Jarní návrat na Šumavu


Šumava má jednu vlastnost společnou s Afrikou: kdo ji jednou pozná, musí se vracet. Také my jsme se rádi vrátili na jednu zdejší zahradu, o jejímž podzimním hávu jsme psali před několika lety. Tentokrát ale na jaře.

Manželé Věra a Miroslav Svitákovi v roce 1994 prokázali nemalou odvahu. Opustili i s dětmi domek v Děčíně a zakoupili velké, leč polorozpadlé stavení se zanedbaným pozemkem v šumavské obci Červená nedaleko Kašperských Hor.

„Děti byly v severních Čechách neustále nemocné a zdejší čistý vzduch je vyléčil. Žijeme tady už spoustu let a stále ještě si to užíváme. Kocháme se zdejší přírodou, čistotou vzduchu i tím, co se nám povedlo vybudovat.“

Starosti i radosti ve velkém

Bývalo tu patrové hospodářské stavení na půdorysu ve tvaru písmene „U“. Bydlelo se jen v křídle u silnice, zbylé dvě budovy sloužily jako stodoly k uskladnění úrody a strojů. Je obdivuhodné, že se kdysi tak velký statek uživil a že potřeboval tolik úložných prostor. Dnes těžko věříme, že se na Červené pěstovala i pšenice, ale dřívější zemědělci prostě uměli.

Svitákovým bylo jasné, že si tak velký dům musí na sebe vydělat i v současnosti. Jednoduchá úvaha je přivedla k záměru vybudovat rodinný penzion. A začala rekonstrukce. Z velké části svépomocí. I okna pan Sviták vyráběl sám a bylo jich rovných padesát!

Půdorys usedlosti majitelé zachovali, základy a zdi obytné budovy zůstaly původní. Zato z polorozpadlé horní stodoly nešlo zachránit téměř nic. Místo ní vznikla garáž. Další práce líčí majitel takto: „Prostřední budovu jsme snížili, umístili do ní technické zázemí a dílnu, ale také bazén pro hosty penzionu a skleník, něco jako zimní zahradu. Část jsme zbouráním jedné zdi přeměnili na otevřené posezení, abychom si mohli užívat čerstvého vzduchu, i když zrovna prší.“

Ke stavení patřil rozsáhlý pozemek -ovšem bez oplocení a zarostlý náletovými dřevinami. Věra s Miroslavem nejen že pozemek vyčistili, ale ještě dokoupili sousední. Nechtěli, aby jim v budoucnu někdo zastínil pohled do kraje stavbou, která by se jim nelíbila. Dnes má celý pozemek rozlohu 13 000 čtverečních metrů a je oplocený.

„Co jsme na pozemku nemuseli kácet, to tu zůstalo,“ vzpomíná Věra. „Například hradba vysokých smrků, což prý byl za války zastřihávaný živý plot. Zahradu jsme koncipovali postupně tak, jak jsme pokračovali v jejím čištění. Neřešili jsme modelaci terénu. Největší část bývala kdysi pradávno polem, proto zůstala rovná. A jelikož byl dokoupený sousední pozemek původně oddělený kamenitou mezí, jednoduše jsme mez ponechali tak, jak byla.“

Zrod šumavské zahrady

Majitelé, byť nejsou z oboru, se o zahradničení zajímali odjakživa: „Kdykoliv jsme někam jeli na výlet, navštěvovali jsme botanické zahrady, arboreta a zámecké parky. Leccos jsme si sem přivezli z Děčína, kde jsme mívali velkou a bohatou zahradu. K tomu nás tehdy inspiroval pan Musil, zahradník vyučený ještě za první republiky. Taky jsme posbírali spoustu odborných knížek a listujeme si v nich, ale popravdě řečeno, někdy je intuice nad všechny vyčtené poučky. Příroda někdy sama od sebe vytvoří z náletů tak nádherné kompozice, že by je člověk nevymyslel.“

Zahrada Svitákových má na rozdíl od mnoha jiných prostor a ležérnost, jako by vyrostla sama od sebe. „Sázeli jsme ponejvíc ke krajům a na meze, do ploch jsme se pouštěli postupně, jak jsme viděli, kudy nejraději a nejčastěji chodíme a odkud jsou nejzajímavější pohledy na stavení nebo do kraje. Proto plochu zdobí jen několik solitérů, například mladé sakury. K plotům jsme přisazovali nižší keře, aby je nebylo tolik vidět a abychom získali více soukromí. U spodního plotu roste pár vyšších stromů a to se nám líbí. Krajina by neměla být celá otevřená, člověk si má ty krásné pohledy do okolních hor sám najít.“

Drsné šumavské klima přimělo oba zahradníky k tomu, aby si dřeviny začali pěstovat sami: „Málo platné, jsme tu 800 metrů nad mořem. To, co vypěstujeme tady, vydrží, ale dřeviny dovezené ze supermarketů by nemusely přežít. Ostatně vyjdou nás tak mnohem levněji. Chceme mít pestré a zajímavé výsadby, takže se neomezujeme na místní dřeviny. Vůbec nám nevadí cypřišky, túje nebo cizokrajné jalovce, proměnlivost během roku zajišťují japonské javory, zlatice, tavolníky a kaliny. Neodolali jsme a v zadním rohu zahrady vysadili sekvojovec. Jestli vydrží, bude to jednou nepřehlédnutelná dominanta. Také u mnoha dalších stromů počítáme s tím, že povyrostou a dotvoří plynulý přechod mezi zahradou a okolními lesy.“

Na jaře zdobí zahradu pěnišníky, azalky, pierisy, sakury a kvetoucí plazivé vrby, stejně jako lýkovce, pryšce, mateřídoušky a rozchodníky.

Kvetoucí výsadby ladí s planými ovocnými stromy a střemchami v okolí, navíc majitelé rozumně usoudili, že na šumavském trávníku je hloupost likvidovat pampelišky, rozrazily a sedmikrásky. I původní hlohy a trnky na mezi vzali na milost a pod exotickými jehličnany nechávají růst koberce obyčejných šumavských šťavelů.

Arboretum?

„Vyloženě mě baví pěstovat stále nové druhy dřevin, ovšem zahrada není nafukovací a nechceme se vzdát volných ploch. Proto se snažím vybírat jen to nejzajímavější, co má šanci u nás přežít,“ vypráví Miroslav Sviták. „Dnes u nás rostou už stovky dřevin, možná, že kolem tisícovky. Máme tu metasekvoji, dva cedry, kryptomerii, pazerav nebo ostrolistec. Sázíme do uzavřených skupin, aby se mezi nimi dobře sekala tráva.“

Je libo návod pro inspiraci? Ve společné skupině dobře vypadá jedle ojíněná, borovice wintergold, která na zimu zezlátne, jedle nádherná a borovice pokroucená.

Trochu jinak než v horní části zahrady -sevřeněji – jsou pojaty výsadby na dvoře a kolem domu. Dvůr kupodivu dělila terénní vlna pokračující do okolního terénu. Svitákovi neodolali a pojali ji zčásti jako skalku. Časem sem ovšem přestěhovali i dřeviny, takže dnes žertem mluví o miniarboretu. Ozdobný javor pochází dokonce ještě z jejich původní zahrady v Děčíně, hlavatá vrba je zase vítaným zdrojem proutí na různé výrobky a nad malým jezírkem jí to opravdu sluší.

Skupiny jalovců, cypřišků a skalníků vytvářejí na dvoře příjemné mikroklima, působí neobyčejně esteticky a ještě poskytují možnost hnízdění ptactvu. Na travnaté ploše zbylo dost místa i na malé ohniště s lavičkou. Zeď garáže při pohledu ze dvora, jakož i nízká střecha prostřední budovy, přes léto zmizí v zeleni opletky, přísavníku a plaménků. V zimě je zdobí jenom břečťan.

Kolem garáže zjara rozkvétají azalky, lýkovce a bergénie, za ní vznikla malá biozahrádka s bylinkami a trochou zeleniny do kuchyně. Tady se uplatní vrbové pruty v podobě pleteného plůtku.

Všechny okapy z rozsáhlé střechy odvádějí vodu do dalšího, většího jezírka v horní části zahrady za garáží. Nad ním se sklání nejkrásnější smuteční vrba, jakou si lze představit, a chladivým stínem vytváří vhodné podmínky pro spoustu čolků, žab a užovek v jezírku.

Z „náplavy“ patrioti

Majitelé sami chtějí mít z pobytu na zahradě radost a chtějí, aby se u nich pohodlně cítili i hosté penzionu, proto v dolní části zahrady vysadili ovocné stromy – pět jabloní, švestky, hrušeň a třešeň. Mohou hostům nabídnout zaručeně čerstvé ovoce a ještě jim zbude pro vlastní spotřebu i jablka pro lesní zvěř.

Na plácku za garáží vytvořili malé hřiště s houpačkou. Větší jezírko obkroužili úhledným živým plůtkem z buxusů a dřišťálů, aby tam dětem nepadal míč. Dřevěný domeček, jakousi kůlnu, se chystají přebudovat na domek na hraní pro děti. U nejhezčí vyhlídky do kraje usadili staré kovové sluneční hodiny. A v nejvzdálenější partii zahrady vzniklo minimuzeum starých zemědělských strojů. Svitákovi je kdysi zachránili až na Strakonicku před sešrotováním a převezli sem, aby dnešní děti viděly alespoň kousek historie.

Oba majitelé se už dávno cítí být doma tady, na Šumavě. V přízemí penzionu udělali miniexpozici z nábytku a předmětů přibližující zdejší život. Zapojili se i do práce občanského sdružení, které si dalo za cíl rekonstrukci zdejší kaple svaté Anny stojící přímo před stavením. Sdružení zakoupilo nový hodinový stroj, sošku patronky kaple a hodlá pořídit i okenní vitráže.

Na fasádě usedlosti manželů Svitákových můžeme číst dva letopočty: 1791, kdy statek vznikl, a 1996, kdy jej současní majitelé znovu vzkřísili k životu.

text: Radka Borovičková
foto: Zdeněk Roller

Jarní návrat na Šumavu


Komentáře

Napsat komentář