Chalupa na Horské Kvildě


Rekonstruovaná chalupa rodiny Matějů stojí na kraji lesa a má překrásný výhled na náhorní pláně Šumavy

Mít chalupu na šumavských pláních je sen, který se splní jen málokomu. Pokud však máte strýce, jehož stoleté stavení je na prodej, může se sen změnit ve skutečnost. Chce to především hodně odvahy a citu pro genia loci.

Přesně tohle je případ paní Anny Matějů, jejíž rozvětvená rodina má kořeny v Horské Kvildě. „Dům patřil mému strýci a bydlely v něm dvě rodiny. Žilo se hlavně v kuchyni a v ložnici spali všichni pohromadě,“ říká majitelka. Strýcova, nyní Matějů chalupa je usazená na kraji lesa pod Antýglem směrem na Filipovu Huť nad krásnou horskou loukou. Lesním porostem se kolem ní vine kamenitá dřevařská cesta směřující na šumavskou náhorní planinu.
Rozlehlá, kompletně zrekonstruovaná chalupa dnes svítí novotou, zblízka je znát, že stavení prošlo řemeslně precizní rekonstrukcí. Majitelka si zejména pochvaluje tesařské práce firmy pana Jana Vágnera, který se vyzná ve všech starých finesách.
„Venkovní vzhled stavení díky němu zůstal tak autentický, jak je to jen možné,“ prohlašuje žena, která na Šumavě vyrostla, žije, pracuje a citlivě vnímá zdejší genius loci. Na pozemku stojí i původní horská kaplička, kterou zrekonstruoval její bratr Herbert s manželkou. A přišli i na neobvyklý nápad, jak terén zahrady oživit další typickou stavbou, jíž se tu říká dřevařská bouda. „Je přesnou kopií bud, jaké na Šumavě stavěli horalé – dřevorubci v časech tak zvané broučkové kalamity, již sugestivně popsal Karel Klostermann ve své knize V ráji šumavských samot,“ vysvětluje paní Anna, patriotka Horské Kvildy tělem i duší.

Chalupa z ruiny

Rybníček patřil ke každému stavení, proto jej majitelka založila i tady

„Chalupu jsme koupili už v roce devatenáct set sedmdesát,“ pokračuje ve vyprávění, „ale její proměny probíhaly jen velmi pomalu, protože se muselo přestavovat víc, nežli jsme přepokládali.“ Chalupu totiž koupila skoro jako ruinu. Nejprve nechala vyměnit okna, aby sem netáhlo a neteklo, jenomže pak zjistila, že bude muset zbourat dřevěnou část, která byla napadena dřevokazným hmyzem, a postavit ji znovu.
Protože dvě z obytných místností se kdysi přistavovaly, stavení mělo krov jak hambálkový, tak sedlový. Díky tomu je dům vzadu užší a vpředu širší. „Zjistili jsme, že ani ty krovy nepůjdou vyspravit jednoduše, museli jsme je nechat také postavit nanovo,“ doplňuje naše hostitelka. Tak to prý bylo se vším. Například ze severní strany stavení býval chlév s kamennými zdmi. Ty majitelka obnovila i s původní bílou omítkou. Až pak mohl tesař a truhlář v jedné osobě chalupu znovu obložit ručně hoblovanými smrkovými prkny. U oken jsou ovšem kamenné překlady. „Poslední, tesařská část rekonstrukce trvala tři roky. Dřevo jsme koupili na pile a všechno se dělalo až tady. Hoblování, řezání per a drážek, všechno. V této době se chalupa přeměnila v dílnu a sklad dřeva.“
Vrcholem rekonstrukce bylo přeložení střechy. Původně byla krytá šindelem, pak eternitem. Majitelka zvolila krytinu, která by v dané lokalitě rušila co nejméně – volba padla na Lindab.


Změna dispozic se tu odehrála jen v té nejnutnější míře. „V zadní části domu, směrem k louce, jsme chalupu zhruba o metr rozšířili, abychom mohli chodit do sklepa, kde máme zdroj vody, technické zázemí a kotel, vnitřkem stavení, a ne zvenku jako zastara. Díky tomu se nám zvětšila i kuchyně.“

Řezbářské finesy starých mistrů

Dřevěné opláštění, ozdoby balkonu i štítu z dílny Jana Vágnera pokračují v tradicích zdejších tesařů

„Při venkovních pracích jsme narazili na problém rekonstrukce autentických ozdobných tesařských a řezbářských prvků, typických pro architekturu šumavských chalup, které se nezachovaly.“ Paní Anna upozorňuje, že ozdobné zakončení prken vroubkováním je starým šumavským zvykem, který však umí napodobit jen málokdo. „Nakonec jsme nákresy ozdobných prvků a dřevěného krajkoví, zdobícího štíty a pavlače, našli v jedné knížce o Šumavě.“
Pak už to bylo snadné: ornament na štítu je složený vždy ze čtyř tvarově rozdílných dílků, které se složí k sobě a mohou se opakovat podle potřeby. Nakonec se ke štítu přikolíkují. Je to vzor, který se používal tady v okolí. Další ozdoby a také tvarování zábradlí zase mají za předlohu domy v širším okolí, například na Knížecích pláních, takže snad jsou dostatečně autentické. „Dřívější tesaři určitě měli akční rádius přes deset kilometrů…“ uvažuje paní Anna.

Velké změny se u Matějů odehrály při krášlení okolí. Ke stavení z lesního svahu neustále přitékala voda, a tak majitelka vymyslela podél cesty kamennou zídku, která ji svede mimo chalupu.
„Použila jsem na ni kameny ze základů jedné zbořené chalupy, další jsem nasbírala na naší louce. Zídka je skládaná nasucho a pokrytá mechem. Její stavbu bezvadně zvládl náš mistr tesař, pan Vágner. Za zídkou jsem už před lety založila skalku pro rostliny, které se sem hodí. Takže na ní rostou brusinky, hořce a tak podobně. A představte si, jeden čas mi na skalce rostly i hříbky.“ V blízkosti chalupy majitelka postupně vyskládala další zídky, prostě jen tak, aby se tu nepovalovaly kameny zbylé ze stavby a aby se pozemek rozčlenil.

U srubu a u kapličky

Naše návštěva připadla na slunný podzimní den, kdy Šumava předvedla pověstnou tónovou paletu složenou z oranžové, hnědé a temně zelené. Vše kolem stavení, včetně nově vysázeného a vybudovaného tarásku, jen zářilo. O to příjemnější bylo krok za krokem objevovat tajemství okolí. Při obchůzce se ukázalo, že mnohé zajímavosti jsou skryty v porostu drobných a větších smrčků, prostupujících terénem pozemku.
Zhruba v polovině parcely obdivujeme repliku staré dřevorubecké chaty, používané horaly jako útočiště při práci v odlehlých lesích. U srubu leží dvě napůl hotová kamenná koryta na vodu, čekající na dokončení. Rodina tu vybudovala i venkovní krb s posezením. Dnes se v tomto jednoduchém srubu scházejí při narozeninových oslavách členové rodiny, slaví tu i vánoční svátky. O něco výše stojí zmiňovaná kaplička, znovu vysvěcená v roce 2007. „Vyzdobili jsme ji starými rodinnými fotografiemi. Stala se i vzpomínkou na naše německé příbuzné, kteří po válce museli odejít. Tehdy bylo hodně vysídlených chalup srovnáno se zemí, prý aby se v nich neskrývali diverzanti.“
Bratr paní Matějů, který bydlí hned v sousedství, před kapličku vytesal dřevěné koryto na vodu, opodál pod smrky se zase tyčí několik hřibů v nadživotní velikosti. „To je normální, tady dříve každý muž musel umět alespoň trochu zacházet se dřevem,“ glosuje bratrovu práci naše průvodkyně.

Medový interiér

Nejvíce času všichni tráví v prostorné kuchyni s moderní kuchyňskou linkou a s příjemným posezením u stolu. O teplo se vedle kamen starají i radiátory

Dejme nyní slovo mistru tesaři, panu Vágnerovi, který na této šumavské chalupě perfektně zvládl venkovní i vnitřní tesařské a truhlářské práce.
„Zvenku jsme dřevěné obložení natřeli barvou a impregnací, ale uvnitř budovy jsem nechal veškeré nové dřevěné prvky v přírodní podobě. Pokud se dřevo kvůli údržbě musí natírat, používám nejraději voskové nátěry. Přibližně za dva tři roky se pak pěkně vybarví, “ upozorňuje pan Vágner. „Všechno dřevo je ze Šumavy, strop i obklady jsou ručně hoblované. Myslím, že jsem přesně dodržel původní technologie, jakými se stavělo před sto lety, včetně detailů.
Třeba prkna jsou různě široká a jsou poskládána tak, aby jejich nepravidelnost ladila oku. Bývala však různě široká i proto, aby se beze zbytku využil celý kmen. Do stropního trámu jsem vyřezal letopočet dokončení, rok 2007, a pohrál jsem si s čísly tak, že se dají číst z obou stran.“
Majitelka si zase velmi dala záležet na nábytku, jímž vybavila obytnou světnici. Pyšná je především na novou kuchyňskou linku z kartáčovaného modřínu, již na míru vyrobilo truhlářství z Vimperku. Linka ladí s podlahou, která je rovněž z německého kartáčovaného modřínu. „Chalupářský stůl se židlemi mi ale už před časem udělal můj muž.“
Chalupa ještě čeká na úplné zabydlení. Zejména v podkroví zbývá dost věcí dodělat. Přivrtat a pověsit obrázky… Ale to už je zábava, hra, která všechny chalupáře baví nejvíc ze všeho.

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ, FOTO: ZDENĚK ROLLER


Komentáře

Napsat komentář