Chalupa pro radost

Když tuhle chaloupku manželé Nohejlovi před sedmnácti lety objevili, zamilovali se do ní na první pohled. Dodnes jí neřeknou jinak nežli „chalupa pro radost“. To proto, že je nejen malebná a útulná, ale i neobyčejně zachovalá a fotogenická.

Nenáročné osázení zahrady odpovídá šumavskému klimatu - odolné trvalky, jarní cibuloviny a luční květiny. Dominantou zahrady je ale třešeň se značně vychýleným kmenem, která roste hned pod kamenným chodníčkem

Zaujala i autory fotografické publikace „Šumava CHALUPY“, která představuje asi stovku autentických šumavských stavení. Její obrázek dali rovnou na obálku. S rozkvetlou třešní se však chalupa objevuje i v mnoha kalendářích. Příjemné je, že současní majitelé jsou stejně milí a pohostinní, jak mile a pohostinně působí jejich chalupa. Nejen nás, ale všechny kolemjdoucí, kteří projevili zájem, že by si rádi chalupu prohlédli, zvou na kus řeči dovnitř. Takovými nenadálými návštěvníky bývají zhusta němečtí turisté, kteří se na Šumavu vracejí, aby si tu zavzpomínali.

Před vchodem do stavení bylo třeba vybudovat zídku, aby se vyrovnal svah. Ve dveřích je vidět letitý práh - jeho opotřebovanost je dokladem stáří chalupy

Architektonicky jde o menší stavení tzv. chlévového typu – s typickým rozvržením místností v jedné řadě. Na část obytnou navazoval střed s vchodem do chalupy a chodbou, která vedla do černé kuchyně. Na opačné straně od světnice byl chlév. To nejlepší na chalupě Nohejlových však je, že ji dlouho nikdo nevlastnil a také neničil modernizacemi; zůstala tedy zachována v autentické podobě.

Nikomu se nehodila

Malá roubená chalupa stojí v obci ležící stranou hlavních turistických cest. Původně zde bývala osada dřevařů a pastevců. Po válce sem byli do vysídlených chalup povoláni rumunští lesní dělníci, kteří pracovali u vojenských lesů. Ti chalupu používali jen jako chlév. A všichni z okolí sem chodili péct chleba, protože tu byla široko daleko nejlepší pec.

Když chalupu kupovali předchozí majitelé a poprvé sem přišli, nebyl tu jediný kus nábytku. Ke dveřím se museli prosekat křovím. Snad díky tomu se chalupa zachovala. Ostatní zdevastované roubenky v širokém okolí zanikly a na jejich základech si lidé vystavěli nová stavení. Jsou to však bohužel už jen více či méně nepovedené repliky.

O prošlapaném prahu

Na prahu stavení, léty poněkud zvrásněném, se dnes krásně sedí a povídá. Byl vyroben zmohutného trámu a dnes je jeho střed velmi opotřebovaný a jakoby vydlabaný do tvaru půloblouku. Majitelka si na něm velmi zakládá, vnímá skrze něj stopy tvrdého života někdejších obyvatel. Několikrát jeho okraje pohladí a pak řekne: „Někdo tvrdí, že tudy chodil ven dobytek a zpracoval jej kopyty, ale pravděpodobnější bude, že se na něm štípalo dříví do pece. Je dokladem stáří a historie chalupy.“

Mohutná třešeň je jen ptáčnice, ale bez ní si chalupu ani nelze představit

Chalupu samozřejmě nedělá krásnou jen její architektura, zachovalost či případné kuriozity, ale třeba i její usazení v terénu. To se jejím stavitelům podařilo mistrovsky. Sedí tu jako dřevěný bonbonek v dolíku pod cestou, v mírném kopci svažujícím se pod vesnici do luk a k lesu. Kolem ní je půvabná zahrada s četnými kamennými zídkami, s chodníčkem běžícím kolem delší strany domu a několika schodišti. Pozemek nebylo třeba oplocovat – všichni se tu znají. Jen z jihu odděluje zahradu od louky stará jednoduchá ohrada; alespoň je přes co rozhodit peřiny na sluníčko.

Neoddělitelnou součástí koloritu chalupy je stará třešeň ptáčnice s neuvěřitelně šikmým kmenem. Třešeň – to je hlavně úroda pro dlasky a špačky, ale začátkem května i záplava květů a přes léto příjemný stín, což také není k zahození. Stín a šumavské deštivé počasí ovšem notně omezují případný zahradnický rozlet. Ukázkový trávník tady těžko někdy bude, tráva roste promíchaná smechy a drobnými dvouděložnými rostlinkami tak v poměru jedna ku jedné, ale zelená plocha na přátelská posezení a hry vnoučat bohatě stačí.

Terén oživují miniaturní zídky a výsadba z horských bylinek kombinovaná s chalupářskou klasikou: kosatci, narcisy, tulipány, čemeřicí, pomněnkami, zákulou, kopretinami a pivoňkami. Dominantou je právě ona proslulá fotogenická třešeň s poléhavým kmenem, která dům zaštiťuje z jihu.

Jak to začalo

„Než jsme naše číslo 19 objevili, měli jsme menší chalupu u Plzně,“ vypravuje bývalá učitelka paní Nohejlová. „Jak děti odrůstaly, přestala nám stačit, proto jsme začali pátrat v inzerátech po větší. Před sedmnácti lety, těsně před Vánocemi, jsem na vývěsce realitky uviděla vyfocenou tuhle chalupu. Hned se mi zalíbila. Nic na psaní jsem neměla, číslo inzerátu jsem si poznamenala tužkou na oči a šla jsem volat. Dovolala jsem se však jen na záznamník a Vánoce prožila ve strachu, že už třeba bude prodaná. Naštěstí se ukázalo, že může být naše.“

„Stavení bylo postaveno v roce 1816,“ vysvětluje u velkého stolu vlastní výroby pan Nohejl, který během oprav a rekonstrukce pátral po historii místa a jejích původních obyvatelích. „I když byl dům obývaný a vystavěný Němci, jeho architektura je tak zvaného šumavského slovanského typu. Ten charakterizuje poměrně značná rozlehlost domu a strmá polovalbová střecha, krytá německým šindelem. V současnosti už má ale nový kabátek, tentokrát z českého šindele,“ libuje si majitel. Dům se také klasicky dívá svými třemi okénky ve směru, ve kterém je obytná světnice a komora.

Dlouhý dlážděný přístup ke dveřím je na deštivé Šumavě užitečný - nenanosí se tolik bláta

„Naší chaloupce říkáme chudá, protože měla jen tři místnosti: světnici s komorou, síň, které se na Šumavě říkalo dům, a chlév. Byla tu hliněná podlaha a jednoduché bíle natřené stopy z kulatiny vymazané hlínou a v chodbě pec. V takové podobě jsme ji kupovali od předchozích majitelů.“

I po stavebních úpravách je vnitřní dispozice téměř dokonale zachována: zůstaly tu i příkré schody vedoucí na půdu, kde bývalo seno. Nahradily je další dvě obytné místnosti. Z černé kuchyně majitelé vybudovali útulnou kuchyňku, kde je také stálá expozice hrnků paní domu. Pokojík se vyloupl i z bývalého chléva. „Do domu se pohodlně vejde devět lidí, my a dvě dcery s rodinami,“ pochvaluje si paní Nohejlová.

Sběratelé milují výklenky

Specifická je výzdoba chalupy, která se dokonce čas od času mění věcmi z domácího depozitáře. Nohejlovi jsou totiž oba sběratelé. Paní domu má ráda drobnosti – zejména hrníčky a malé podmalby na skle, ale občas také „ujede“ a koupí staré sáňky nebo starodávnou postýlku pro panenku. Pan Nohejl má sbírku truhlářského, dřevařského a zámečnického náčiní.

Koníčkem majitele je restaurování starých předmětů

„Líbí se mi fortelnost, s jakou se dříve pracovalo. A nářadí je toho svědkem,“ vysvětluje nám, zatímco obdivujeme sbírku hoblíků v jeho truhlářské dílně a volské chomouty v horní chodbičce. O kousek dál je zas vystaveno nářadí na výrobu šindelů a dřeváků… „Ale krásný je i pěkně vykovaný zákolníček,“ říká zálibně majitel a vede nás ke sbírce „železa“ v bývalé síni před kuchyní. Všechny tyto věci se krásně odrážejí od bíle nalíčených stěn chalupy.

„Jsem ráda, že chalupa je plná výklenků. Vejde se do nich spousta hezkých věcí,“ komentuje naše pohledy paní Nohejlová. „Sbíráme jen keramiku. Zejména v zimě chodíme do Plzně na burzy a dokupujeme věci, které se nám líbí a hodí se sem. Jindy zajdu do starožitnictví v Sušici. Sehnala jsem tam hrnek, který sem asi opravdu patří, protože v okolí nacházíme keramické střepy se stejnou kombinací modré se zelenou. Nemáme jen předměty z tohoto kraje, ale snažíme se o jednotu doby a celkového ducha.

Dost stará je tato podmalba na skle,“ ukazuje paní domu. „A náhodou jsme narazili ve starožitnictví na dětskou kredenc, míněnou jako hračku. Z té máme taky radost. Hodí se sem však i nové věci od řezbáře Michala Tesaře z Dobré Vody. Dokonale zapadají do zdejšího kraje. Určitě se u něj někdy zastavte!“ s úsměvem radí chalupářka.

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER

Chalupa pro radost