že se při tom nachodí…

Některá perníková srdce jako by ani nedělaly perníkářky, ale krajkářky

Perníkářky sice nevytvářejí své výrobky před očima lidí, ale jejich velká perníková srdce budí obdiv pro jemnost bílé cukrové kresby, připomínající krajku. Keramičce Márii Hanuskové zase pod rukama vzniká plastika mladé dívky, na které předvádí postup výroby majoliky, čili keramiky s bílou polevou a průsvitnou glazurou. Všestranní řezbáři

Velkou pozornost poutají řezbáři, o kterých se často mluví jako o mistrech devíti řemesel. Musejí rozumět stromům, aby si dokázali vybrat dobré dřevo a nenechali je příliš vyschnout, protože ztvrdlé dřevo se řezbáři vzpírá. Musejí rozumět dlátům, nožům, rašplím, pilníkům, které si často buď sami vyrábějí, nebo alespoň upravují. Důležitým pomocníkem je dřevěná palice ve tvaru koňakové láhve, kterou se vtlouká dláto do dřeva.

Výsledky jejich práce jsou patrné na stovkách míst v kostelech, zámcích a historických budovách, avšak mají své pokračovatele i v současných dílech, která zdobí interiéry nynějších domů a bytů. Zvláštní odnoží slovenského řezbářství je výroba bačovského nářadí, tedy forem na sýry a oštiepky, nebo črpáků, což jsou dřevěné nádoby na pití žinčice.

Znáte fujary?

Výrobce fujar s jedním ze svých hudebních nástrojů

Pozornost budí různé druhy fujar, které předvádějí jejich tvůrci a často i hráči v jedné osobě. Fujara je svéráznou slovenskou lidovou trojdírkovou píšťalou se zvláštním uplatněním hmatové a dechové techniky. Je hudebním nástrojem, při jehož používání hráči střídají hru se zpěvem, ale býval také dorozumívacím prostředkem mezi pastevci stád. Podle slovenských folkloristů nemá fujara u jiných evropských národů obdobu.

V Kežmaroku jsou fujary nejrůznějších velikostí, fujary jednolité, dělené, zdobené řezbou, leptáním, intarzované kovem nebo jiným druhem dřeva, fujary komerční, lidové i koncertní.

Rady od malérečky

Pozornost budí také malérečky velikonočních vajíček, kraslic. Možná si řeknete, že na barvení vajíček nic není, to přece umí každý… Když si prohlédneme vajíčka na zdejších stáncích, je jasné, že opět pýcha předešla pád. Při rozhovoru s autorkou malovaných vajíček se dozvídáme, že vyfouknout vajíčko je nejlepší velkou injekční stříkačkou, na vytvoření pravidelné dírky do vajíčka dobře poslouží zubní vrtačka. Pokud chceme vytvořit do vajíčka větší otvor, použijeme chirurgické nůžky. Před malováním vajíčko nejlépe odmastíme vodou s Jarem. Jak patrno, sofistikovaná technika proniká i do lidové tvorby.

K malování se hodí nejen slepičí, ale i husí a krůtí vajíčka, která jsou větší a pevnější. Když vajíčko při vyfukování praskne, nezoufejme. Rozbijme skořápku na malé kousky a ty použijme k ozdobení jiného vajíčka. Pro některé laické tvůrce je to jistě výborná rada, protože materiálu budou mít dostatek.

Jak se dělají zvonce

Tak vznikají z plechu zvonce

Nakonec jsme si nechali neobvyklý zážitek z pozorování výroby zvonců, které v podhradí z ocelového plechu vytvářejí dva mladí kováři. Nejprve vystřihnou podle šablony tvar z plechového plátu, potom ho zaoblí kladivem na speciálně tvarované kuželové kovadlině a formují na kopytě. Boky spojují nýtováním nebo letováním. Takový polotovar se namaže blátem smíchaným s mosaznými pilinami a vypálí se ve výhni. Pak se zvonec očistí a podle sluchu se vykováním upraví jeho konečný zvuk.

Kežmarský festival má neopakovatelnou atmosféru a není divu, že pro domácí návštěvníky i lidi ze širokého okolí je úžasným zážitkem. Vedle starých mistrů zde předvádí své výrobky a před očima diváků na místě tvoří řada mladých lidí, kteří dávají naději, že lidová řemesla ve zdejším regionu nevymřou.

TEXT A FOTO: PAVEL VESELÝ


Komentáře

Napsat komentář