U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Drátenický učitel
Kategorie: Víkend | Autor: Ivana Picková
HOBBY
Staří slovenští dráteníci, na které si možná ti nejstarší naši čtenáři ještě pamatují, se se svým řemeslem dostali do celého světa. Slova drótos, drótostót, petit nomade slovaque i holandský pannelapper – pánvičkář, svědčí o tom, že po Evropě se proslavili hlavně svým řemeslem, tedy spravováním nádobí i výrobou jednoduchých kuchyňských nástrojů z toho nejjednoduššího materiálu, který měli po ruce – z drátu. Z krosny na zádech vytáhli drát, k němu prosté nářadí, a spravovali, letovali, případně vyrobili to, co hospodyně zrovna potřebovala a za co byla ochotná zaplatit. Z drátu dokázali vytvořit opravdová kouzla a vždy se uměli přizpůsobit poptávce. V Německu obohatili sortiment o nosiče na lahvové pivo a na pivní sklenice, kartáče na čištění lahví i například vývrtky. V Belgii a Holandsku vyráběli květinové koše, v Polsku a Rusku ptačí klece a dětské hračky. Naprosto univerzální bez ohledu na státní hranice byla ovšem výroba pastiček. Zní to neuvěřitelně, ale na ně měli slovenští dráteníci ve světě přiznáno celkem 508 patentů. Mnozí z těch, kteří se vystěhovali do Ameriky, se vyšvihli natolik, že si zařídili manufaktury a po nich itovárny, ty však už se strojním vybavením. Byli ovšem i mistři dráteníci – umělci, kteří z jemného mosazného a měděného drátu dokázali vykouzlit vázy, amfory, košíky, šperkovnice, dózy, a ty ještě galvanicky postříbřovali nebo pozlacovali. Jenže čas oponou trhnul, v kuchyních se objevilo moderní kovové nádobí, které bylo levnější a kvalitnější a s ním zmizelo, zdálo se, nenávratně, jedno řemeslo. Vypadalo to, že se na drátěné předměty a fotografie z té doby budeme chodit dívat jen do muzeí. Naštěstí se tak nestalo a na staré tradice navázali šikovní novodobí řemeslníci. Staré řemeslo prožívá svůj boom. Jedním z takových novodobých “dráteníků” je i Petr Musil z Dobřichovic. Původním povoláním je učitel, ale už přes rok se věnuje pouze drátenickému řemeslu. Poprvé se s ním setkal před dvanácti roky na kurzu lidové konzervatoře a jak říká, propadl mu. Tvrdí, že průměrně šikovný člověk se základům naučí během půl hodiny. Ale pak už je věcí každého, nakolik tenhle základ dokáže tvořivě rozvíjet. Výsledky pana Musila dokládají, že on patří k naší “drátenické” řemeslné špičce. Je například nositelem rekordu opletení největšího vejce na světě. Bylo to vejce pštrosí a spotřebovalo 52 metrů drátu. Pan Musil na něm během 26 hodin práce udělal 5200 oček. Dokáže však oplést naprosto běžně slepičí vejce a chystá se i na miniaturní vejce zebřičky. Dokladem o jeho řemeslných kvalitách je i fakt, že v tomto oboru vlastní 39 průmyslových vzorů právě na drátovaná vejce a má podané další dvě přihlášky na 14 typů jiných originálních výrobků z drátu. Ale otázka, která mu nedá pokoj, zní: Patří drátovaná vejce opravdu k lidové tradici? Kdy se objevilo první a existuje někde drátované vajíčko ve sbírce? Jediná zmínka, kterou se Petru Musilovi podařilo najít, je v publikaci dr. Jaroslava Orla O kraslicích z roku 1973. Autor ji dokládá fotografií devíti drátovaných kraslic a místem jejich vzniku mají být Stráňany u Popradu. Ale pan Musil neztrácí naději. Třeba se mu někdo ozve a podaří se najít nějakou doloženou odrátovanou “kraslici” či staré podklady o ní. Dobřichovický dráteník se ovšem nevěnuje jen vajíčkům. Podle staré tradice dokáže sdrátovat i klasický hliněný krajáč a neví v Čechách o nikom, kdo by správně tuto zpevňovací techniku zvládal. Vtip je v tom, jak jsou dráty pospojovány – buď v síti nebo křížem – a je bezpodmínečně nutné, aby nahoře na hrnci či pekáči byla obroučka, která dodá celému opletení pevnost. Aby po sdrátování hrnec netekl, doporučovaly naše babičky uvařit v něm mléko. Spára se prý zatáhla a nepropouštěla tekutinu. Staří dráteníci používali většinou drát o milimetrové tlouštce. “Ale na některých starých hrncích se najde idrát 1,5 milimetru silný a dodnes zní jako struna. Nevím, jak to ti lidé dokázali,” říká moderní dráteník. Dnes chodí za Petrem Musilem lidé se žádostí, aby jim spravil prasklý hrnec nebo pekáč. Ten když je hranatý, je to pro dráteníka pěkná fuška. Přinášejí i nádoby už sdrátované a prosí, aby je znovu opravil. Ale pan Musil se neomezuje jen na keramiku. Vrcholem, na který je právem hrdý, je oprava sto let starého skleněného naprasklého džbánu. Podařilo se, i když to byla doslova filigránská práce. Tento náš dnešní dráteník ale v sobě nezapře učitele. Řemeslné dovednosti předává na různých kurzech dál a učí žáky jak drátovat vajíčko, keramické mísy, vázy, džbery. Při naší návštěvě právě chystal krásné mísy na výstavu Nádoba roku do Českého Krumlova. Krajkový vzor dokonale doplňoval hrubou strukturu keramiky a působil v tomto spojení velmi zajímavě. Dalších opletených drobností, jako jsou malé džbánečky, vonné lampičky a další keramika, je v jeho dílně spousta a jedna je hezčí než druhá. Při troše štěstí se s nimi setkáte i v prodejnách českých řemesel. Patří k lidové tradici, která – byť se zrodila v Pováží a na Kysuci – oslovuje lidi i jinde.
