S výhledem na svět

Jakmile sem vstoupíte, pochopíte, že jste se ocitli v permakulturní zahradě, kde se všechno, co se vypěstuje, následně i spotřebovává. A vzhledem k tomu, že pozemek leží na vršku severního svahu, je odtud výhled nejen na vesnici, v níž se nachází, ale i na svět okolo.

Měsíčky, afrikány, sléz, lebeda, pelyněk brotan, celer, rajčata, červená řepa, kosatce, řeřicha, mrkev, topinabury, máta, mangold – všechny rostou na jedné kupě. Jejich výhony se prolínají, že není poznat, co je kulturní rostlina a co už je plevel. A tady, na zahradě v Milčicích, se vše pěstuje pro potřebu Anny, Pavla a jejich tří dětí, Kláry, Matěje a Josefíny.

Za ohradou začíná výběh pro zvířata

Anna umí uvařit tak dobrá zeleninová jídla, že zeleninu vloni museli přikupovat, protože jim nestačila. V některých potravinách jako třeba v produkci džemů nebo sušených rajčat už byli soběstační. Pokud se ptáte podobně jako já, tak vegetariány nejsou. Anna zpracuje to, co jí zahrada právě nabídne, a k tomu připravuje tradiční jídla, jako jsou lívance, kulajda nebo kuba, i moderní kuchyni, například pizzu nebo špízy.
Zahradničení však nebylo tím hlavním, co je ke koupi zdejších pozemků vedlo. Vaňkovi bydlí relativně blízko, v bytovém domě necelou půlhodinku autem, a delší dobu sháněli zahradu i se stavením, kde by mohli trávit volný čas. Sem je přivedl Pavlův bratr, který se ptal: „Proč nekoupíte pozemky v Milčicích?“ Oba bratři z Milčic pocházejí a jejich rodiče dosud ve vesnici bydlí. Nakonec to tak i dopadlo. Jen stavení v zahradě chybí, pokud nepočítáme ruinu, která se nachází v její dolní části. Anička toužila po jižní stráni, k mání však byly pozemky na severní straně. „Mají něco do sebe, naštěstí sluníčka tu je dost.“

Plotová prkna pocházejí z lesa

Všude byl les

Budou to tři roky, co zahradu kupovali. „Má necelé dva hektary a na mapách je rozdělena na osm částí, které zahrnují les, louku, pastviny, ornou půdu, stavební pozemek… Z dnešního pohledu se mi zdá, že les byl všude,“ hodnotí situaci Pavel. „Tehdy zůstal travnatý jen proužek.“
Pozemek byl jejich od podzimu 2017. Stihli ještě založit záhony a navozit hnůj. V únoru dalšího roku se s vervou dali do kultivace lesa. Bylo teplo, tak je využili. Dnes jsou velké kupy větví v ohradě známkou toho, že práce zdaleka není u konce. Les se bude proměňovat dalších několik let, protože je prorostlý mladými nálety a do dvou metrů ostružinami. Vaňkovi by chtěli porost vyčistit a zasadit v něm „normální“ vegetaci.
Na zahradě každou chvíli něco přibyde: ohrada pro zvířata, pergola, nad pecí, poležení na štěrku, nové záhony. Nejdříve ale Pavel postavil plot, Anička se pustila do stavby pece a společnými silami zvládli sezení z palet. Vyráběl ho Pavel, Anička natírala: „I když každý pracujeme na svém projektu, dohromady to vždycky nějak vyjde!“
„Na samém začátku jsme si pořídili kozy, protože nám někdo řekl, že spasou všechno, a měl pravdu,“ spokojeně podotýká Anička. „Hned po nich jsme pořídili kamerunské ovce. Jde také o miniplemeno, stejně jako u koz. O sekání trávy se tak nemusíme starat.“ Pavel k tomu dodává: „Kosu, která visí na pergole, mám pouze na květinovou louku, jinak zvířata všechno spasou.“

Sezení z palet Anna a Pavel situovali pod třešeň ptáčnici, opodál stojí pod stříškou pec a pracovní stoly. Na paletách sedí jejich syn Matěj a Magdalena, Annina sestra

Zasaď strom, vybuduj svejl…

Vybírají si místní odrůdy, podporují různorodost druhů, nepoužívají chemikálie a šetrné hospodaření s půdou je jim blízké. Ne vždy se však daří. Včelí úly jsou opuštěné, protože včely se ztratily, a květinová louka není „květinová“, i když tak byla založena. Na její okraj vysadili ovocné stromy. „Jsou to samé vysokokmeny, které jsou v Pošumaví tradiční. Máme je od pana Bočka z ovocné školky od Kunštátu. Ale slivoně jsou místní, protože se nemusí na rozdíl od jiných druhů roubovat. Rostou z pecek.“ Pod řadu stromků plánují zasadit rybízy a těší se, že nevyžadují velkou údržbu.
Stejnou volnost jako rostlinám dávají i svým dětem. „Dovolíme jim leccos,“ směje se mladá maminka. „Pást kozy, sekat dříví, lézt po stromech. Nahoře, nad ohradou, mají domeček a Máťa si u něj pěstuje květiny pro včely a motýly, má tam i jahody, a dokonce si vykopal i jezírko,“ chválí svého syna. A když už to děti s rodiči nebaví, můžou zaběhnout k babičce a dědovi.

Kozy všechno spasou!

V době mé návštěvy byl horký letní den. Tak horký, že se lepil jazyk na patro a každý pobyt na sluníčku byl nepříjemný. „Chybí tady vodní plochy,“ povzdechla si Anna, „ale lidé už nedostatek vody na svých zahradách vnímají a budují mokřady a tůně a zadržují vodu ve svejlech. I my jsme je dělali.“ Na vysvětlenou: svejl je mělký příkop vedený po vrstevnici, který vodu zadržuje a rozvádí ji po svažitém terénu. Voda po svahu tedy neodteče, ale dostane se i do míst, která by zůstala suchá.

Fazole se mohou pnout po dřevěné konstrukci

Návrat ke kořenům

Pavel je stavební elektrikář a Anna na mateřské dovolené. Na zahradu se tak dostanou po práci a hlavně o víkendech. Anička obdivuje Pavla: „Spí málo, protože si myslí, že by nic nestihl.“ Sama toho ovšem stíhá hodně. Stará se o tři děti, dělá masáže a organizuje různé akce pro veřejnost na zahradě v Milčicích – od výměnných burz přes udržování zahrad až po vaření nebo vílí tanečky. „Dělám pro příchozí například seberozvojový víkend nebo pečeme chleba, z bylin vyrábíme masti a tinktury, největší úspěch zatím měla permakultura. Všechna témata spojuje jedno – návrat ke kořenům.“

Zatímco jsme si povídali, upekl se chléb

Jednou z mnoha aktivit je pečení chleba. Peče ho v peci, kterou sama postavila. „Chodila jsem na výtvarku, kde jsme stavěli pec na minipizzu. Tady jsem jen oprášila vzpomínky. Nechtěla jsem, aby byla přímo na zemi, proto Pavel nejdříve postavil kamennou podezdívku. A pak už byla řada na mě. Je to jednoduché, musíte vědět jak na to a nespěchat,“ a uvádí postup a několik surovin, z nichž hlavní je keramická hlína.
Nespěchá se ani u samotného pečení chleba. Pec se roztopí tak dvě hodiny předem, Anna tento čas využívá třeba na přípravu masa. Potom se vyhrabou uhlíky a sázecí lopatkou dovnitř nandají bochníčky vyklopené z ošatek. A za tři čtvrtě hodiny je hotovo! „Pro naši potřebu pečeme ve středu, o víkendech pak pro lidi, kdy mohou ochutnat, posedět, porozprávět. Jsme rádi, když se u nás něco přiučí.“

Text a foto: Martina Lžičařová

S výhledem na svět