Dědické právo v novele občanského zákoníku
Úpravě dědického práva je v návrhu nového občanského zákoníku věnováno 245 paragrafů (§§ 1475 – 1720), což je významný nárůst oproti současné právní úpravě, která dědickému právu věnuje pouze 41 paragrafů. Dědické právo je v novém občanském zákoníku (NOZ) zařazeno do třetí hlavy třetí části.
První díl nové zákonné úpravy se zabývá právem na pozůstalost, ve druhém dílu je řešeno pořízení pro případ smrti, třetí se věnuje odkazům, čtvrtý díl upravuje zákonnou dědickou posloupnost, pátý díl povinné dědické díly, šestý díl práva některých osob na zaopatření, sedmý díl přechod pozůstalosti na dědice a osmý zcizení dědictví.
Nová úprava dědického práva je, jak už jsme naznačili úvodem, podstatně rozsáhlejší než původní úprava. Navíc se v ní objevují tradiční instituty občanského práva, které v původní úpravě z roku 1964 nebyly. Jde například o institut odkazu, dědické smlouvy, svěřenecké náhradnictví apod.
Dědická smlouva
K označení dědice, kterého zůstavitel povolal v pořízení pro případ smrti, používá nový občanský zákoník termín „povolaný dědic“.
Velmi podstatně je rozšířena úprava týkající se pořízení pro případ smrti, nacházející se v druhém dílu návrhu občanského zákoníku. Kromě závěti lze pro případ smrti pořídit nově i dědickou smlouvu (§ 1582 a následující). Obsahem této dvoustranné smlouvy je to, že jedna strana povolává druhou za dědice, případně se strany povolávají za dědice navzájem, a to na rozdíl od závěti již za života obou z nich.
Jde prakticky o možnost dohodnout se s dědici o rozdělení majetku již za svého života a upravit jejich nástupnictví tak, aby se předešlo případným sporům. U dědické smlouvy však existuje omezení dispozice s částí zůstavitelova majetku. Toto omezení se týká jedné čtvrtiny pozůstalosti, která musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl rozhodnout podle své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.
Osnova v § 1498 zmiňuje navíc jako formu pro pořízení pro případ smrti ještě dovětek, pro nějž mají obdobně platit ustanovení o závěti. Účelem dovětku je doplnit již existující závěť, proto se tímto dovětkem zřizuje například odkaz, nemůže však mít vůči existující závěti zrušovací účinky. Dovětek může existovat i samostatně, bez závislosti na závěti, jen nelze jeho prostřednictvím povolávat dědice, ale pouze činit jiná opatření.
Nové formy závěti
Pokud se týká závěti, zůstávají její původní formy zachovány, nebo pouze lehce pozměněny (závěť pořízená soukromou listinou – psaná vlastní rukou, závěť pořízená veřejnou listinou – sepsaná např. notářem). V zákoně jsou však zakotveny i formy nové. Jde o závěti s úlevami, které nevyžadují písemnou formu, například tzv. privilegovaná závěť.
Ta je určena pro osoby, které se vzhledem k nějaké události (např. živelné pohromě, válce apod.) nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života a nemohou využít tradiční formy pro pořízení závěti. Jde o závěť ústní před třemi svědky (platnost je omezená na dva týdny), závěť zaznamenaná starostou obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá (platnost závěti tři měsíce), a závěť pořízená na palubě námořního plavidla, letadla, ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR (platnost je omezena na tři měsíce).
Co se týká schopnosti pořídit závěť, ta je vázána na tzv. svéprávnost (obdoba dnešní způsobilosti k právním úkonům). Plnou svéprávnost osoba nabude zletilostí, dříve ji může nabýt uzavřením manželství nebo přiznáním svéprávnosti. Závěť formou veřejné listiny může však podle nového občanského zákoníku pořídit i osoba starší patnácti let.
Náhradníci a odkaz
Dalším novým termínem občanského zákoníku jsou takzvaní náhradníci, kteří se povolávají závětí pro případ, že na prvním místě zmíněný dědic nemůže nebo nechce přijmout dědictví.
Obecně je náhradnictví upraveno v ustanovení § 1507 – 1511. Jeho podstatou je určení osoby, která bude dědit místo závětního dědice, nedožije-li se smrti zůstavitele, anebo nebude-li dědit, ač zůstavitele přežil. I náhradníkům může zůstavitel postupně povolat další náhradníky. Svěřenecké nástupnictví (§ 1512 – 1524) určuje, kdo má být dědicem dědice povolaného závětí vzhledem k tomu, co ten na základě závěti od zůstavitele získal. Povolání za svěřeneckého nástupce se považuje i povoláním za náhradníka.
Dalším nově upraveným institutem je odkaz. Ten je upraven ve třetím dílu části, týkající se dědického práva, a to v § 1594 a následujících. Odkaz byl v minulosti vždy součástí občanského práva, ale od roku 1964 nebyl naším právním řádem upraven. Jde o institut odlišný od dědictví. Jeho podstatou je právo odkazovníka na vydání odkazu vůči té osobě, kterou zůstavitel odkazem obtížil: tedy vůči dědici, popř. vůči jinému odkazovníkovi.
Předmětem odkazu můžou být věci patřící zůstaviteli, ale například i pohledávky. Může jít o určitou konkrétní věc anebo pouze o věci určitého druhu. Odkázanou věc nabývá odkazovník způsobem, jakým se nabývá vlastnické právo. Stejně jako u dědictví pak platí, že nemůže-li odkazovník odkaz přijmout, nebo odmítne-li jej, připadne odkaz náhradníkovi.
V zákonné dědické posloupnosti také nastaly změny. Zvětšil se okruh možných dědiců ze zákona. Zákonná posloupnost je upravena v dílu čtvrtém hlavy třetí návrhu nového občanského zákoníku, a to v § 1633 a následujících paragrafech. Zůstalo zachováno pravidlo, že v případech, kdy nedědí dědic povolaný pořízením pro případ smrti, nastupují dědici podle zákonné posloupnosti. Pokud nedědí žádný dědic na základě jednoho z pořízení pro případ smrti, ani dědic ze zákona, připadá dědictví státu, na nějž se pak hledí, jako by byl zákonným dědicem. Může tedy odpovídat i za dluhy zůstavitele (odúmrť).
Nové dědické třídy
Pokud jde o úpravy první až třetí dědické třídy, nedošlo k významnějším změnám a tyto třídy jsou téměř úplně shodné s úpravou v současném občanském zákoníku.
Ve čtvrté dědické třídě budou dědit tak jako dosud prarodiče zůstavitele.
První z nově vytvořených dědických tříd je pátá dědická třída, zahrnující prarodiče rodičů zůstavitele, tedy zůstavitelovy pradědečky a prababičky. Prarodičům zůstavitelova otce připadá polovina dědictví, prarodičům zůstavitelovy matky druhá polovina. Obě dvojice se dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá. Jedním z hlavních důvodů pro vytvoření této třídy je zřejmě stále se prodlužující délka lidského života, ale také případy hromadných úmrtí mladších členů rodiny, např. v důsledku dopravní havárie. Dědění dle této dědické třídy ovšem nebude moc časté.
Šestá dědická třída je upravena v § 1640 nového občanského zákoníku. Dědění dle této třídy přichází v úvahu teprve v případě, nedědí-li žádný z dědiců páté dědické třídy. V tomto případě jsou oprávněnými dědici v rámci třídy potomci dětí sourozenců zůstavitele (praneteře a prasynovci) a potomci prarodičů zůstavitele (strýcové a tety). Nedědíli některý potomek prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti (bratranci a sestřenice zůstavitele).
Nedědí–li ani nikdo z osob zahrnutých v šesté dědické třídě, dědí stát, na nějž se hledí, jako by byl zákonný dědic; stát však nemá právo odmítnout dědictví, ani právo na odkaz.
Text nového občanského zákoníku lze nalézt na stránkách www.business.center.cz.
TEXT: BARBORA PEKOVÁ
KRESBA: JIŘÍ NOVÁK
Dědické právo v novele občanského zákoníku
