Divočina v Sedlci


Sedlcká zahrada Karla Veselého je příkladem toho, že divočinu s roklemi, malým horským jezerem a skalním výchozem lze vybudovat i na zcela ploché zahradě. A dokonce i na dvorečku u řadového domku.

Dřeviny na skalkách je nutné tvarovat. Velmi vhodná je obyčejná borovice lesní

Snažím se, aby se u mě mohl kdokoli obdivovat kráse rostlin v jednotlivých partiích z bezprostřední blízkosti. Pohodlný přístup k rostlinám je důležitý i z důvodu údržby. Člověk by si měl uvědomit, že na stará kolena nebude schopen vyrazit na náročný výšlap za horskými kytkami do přírody. A bude pak vděčný za to, že se k nim může posadit ve své zahradě. Nebo se dokonce natáhne na trávníku vedle, aby se pokochal jejich krásou.“

Skalky se tvoří z kamenů různých velikostí, ale ty veliké by na nich nikdy neměly chybět

S touto myšlenkou, kterou Karel Veselý rád předává dalším generacím, přišel už před několika desetiletími Josef J. Halda, jeden z prvních propagátorů kamenných zahrad u nás a objevitel tzv. vrstevnatých neboli spárových skalek.

„I když on vlastně nic převratného nevymyslel, jen odkoukal a napodobil proces, kterým s kameny a rostlinami od nepaměti pracuje sama příroda,“ dodává s humorem skalničkář Veselý.

Kameny z Kaňku

Karel Veselý, nyní již vážený skalničkář a zakladatel nevšedních zahrad, před čtyřiceti lety oslovil pana Haldu, zda by mu pomohl se stavbou nového alpína. Dohodli se a dodnes je na zahradě v Sedlci k vidění partie, kterou společně zbudovali. „Je to stěna hned nad jezírkem,“ ukazuje Karel na dílo, které vypadá jako porostlá přírodní skála. Od té doby prodělala zbývající část zahrady celkem šest radikálních proměn. Nakonec vyhrálo pohledově lepší spárové uspořádání.

Nyní je zahrada prosvětlená a vzdušná díky pokácení několika dřevin u plotu

„Vrstevnatá skalka je opravdu nejlepší. Je ovšem třeba mít k dispozici vhodný kámen, který zvětrává a rozpadá se do podoby různě mocných, spíše plochých bloků. S takovým materiálem je pak radost si hrát,“ vysvětluje skalničkář.

Zahradu podle svých představ začal Karel Veselý realizovat až poté, co vyženil domek se zahradou o rozloze pouhých 300 m2. První rok zjistil, že půda je přehnojená dusíkem, proto mu většinu skalkových rostlin zlikvidovala plíseň. Zkoušel pak zeminu upravovat, vymývat, doplňoval novou. Kvůli vápenitému podloží vzdal pěstování rododendronů. A taky začal svážet z okolí na káře vhodné kameny. Materiál pro svoji první skalku tahal ze svahů vrchu Kaňk (vrchol Malešovické pahorkatiny u Kutné Hory).

Ledvinovitý tvar jezírka má příznivější poměr délky břehů ku objemu vody

Okolí Kutné Hory je z geologického hlediska velice pestré, a tak majitel mohl ve své zahrádce postupně vyzkoušet různé druhy kamene. „Začínal jsem s třetihorní křídou, ale je velmi rozpadavá. Na druhou stranu je to alkalický sediment a vápno jde, jak známo, spoustě skalniček k duhu,“ vzpomíná skalničkář. „Následoval vápenec rozvrstvený do podoby různě mocných lavic. Zkusil jsem ale i jiné horniny, třeba rulu, znělec a dokonce i hadec. Obsahuje totiž spoustu hořčíku, který u dřevin vyvolává zakrslý růst.“

V jeho zahradě jsou všechny partie sestaveny jednotně. Je to důležité – na tak malé ploše je třeba vyvarovat se odlišných způsobů vrstvení kamene. „Doporučuji také nekombinovat spolu různé druhy kamene, ale vytvářet jednodruhové ucelené partie,“ radí pan Veselý.

Je tu moc skalek

Karel Veselý má nastudovanou nejen literaturu zahradnickou, ale i estetiku. Jenomže co dělat, když mu známí z celého okolí snášeli další a další kameny a on sám zná z hor tolik rostlin, které tu chtěl mít.

Travnatá plocha na zahradě meandruje a obtéká ostrůvky skalek, proto nepůsobí fádně

U vchodu se ovšem zelená koberec hajních rostlin a kapradin zastíněný čtyřicetiletým javorem dlanitolistým. Dům je porostlý přísavníkem a v zadní části i velkolistým podražcem. Kdysi tu rostlo plných 650 druhů dřevin a ani současných sto není zrovna málo. Zejména kvetoucí šeřík v tuto roční dobu zahradu zkrášluje. Najdeme tu i protáhlé jezírko a kolem skalek svěží trávník, který za čtyřicet let nezažil žádný chemický zásah proti plevelům. Takže – zahrada rozhodně není jenom skalničková. Navíc není skalka jako skalka.

U plotu začíná skalní království decentně, jakoby přirozeným kamenným výchozem, kolem nějž do trávy přecházejí vysazené zvonky, macešky a kopretiny. Z nejvyššího balvanu zrovna voní lýkovce.

Žluťuchy se na zahradách příliš často nevidí

Největší a nejstarší skalka uprostřed zahrady má na úpatí jezírko a kolem ní vedou kamenné schůdky do spodní partie zahrady. Tam si můžeme odpočinout u zahradního stolku pod šeříkem a za zpěvu budníčka a pěnkavy se kochat zahradou. Vedle nás se diagonálně a mírně do oblouku táhne nízká skalka, kterou po celé délce protíná údolíčko.

Majitel je estét a nepřipustí, aby se barvy tříštily. Jednotlivé kvetoucí skalničkové poklady spolu barevně ladí. Vedle kvetoucích rostlin a zakrslých dřevin dotvářejí vzhled skalek i samorosty, ale nejdůležitější jsou podle pana Veselého kameny.

Názorně vidíme, jak je prospěšné přepažit rovnou obdélníkovou plochu diagonálně

Za domem ve stínu šlahounů podražce jsme objevili i téměř kolmou skalku se spoustou lomikamenů a netřesků. Také skalka před vchodem do domu má kolmá „záda“ a na nich se daří kapradinám, ramondiím a haberleím. Zajímavé je, že tyhle skalničkové rarity se tu vysemenily samy, nejspíše s pomocí mravenců.

Recept na zahradu

Karel Veselý tvrdí, že při zakládání zahrady musí nejprve hodně pracovat hlava a pak teprve ruce. Je vyznavačem přírodní ležérnosti. „Dnes se do zahrad vnáší spousta architektury, místo abychom pokorně napodobovali přírodu. Udělá se třeba cesta ze šlapáků. Ale ty kameny jsou všechny stejné. Kde to v přírodě uvidíte? Na cestičku patří i menší i drobné kameny.

Pan Veselý má jasné názory na budování zahrad podepřené vlastními výsledky

Architekti navrhnou globální pohled, ale pak je třeba pohrát si i s těmi nejmenšími detaily a to zabere ještě jednou tolik času. Do toho už se tvůrcům zahrad nechce. Další chybou je, že lidé sázejí kolem plotu a při rozvržení zahrady myslí v rovnoběžkách. Tím si zahradu opticky zbytečně zmenší. Diagonála je nejdelší myslitelný směr. Ten je třeba zdůraznit. A zahrada se pak bude zdát větší a zajímavější. Na dobrou skalku stačí plocha o jednom metru. Může být postavena kdekoli: na strmém svahu, na rovince, v koutě zahrady, ale i na terase. Zahrada se musí také ladit barevně – netříštit barvy, velikosti a tvary.“

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER

Divočina v Sedlci


Komentáře

Napsat komentář