Bydlení jako u babičky

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, rss-feed

Jen pár kilometrů od jihočeských Slavonic se rozkládá Mutišov, vesnička s pouhými padesáti obyvateli. Zamilovali se do ní manželé Bochníčkovi, kteří si zde za čtvrt století vybudovali útulné místo pro život.

Vchod do domu majitelé vrátili do původního stavu. Foto: David Půlpán

Jana Bochníčková s nadsázkou tvrdí, že je profesionální čtyřnásobná babička. Na nějaké babičkování jí však mnoho času nezbývá. Aktivit, které na statku podniká, je totiž víc, než by běžný člověk zvládl. Svou oblibu doby našich babiček ale vtiskla do bývalého vejminku, ovšem v moderním pojetí se vším, co hosté potřebují k pohodlí.

Vrata jsou také Pavlovým výtvorem. Foto: David Půlpán

Oba manželé Bochníčkovi vyrůstali ve starých domech s velkými zahradami. A v podobném stylu hledali bydlení, když se před 37 lety brali. Nakonec svůj ideál našli právě v Mutišově. Oslovila je malebná krajina, málo lidí, neprůjezdná obec a klasické uspořádání domů podél cest v takzvané štítové orientaci.

Původ jejich chalupy však zůstává tak trochu zahalen tajemstvím. „Mutišov je kdysi rakouská vesnice. Z tohoto důvodu moc informací o domě nemáme, protože si předchozí majitelé vzali kroniky s sebou do Rakouska. V domě jsme jen našli plány rekonstrukce z roku 1898, která již v podstatě byla v půdorysu, v jakém jsme dům koupili. Nějaká data pak manžel odhalil na krovech,“ říká naše dnešní hostitelka.

Pracovní plochu v kuchyni tvoří masivní dřevo. Foto: David Půlpán

Vezmeme to z gruntu

Při hledání měli jediné kritérium, a to že je musí oslovit hlavně věci, které nejsou schopni změnit, tedy místo, rozloha statku či velikost zahrady. Ostatní pak měnili skutečně z gruntu. Samotný dům byl v poměrně neutěšeném stavu, protože ho tři roky nikdo neobýval. „Zanedbanost domu ve mně moc nadšení nevzbuzovala, ale když jsem uviděla velkou zahradu a na ní sto padesát let starý javor, tak jsem prostě cítila, že je to ono,“ sděluje Jana a ukazuje, co bylo nutné změnit. Nu, prakticky vše.

Z někdejšího stavení zbyly snad jen obvodové zdi. Bylo nutné udělat novou elektřinu, vodu, střešní krytinu a hlavně objekt zbavit vlhkosti. „Na domě jsme dělali střechy, omítky, okna, podlahy, někde i stropy. Jsou zde tradiční dřevěná futra, vrátili jsme kamenná ostění a položili kamennou dlažbu,“ popisuje Jana. Mnoho věcí, které působí jako původní, dovezli manželé z jiných staveb, kde už dosloužily. Krovy a prakticky veškeré vybavení pak Pavel, restaurátorský tesař, vytvořil sám na míru.

Dědictví po prababičce. Foto: David Půlpán

Originální ruční práce. Foto: David Půlpán

Jako první přišla na řadu obytná část, později pak vejminek, do kterého nás nechali nahlédnout. V něm se nachází apartmán Vlčí máky. Název vypovídá o všem. Vlčí máky dominují celému prostoru. „Mám k němu vztah. Můj kamarád z dětství se jmenoval Emanuel,“ odkazuje Jana na makovou panenku a jejího kamaráda motýla. „Navíc je to krásná květina a dobře se vyjímá v našem logu.“

Jako maková panenka

Červené máky tady najdeme na povlečení, nádobí, textiliích i dlaždičkách. „To bylo obzvlášť složité,“ ukazuje obložení koupelny a popisuje postup: „Naše kamarádka, která umí vypalovat kachličky, si obrázky předkreslila, pak je poskládala, z rubu očíslovala, naskládala do pece a my jsme je následně podle čísel skládali na místě.“ V koupelně nás upoutalo hlavně do dřeva zasazené designové umyvadlo vyrobené na hrnčířském kruhu. K němu náleží i osvětlení ve tvaru vlaštovčích hnízd.

I vy si můžete vyzkoušet, jak vařily a pekly naše babičky. Foto: David Půlpán

Hlavní místností je však kuchyň se starými funkčními kamny. I ta sehnali z druhé ruky a syn, umělecký kovář, je opravil. Na nich si můžeme prohlédnout nápaditou výstavku žehliček. Celý apartmán je vybaven ve stylu 1. republiky, kterou si majitelka oblíbila. Dbá na každý detail, a tak vybavení sháněli po bazarech, e-shopech atd.„Musíte pořád googlit,“ směje se své vášni. Vyplatilo se. Vše působí harmonicky, citlivě, a nikoliv lacině nebo nevkusně. Naprosto babičkovská je i ložnice, které dominuje bytelná starožitná postel po Pavlově prababičce, stará asi 150 let. „Postel má jednu nevýhodu, měří jen 180 cm, takže větší člověk se musí krčit,“ podotýká Jana s úsměvem.

Postel má velkorysé rozměry. Foto: David Půlpán

Trámy majitelé neschovali, ale dali na odiv. Foto: David Půlpán

Chrpy nebo kopretiny

Druhý apartmán majitelka zařídila v modré a bílé připomínajících další její oblíbené květiny, a to chrpy a kopretiny. Ačkoliv vypadá jako přízemní, protože se do něj vchází ze svahu v zahradě, je to půdní prostor stodoly. Vysoký strop s přiznanými krovy dává místnosti vzdušnost a prosklená zeď nádherný výhled do zeleně přímo z postele. Mimochodem, tu také vyráběl Pavel tak, aby přesně pasovala do výklenku protilehlé zdi. A tak se na ní spokojeně vyspí čtyři dospělí nebo až osm dětí. Pro ně momentálně budují i jakési patro mezi krovy přímo u okna. „Bude to taková zašívárna.“ Modro-bílá kombinace se opět decentně prolíná celou místností. Modré dveře, lednice i mikrovlnka nebo závěsy, ubrusy, povlečení či koupelnové doplňky jsou sladěny do nejmenších detailů.

Komín jako v továrně

Vysoký komín ve druhém apartmánu, na který padne zrak každého příchozího, vzbuzuje chuť zvolat: „Když na komín, tak na komín!“ I ten je zcela nový a svou práci zde otiskl právě Pavel. Trval na neomítnutných cihlách, které jen ošetřil speciálním lakem. A udělal dobře, vznikl tím zajímavý prvek.

Nápaditě pojali také podlahu, kterou tvoří ořezané střešní tašky. Svůj osobitý vtip a smysl pro praktičnost pak Jana uplatnila v případě kuchyňské linky, kterou vyráběl Pavel. Linka je u okénka směřujícího na dvorek vykrojená. „Vykrojení jsem vymyslela, aby lidé menšího vzrůstu dosáhli na okénko a mohli ho otevřít. Kdysi jsme jím chtěli jen podávat pivo, když manžel na zahradě slavil narozeniny. Nakonec jsme to tak nechali.“

Rodinné kousky i bazarové úlovky našly své využití. Foto: David Půlpán

Zajímavý je příborník krémové barvy, k němuž ve stejném stylu náleží také stůl, židle, a co je velmi originální, také trojhranná vitrína. Svůj příběh mají i křesla a celý sedací nábytek. „Nejdříve jsme koupili křesla. Jednou pak přijel manžel od kamaráda, že mu prý přebývá gauč, jestli ho nechceme. Tak jsme si ho přivezli a teprve pak jsme zjistili, že má úplně stejný vzor čalounění. Kdybychom ho chtěli sehnat, tak se nám to nepodaří.“

Modrá je dobrá. Foto: David Půlpán

Důraz na každý detail

My zatím nahlížíme do modro-bílé koupelny. Umyvadlo je opět vyrobené na zakázku a duchaplně zasazené do šicího stroje po babičce. „Děti tady baví si čistit zuby, protože u toho můžou šlapat,“ usmívá se Jana.

Bochníčkovi chtěli, aby hosté měli maximální propojení s přírodou. Foto: David Půlpán

Na „chrpový“ apartmán plynule navazuje zimní zahrada se zelenou střechou osázenou travinami. Při výstavbě si museli dát záležet na nosnosti konstrukce. Je to velká tíha, zvlášť když déle prší. „Tuto stavbu jsem dostala k mým padesátinám. Tady vedu kurzy o přírodní zahradě a bylinkách. Mám to místo ráda, protože jsme jakoby rovnou v zahradě.“

Zátiší se mění s ročními obdobími. Foto: David Půlpán

Sama zahrada čítá asi půl hektaru. Jana jakožto celoživotní zahradnice a bylinkářka ji vede v přírodním stylu. Už dvanáct let je vedena jako certifikovaná přírodní zahrada, do které nechává zájemce nahlédnout a inspirovat se. S ní se seznámíte někdy v budoucnu.

Javorové listí podzimně zbarvené zasypalo stolek s kávou. Foto: David Půlpán

Co bude dál

Bochníčkovi mají smělé plány. Hodlají vybudovat solární elektrárnu, postavit pícku na chleba a letní kuchyň. V delším horizontu by rádi otevřeli malé řemeslnické muzeum. „Manžel sbírá staré nářadí, tak je škoda ho nevyužít. Vidím to už před sebou, ale pořád jsou důležitější věci. Také se snažíme si vychovat nějakého nástupce. Doufáme, že některou z vnuček náš životní styl osloví. Do hrobu si ten náš grunt prostě vzít nemůžeme,“ dodává s nadsázkou naše příjemná hostitelka.