Speciál Než vstoupíme do domu: Chalupářské zvonění
Zvon vnímáme jako symbol něčeho milého, příznivého, a tak není divu, že si mnozí chalupáři pořizují soukromé zvoničky do zahrad nebo alespoň ručně kovaný či litinový zvonek k brance či ke dveřím do domu.
u zvoničky, postavené u branky, se může každá návštěva zřetelně ohlásit
K obrazu české vesnice patří zvonička na návsi. Tady se však zvoničky začaly objevovat až za vlády Marie Terezie po vydání Hasicího a protipožárního řádu 21. 8. 1751. Byl reakcí na četné požáry, při nichž kompletně vyhořelo několik měst. Podle nového nařízení bylo jednou z povinností každé obce mít zvon, pomocí něhož se mohl vyhlásit poplach varující obyvatelstvo před šířícím se ohněm. Zatímco ve velkých městech se k tomuto účelu využívaly kostelní zvony, v malých obcích, kde kostel nebyl, musely být zřizovány zvoničky. Zvonění zajišťovala obsluha, takzvaný vartýř.
______________________________________________________________________
Další články Speciálu Než vstoupíme do domu:
K domu patří zápraží
Rohožky, škrabadla & spol.
Krásná i zábavná domovní čísla
Schránky na dopisy
Domovní zvonky
________________________________________________________________________
Zastřešená zvonička „vidlák” u jedné šumavské chalupy
Jak bude obecní zvonička vypadat, nechala panovnice na vrchnosti. Ač by se zdálo, že nejjednodušší je zavěsit zvon do koruny stromu, praxe ukázala, že listí šíření zvuku zvonu oslabuje. Zvoničky proto vznikaly jako samostatné stavby, a protože neexistovalo nařízení, jak mají být vysoké a z čeho postavené, každá obec měla jinou. Nejčastěji byla zvonička vztyčena na návsi nebo na kopci nad vesnicí. Účelem bylo, aby zvuk zvonku byl v zástavbě dobře slyšet.
Požár, modlitby, umíráček
Zvoničky se využívaly nejenom k ohlašování požáru, ale i k odměřování času a svolávání k modlitbám. Zvonilo se třikrát denně tak zvané klekání – za úsvitu, v poledne a za soumraku. Při zvonění měl každý pokleknout a pomodlit se „Anděl Páně“. V poledne bylo vyzvánění signálem k obědu, večerní zvonění bylo pokynem pro děti, aby se vrátily domů. Po večerním klekání se totiž „mohla objevit“ klekánice, která sbírala opozdilce do pytle. Rodiče strašili děti i další vymyšlenou postavou – polednicí. Ta „odnášela“ zlobivce, kteří v poledne neseděli doma u oběda.
domovní zvonek s „klapkou”
Kromě těchto pravidelných zvonění se zvony rozhoupávaly také při dalších příležitostech. Těmi byla například smuteční zvonění. Umíráček oznamoval skon někoho ze vsi, hrany se zvonily následující den po úmrtí po poledním zvonění, zvonilo se též svolání k pohřbu a při pohřebním průvodu.
Konec tradice
Zvoničky se stavěly nejen ve vsích, ale i na samotách. Například statky na šumavských pláních mívaly zvon ve věžičce nad průčelím. Jím se zvonilo za nevlídného počasí – při bouřce, mlze, vánici, aby trefili nejenom domácí, ale třeba i kupci na cestách. Pravidelná zvonění ve vsích skončila s vypuknutím první a druhé světové války, kdy byly zvony ve velkém zrekvírovány a přetaveny na děla. V poválečných časech socialismu už tyto zvyklosti logicky nebyly obnoveny.
Zvonění máme rádi
Do české krajiny se však zvoničky vracejí. Češi mají ke zvonům a zvonkům kladný vztah a to se projevuje nejen budováním a obnovováním zvoniček ve veřejném prostoru, ale i stavěním malých soukromých zvoniček v zahradách u domů a chalup.
Zahradu ozdobí i moderní typ zvoničky (výtvarník petr eschler)
Zatímco zvonička na návsi může být i zděná, v zahradách se objevují dva nejobvyklejší typy ze dřeva: buď rozsochatý kůl (říká se mu dvoják, zouvák či vidlák), v jehož vidlici je zavěšen zvon, nebo zvonek visí na osičce mezi dvěma vztyčenými kůly či kmeny (typ šrák). Zvonička má často stříšku.
Někteří chalupáři si pořizují zvoničku jen tak pro potěchu a zvoní na ni pouze ve významné dny, třeba na Nový rok. Jiní ji staví u branky, takže ji návštěvy mohou využívat jako domovní zvonek. A protože pro ohlašování návštěv samostatná zvonička není nutná, existují nejrůznější velikosti klasických zvonečků, které udělají stejnou službu. Obvykle visí na kovové konzoli, která se připevní na stěnu domu nebo na sloupek u vrátek. Pak jen stačí zatáhnout za provázek či táhlo a ozve se příjemné: cililink cink!
Autor: Martina Lžičařová
Foto: Zdeněk Roller, František Malý, Marie Votavová, shutterstock a thinkstock
Chalupářské zvonění
Speciál Než vstoupíme do domu: Chalupářské zvonění
