U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
RAUBÍŘ OD VODY
Kategorie: Víkend | Autor: Jan Rys
PŘÍRODA
Pstruží potok má po celém svém toku vždy různorodou členitost. Místy je tichý, s hlubší vodou, jinde zase mělký a zurčivý, protože se prodírá kameny skalního dna. V meandrech někdy tvoří pokojné tůňky, které jsou vyhledávaným útočištěm početné rybí osádky. Hlubší prostorné tůně patří zákonitě dospělákům pstruhům a všudybylům tloušťům. Neúprosně v nich soupeří o každý ždibec potravy, které v potoce není nikdy dost. V mělkých a malých úplavech se zase skrývají rybí junioři, aby byli z dohledu uzurpátorských bratrů a jejich bezedných jícnů. Netuší ale, že se tu vystavují stejně zhoubnému nebezpečí. Ocitají se totiž ve středu loveckého revíru stejně chamtivého dravce – rejsce vodního. Ten se sice nejvíc honí za červy a korýši všeho druhu, je však také velkým raubířem kdejakých mláďat drobných obratlovců a malých ryb. Být horlivým dravcem je přinucen přírodou, která mu dala do vínku děsnou životní nesnáz – neustálý hlad. Musí se krmit ve dne i v noci, aby si udržel stálou vnitřní teplotu těla. Denně musí sežrat množství potravy, která zpravidla odpovídá dvěma třetinám jeho váhy. Bez ní déle než tři hodiny nevydrží. Nesmí tedy ani na chvíli zapomenout na pravidelný přísun energie, jinak umírá. Celý život proto zná jen honbu za kořistí. K načerpání sil nezná řád našeho spánku, jeho odpočinek spočívá jen v řadě krátkých zdřímnutí, ze kterých ho nejčastěji probouzí právě hlad. Potravu umí lovit jak na souši, tak ve vodě, obdivuhodně a bezohledně. Pro vodní prostředí je dobře uzpůsoben. Tělo má pokryté jemnou hustou kožešinkou, na hřbetě černou a zespodu šedavou. Srst si neustále přimašťuje z kožních žláz. Na jednom čtverečním centimetru kůže má až neuvěřitelných osmnáct tisíc chloupků! Při plavání pod vodou se podobá stříbrné kuličce, protože se mu v srsti drží velké množství bublinek. K řádnému záběru mu pomáhají prsty a chodidla nohou obrostlá dlouhými tuhými brvami, které zvětšují plochu tlapek. Při chytání rybek se řídí přesně podle našeho přísloví, že v kalných vodách se loví nejlépe. Vpád do členitých tůněk zahajuje vždy v jejich ústí, kde rychle zakalí vodu. V kalu se pak skryje a nehybně číhá na rybku, která se snaží ze zátoky vyplout kolem něho ven. Bleskurychle se do ní zahryzne a vyvleče na břeh, kde ji okamžitě hltavě požírá. Pravým loveckým rájem rejsce jsou břehy zarostlé hustou vegetací a křovinami. Zde si vyhrabe i svou nehlubokou noru, jištěnou dvěma východy. Jeden směřuje na břeh a druhý, kvůli nenápadnému zmizení, pod vodu.
