Tradiční sušírny
Jsou krásné a klidné. I po desetiletích stále voní ovocem. A hlavně mají duši. Tradiční sušírny nadchly manžele Spitzerovy natolik, že je začali mapovat.
Ještě pár desítek let zpátky bývaly běžnou součástí venkovských stavení, hlavně na Moravě. Obvykle stávaly někde v zahradách nebo za humny. Dnes se jich dochovalo jen pár, ale manželé Spitzerovi dávají sušírnám ovoce nový život.
Sušírny ovoce bývaly v minulosti všudypřítomné. Foto: Lukáš Spitzer
„Existují oblasti, kde se tradiční způsoby hospodaření včetně sušení ovoce udržely déle než jinde. A tam je dodnes větší šance potkat při putování krajinou staré sušírny. Jednou z takových oblastí je i Horní Vsacko, jedná se o údolí Vsetínské Bečvy mezi Vsetínem a Velkými Karlovicemi,“ říká Lukáš Spitzer.
Hlavně ve skanzenech
Právě tato oblast je na množství dochovaných sušíren ovoce mimořádně bohatá. Souvisí to s historií osídlování tohoto hornatého kraje, který neposkytoval vhodné podmínky pro pěstování stěžejní složky tehdejšího jídelníčku, tedy obilovin. Ale dařilo se tady například ovocným stromům, především nenáročným a odolným švestkám, případně hrušním a jabloním. Úrodu bylo nutné konzervovat, jako ideální se jevilo sušení. Díky němu se jednoduše a za minimálních nákladů dalo vše za pár týdnů zpracovat a zpeněžit.
„Nespornou výhodou také bylo, že zatímco podzimní hospodářské činnosti a práce na poli se musely stihnout za denního světla, v sušírně se dalo pracovat i přes noc – toho zase ráda využívala mládež, pro kterou se sušírny stávaly oblíbeným místem setkávání a s tím spojených nejrůznějších rozpustilostí,“ usmívá se Lukášova manželka Ivana.
Některé fungují dodnes, převážně na jižním Valašsku. K prezentačním účelům roztápějí každoročně sušírny ovoce muzea v přírodě. „Ozývají se nám ale majitelé takřka z celé republiky. V úrodnějších a teplejších oblastech se jich dochovaly vyšší desítky rozeseté po kopcích, především v jejich původní podobě,“ informuje Ivana.
Sušírna ovoce z 80. let 19. století, která po transferu slouží znovu svému účelu. Foto: Lukáš Spitzer
Co lokalita, to jiný materiál
Jejich kouzlu Spitzerovi propadli natolik, že jednu polorozpadlou starou sušírnu rozebrali a přestěhovali na vlastní pozemek. Následně se učili se sušírnou zacházet.
„Tato naše soukromá aktivita a zábava na dlouhé zimní večery se záhy překlopila i do aktivit pracovních. Sušírny jsme začali lokalizovat, věnovat se jejich historii, rozšíření,“ dodávají s tím, že nám mnoho vypovídají o tehdejší době i samotných majitelích. Stavěli si je totiž při svých usedlostech, z materiálů, které měli k dispozici. Podoba sušíren tedy odráží lidovou architekturu té které oblasti. Zatímco horské oblasti Valašska prosluly celodřevěnými stavbami roubenými z jedlových či později smrkových trámů, níže v údolích dominovalo stavitelství zděné. Jinde se užívalo tvrdé dřevo, kámen, nepálené cihly atd.
Srdcem sušírny ovoce je sušicí komora vyhřívaná primitivní pecí bez komína. Foto: Lukáš Spitzer
Princip sušení v sušírně
Regionálně se také liší způsoby jejich vytápění či manipulace s ovocem, jedno však mají všechny společné: vždy se jedná o stavbu stranou ostatních hospodářských budov, která disponuje sušicí komorou, do níž se na dřevěných roštech vkládá ovoce. Komora se nejčastěji vyhřívá pomocí pece, která může být doplněna nejrůznějšími sofistikovanými horkovzdušnými kanály napomáhajícími cirkulaci vzduchu a tím i rovnoměrnějšímu a rychlejšímu zpracování ovoce. „Když ale zůstaneme u naší valašské sušírny, ta má roubenou sušicí komoru zvanou teplice. Místnost, kde se ovoce nasypává na rošty (takzvané lísky nebo lésy), přebírá a kontroluje, se nazývá přebíračka. Na opačné straně teplice je síňka, ze které se přikládá do jednoduché klenuté pícky bez komína. Na jeden zásyp se vejde zhruba 350 kilogramů ovoce, které se suší dle druhu tři až sedm dní,“ vysvětluje Lukáš princip.
Ovoce se do sušicí komory, teplice, vkládá na dřevěných roštech vyplétaných nejčastěji vrbovým či lískovým proutím. Foto: Lukáš Spitzer
Základem je sušírnu roztopit, připravené ovoce naložit na lísky a následně párkrát denně přiložit do pece. Nejrychleji jsou usušené švestky, nejdéle se suší celé hrušky, zhruba týden. „Ty jsou nepostradatelnou surovinou pro pečení nejznámějšího valašského pečiva, frgálů. Z uvařených a rozemletých sušených hrušek se vyrábí pomazánka na asi nejoblíbenější druh frgálu, hruščák,“ dodává Ivana a zve čtenáře k návštěvě.
Text: Michala Jendruchová
Foto: Archiv Lukáše Spitzera
Tradiční sušírny
