U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.

HLINĚNÉ STAVBY I.

Kategorie: Stavba | Autor: MARIE RUBEŠOVÁ

Výskyt hliněných staveb byl odedávna vázán na velké řeky. Ty nejstarší – kruhová obydlí z nepálených cihel na kamenné podezdívce – vznikly v Jerichu již 8 tisíc let před naším letopočtem.

Zhlíny se stavělo v Mezopotámii, starém Egyptě, Číně i Egejské oblasti. U nás je použití nepálené hlíny jako hlavního stavebního materiálu zmiňováno ve 13. a 14. století.

Oheň hlínu nespálí

Hliněné konstrukce se začaly v Evropě rozšiřovat zejména ve století 16. a 17., kdy mohutné požáry ničily celé vesnice i města s převládající dřevěnou zástavbou. Ohně vznikaly hlavně v prostorech dymníků. Traduje se, že někteří majitelé roubenek byly v té době „dáni do arestu pro nedbanlivost, že ve svém obydlí žádných komínů neměli“.

   Další výstavbě masivních hliněných staveb významně napomohl též tzv. Ohňový patent Marie Terezie z roku 1751, v němž se přikazuje, aby kuchyně a komíny byly zděné. Pro malou účinnost byl v roce 1781 obnoven. Jeho dodržování pak výrazně přispěl fakt, že po zrušení nevolnictví vrchnost odpírala poddaným možnost brát stavební dříví z panských lesů. Dekretem vydaným zhruba 30 let nato se jim však přiznává právo vyrábět na svých pozemcích cihly pro vlastní potřebu i na prodej.

   Stavby z hlíny, odolné proti ohni, se pak rozšiřovaly nejen v nízkopodlažní zástavbě na vesnicích, ale i ve městech (patrové stavby ve Slavkově a Uherském Ostrohu).

Stavební materiál za humny

Hlína se koncem 18. a v 19. století uplatňovala na většině tradičních staveb – nejen jako základní stavební materiál tam, kde byly dostatečné zásoby sprašových hlín, ale i jako hliněná omazávka chránící roubené konstrukce nebo alespoň jako hliněné omítky. Základní technologie v oblasti podunajského hliněného domu, kterou můžeme vymezit Dolním Rakouskem, jižním Slovenskem, podstatnou částí Maďarska a přilehlými oblastmi bývalé Jugoslávie, Rumunska a Ukrajiny, na niž přímo navazuje i jižní a střední Morava, však byly tři. Nabíjení, neboli dusání hliněné směsi do bednění, skládání ručně hnětených válků do samonosných stěn vyztužených proutím, nebo jejich pěchování mezi dřevěné desky a klasická konstrukce z nepálených cihel, tvarovaných pomocí dřevěné formy a sušených na slunci. Ta se jako jediná rozšířila i mimo „hliněnou oblast“.

   Tradiční domy z hlíny, které měly na venkově původně přízemní charakter, se v 18. a 19. století rovněž zvyšují. V souvislosti s rozvojem intenzivního obilního hospodáření vznikají patrové sýpky na obilí a hospodářské budovy tak převyšují obytnou část. Hliněné stavby sloužily také k dalším činnostem, o čemž vydávají krásné svědectví například vinohradnické stavby ve Vlčnově nebo zvonice v Louce u Hodonína.

   Doba rozkvětu staveb z nepálené hlíny byla ukončena v prvních desetiletích 20. století nástupem pálené cihly. Byla drahá a dostupná jen pro majetné vrstvy, proto se ve venkovských oblastech objevuje zpočátku spíše jen jako fasádní vrstva nebo kolem okenních a dveřních otvorů a chrání hliněné zdivo v exponovaných místech před povětrností.

Z ekologického hlediska

Do dnešní doby se uchovaly hliněné domy jednotlivě po celé naší republice, ale v klasických hlínařských oblastech jsou to celé vesnice, kde tvoří významnou část zástavby (Přikazy, Rymice, Strážnice s výjimkou jejího středu atd.)

   Ke hliněným stavbám, v tomto případě s přídavkem betonu, se venkov vrátil ještě po druhé světové válce, kdy bylo třeba urychlené a levné výstavby domů. Dnešní návrat k tomuto přírodnímu materiálu má však zcela jiné motivy. Po řadě zjištění, že některé nové materiály nejsou pro lidské zdraví bezpečné (např. azbestocement nebo chemické součeniny v některých nátěrových hmotách), začínají být výrobky a materiály hodnoceny nejen z technického a finančního hlediska, ale z hlediska ekologického. Při takovém hodnocení se uplatňují pozitiva, která posouvají hlínu mezi zdravé přírodní materiály pro nosné i nenosné konstrukce.

***

SLOŽENÍ TRADIČNÍ HLINĚNÉ SMĚSI

Zásoba hlíny na výrobu cihel, válků nebo tlučeniny se kdysi na venkově připravovala i několik let – aby jí bylo dost na stavbu domu. Pak se odebírala z odleželé hromady, rozprostřela ve vrstvě asi 20 cm a široké 1,5 m a na ni se rovnoměrně rozprostřely přísady. Z organických surovin rostlinného původu sláma, plevy a osiny, ale i sisal a dřevní odpad, ze živočišných zvířecí srst, krev i exkrementy. Přidala se voda, písek a drobný štěrk na vylehčení směsi a ta se pak hráběmi propracovávala tak dlouho, až byla stejnorodá. Někdy prošlapával připravenou vrstvu i dobytek, jehož exkrementy zlepšovaly vlastnosti výrobku. Hlavně bylo třeba udržet otpimální vlhkost pro snadné dusání do forem nebo do bednění.

Popisy k obrázkům

Nepálené cihly i jiné typy hliněných konstrukcí se používaly na vinohradnických stavbách jižní Moravy, často v kombinaci s jinými materiály. Na obrázku sklepní ulička v Hnanicích na Znojemsku

Pěkný hliněný dům najdete v Příkazech, kde byl tento materiál kdysi převažující. Je doplněn žudrem, mohutným blokem předstupujícím před hlavní sín, v jehož patře byla sýpka

Tradiční sklípek ve Vrbovci – typická ukázka hliněné architektury této lokality

Složení tradiční směsi si můžeme připomenout i na rozpadajícím se zdivu z hliněných válků, zde již značně destruovaných

Autor fotografií: FOTO: JAN PEŠTA A MARTIN ČERŇANSKÝ

HLINĚNÉ STAVBY I.