Marek Štukhejl: Rekonstrukci je potřeba dobře naplánovat. Jinak se nevyplatí

Rekonstruovaná chalupa ze Žďárských vrchů. V přízemí je světnice, kuchyně, koupelna a ložnička pro seniory. Zadní hospodářská část slouží jako sklad věcí do domácnosti a na zahradu, foto: se svolením Marka Štukhejla

Marek Štukhejl je zkušený praktik a vizionář, který vrací starým chalupám jejich původní tvář i ducha. V rámci svého Domu architektury propojuje „obyčejné“ venkovany a chalupáře s architekty. Radí jim a inspiruje je.

Liší se váš přístup k rekonstrukci chalupy, pokud má sloužit pro trvalé, nebo naopak pro víkendové a prázdninové bydlení?

Myslím, že v této věci má rozhodující slovo majitel nemovitosti. Z pohledu architekta může jít jen o doporučení, aby se takový rozdíl mezi trvalým bydlením a chalupou stíral. Často rozhodují peníze a odhodlání dělat na dočasném útočišti kompromisy. Trvalé bydlení předpokládá dispoziční, provozní, tepelný, světelný a další komfort, ale mnozí hodlají mít na chalupě opak. U chalupy je pravdou, že více plánujeme prostory pro volný čas a koníčky jednotlivců, pro jejichž uskutečnění není v trvalém bydlení místo.

Co by si měl člověk z města uvědomit, než se rozhodne prodat byt a přestěhovat se natrvalo do staré chalupy?

Že každá stavba má svá specifika, ale tím základním zůstává rozdílný životní styl venkovanů oproti žití ve městě. Stavba se dá vždy upravit, ale některé zažité obyčeje venkovanů nemusí mnohým sedět a táhnou se po generace. Narážím na „obyčejné lidi“, jak se rádi sami nazývají, a možné nepřijetí jinakosti jiných, třeba právě těch z města. Ono žití ve společenství totiž dává člověku spokojenost, nebo opačně. Každý však může přispět ke vzájemné komunikaci a ke změně.

Váš ateliér Dům architektury klade důraz na kontext, krajinu a tradici. Jak se tyto principy konkrétně promítají do vašich návrhů? Mohl byste uvést konkrétní příklad?

Jde především o hmotu, umístění na parcele, tvarosloví a použité materiály. Zde vycházíme z ustálených regionálních forem, které mají v rámci republiky své odlišnosti. Když jsme například navrhovali dům do Beskyd, bylo zjevné, že obytný dům bude delší po vrstevnici a stodola zase zaříznutá do terénu, aby v celkovém tvaru vytvořila dvorec. Použití lokálního kamene, valašského šindele pak bylo u stodoly nabíledni. Stodola už není určená ke skladování, jako tomu bylo historicky, ale je v ní integrované bydlení pro širší okruh rodiny. Vizuálně jde zjevně o doprovodný objekt k tomu hlavnímu. Často se v této lokalitě obkládaly domy na fasádách šindelem, jehož výroba má v místě tradici. Proto jsme v tomto pojetí pokračovali a fasádu obložili maloformátovou skládanou krytinou z hliníkových šablon. Dává to fasádě jemnou strukturu a jde přirozeně o vývoj, který se do architektury musí promítnout. Současné užití větších formátů oken je též technicky překonaná překážka a jenom zlepšuje užitnou hodnotu domu.

Jste v mnoha ohledech samouk – sám jste svépomocí opravil tři chalupy. Co jste se naučil při práci s tradičními materiály a na jaké ověřené postupy nedáte dopustit?

„Udělej si sám“ – to patří do lidové architektury. Proto je lidová, aby to dokázal zvládnout každý. I v dnešní době mají určitě uplatnění hliněné nebo vápenné omítky, především pak u rekonstrukcí. Rovněž pálená i nepálená cihla přečkala po staletí do dnešních dní. Dřevěné krovy se dosud nevymyslely lépe a dají se zvládnout téměř svépomocně. Tomu nadřazené je ovšem velikost domu, jeho umístění, vazba na doprovodné objekty, urbanismus, práce s terénem atd. V lokalitách CHKO si to pohlídá daná správa, ale tam, kde není, je to na libovůli majitele a to je pak neštěstí.

Statika bývá u starých objektů strašákem. Jaké problémy řešíte nejčastěji a kde je pro vás hranice, kdy lze chalupu ještě zachránit před demolicí?

Hranice není. Když se někdo zamiluje, překoná všechny nástrahy a nakonec stavbu opraví. Jiný tento zápal nemá a nehodlá se zabývat statickými opatřeními a provede demolici. Vždyť je to přeci jednoduší, praví často. Určitě to jednoduší je, ale zároveň to dokáže zpřetrhat kořeny kulturních tradic našeho národa. Musí se to vždy posoudit, co ještě stojí za to pro daného investora zachraňovat. Problémem bývá statika narušených základů a následné trhliny ve zdivu, dále nedostatečné provázání zdiva mezi sebou, absence věncového ztužení, rozevření klenby a samostatným tématem jsou dřevěné prvky stropů a krovů, které podléhají degradaci nejčastěji.

Venkovský dům 21. století. Základním materiálem celého korpusu je smrkový CLT panel. Střední trakt je navržen jako betonová monolitická soustava. Barevné doplnění dveří, kuchyně a doplňků v zelené barvě odkazuje na vztah k záhumenkové parcele, foto: se svolením Marka Štukhejla

Stará stavení a vlhké zdi k sobě často patří. Jaké metody odvlhčení se vám v praxi nejvíce osvědčily, aby dům neztratil svou přirozenou schopnost „dýchat“?

Metody tady jsou a je nutné danou stavbu posoudit odborníkem. Jde o elektroosmózu, injektáže, biodry metodu, sanační omítky, odvětrání podloží, drenáže, tekuté i tuhé izolace základů… Někdy to funguje v kombinaci, někdy stačí jedno z opatření. Zkušenost napovídá, že se systémy častěji kombinují a mají tak větší účinnost. Nejproveditelnějším zásahem svépomocí, co má nepostradatelný účel, jsou odvětrávaná souvrství přízemních podlah exteriérovým vzduchem s jeho vytažením například do komínu. Používá se k tomu pěnové sklo či nopové fólie a ve většině případů je to stavebně proveditelné.

Původní chalupy často nevyhovují dnešním nárokům na prostor. Bývá neřešitelné vměstnat do staré dispozice pohodlnou koupelnu, dva záchody a technologie tak, aby to nenarušilo ducha stavby?

Bavíme-li se o stavbách hodnotných pro venkov, tak ty jsou z období do konce první republiky. Jejich původní duch nejvíce utrpěl změnami částečně v padesátých, především pak v normalizačních letech. Tehdy s iniciativou přizpůsobit žití venkovana podmínkám města docházelo k zásadním zásahům – tedy nové příčky, výměny a zvětšení oken, vestavby mansard, výměny podlah, dveří, zaklápění a izolování stropů, integrace koupelen až po drobné změny nábytku, zařizovacích předmětů, kamen. Aby mohl rodinný dům fungovat i v dnešní době, je nutné stavbu odlehčit od těchto nešvarů a do jednoduché dispozice vsadit nový záměr. To pak zpravidla jde a duch stavby může být obnoven na základě zkušeností nebo třeba dobové fotogalerie.

Lidé často chtějí obytný prostor udělat i na půdě. Jak do podkroví citlivě vnést světlo a jak vyřešit schodiště, aby bylo pohodlné, ale nezabralo hodně místa?

Pro přirozené světlo máme k dispozici hlavně štíty, kde se nabízí mnoho způsobů řešení oken a jejich architektonické pojetí k celku. Zpravidla do středního traktu zasahuje chodba, koupelna a je nutné další prosvětlení do plochy střechy. Vikýř s různým tvarem střech a velikostí, střešní okno, světlovod, unikátní český nebesys systém, falešný komín či jiný originální nápad se tak musí vždy zhodnotit v rámci kontextu stavby. U střešních oken lidi šílí, že je to necitlivý zásah ke staré stavbě, ale jejich velikost, četnost a řemeslné provedení dokážou tento předsudek úplně vymazat. Schodiště by mělo navazovat na komunikační trakt přízemí, tradičně středovou síň. Výjimkou nebývá schodiště ze světnice. Točité, přímé, dvouramenné, co dům pojme.

Jaký máte vztah k replikám? Je lepší se snažit o stoprocentní kopii původních oken a dveří, nebo se nebát přiznat moderní materiály a design?

Záleží na zakázce. Jde-li o památkový objekt, potažmo určený k veřejnému účelu, je dobré jít do repliky. Bude to mít dopad na edukaci a uchování paměti národa. Pokud je ale možné jít do něčeho soudobého, zvolíme to. I v této věci, jak často říkám, nerozhodne architekt, ale majitel. Na co je názor architekta, když se to majiteli jednoduše nelíbí a má svoji představu? Tím chci říct, že nám stále chybí větší vzdělanost stavebníků a jejich vůle dát odborníkům prostor. Situace se zlepšuje, ale osvícených investorů není nikdy dost. Směr ukazují instituce a obce, kde to často nechají na člověku, který je k tomu jako odborník najatý. Ukázat totiž vývoj stavebních dějin a vnést do úprav současnou architektonickou formu je nejvíc historicky věrohodný přístup. Proto ostatně máme různé stavební slohy.

U trvalého bydlení je zásadní topení. Jaký zdroj energie dnes majitelům chalup doporučujete? Má smysl uvažovat o tepelném čerpadle i u starších, kamenných nebo roubených staveb?

Doporučuji plyn, je-li v dosahu, potažmo elektřinu. Nejlepším řešením ale stále zůstávají akumulační kamna na dřevo s teplovodním výměníkem v kombinaci se sekundárním zdrojem, například elektrokotlem, díky němuž temperuje dům, když třeba odjedete na dovolenou. Co se týká tepelného čerpadla, u starších staveb v zásadě není jeho užití žádoucí. To je primárně určené pro nízkoenergetické domy.

Jak zateplit roubenku? Jde to vůbec?

Jde, ovčí vlnou, lnem, celulózou, dřevovláknem… Jde jen o vzájemnou difuzní kompatibilitu. Dnešní dřevěná stavba zatím bohužel nesplňuje nároky na tepelnou ochranu budov, proto bude nutné ošetřit kombinaci materiálů v legislativě. Stejně je tomu u moderních dřevostaveb plných nebo sloupkových konstrukcí.

Mnohá stavení mají stodoly, chlévy nebo kůlny – jaký v nich vidíte potenciál?

To je na venkově velké téma. Hospodářských budov bylo více než těch obytných. Uplatnění nacházejí k vestavbám samostatného bydlení, pro společenské prostory, dílny, koníčky majitelů, ke stabilnímu skladování nebo návratu drobného hospodaření a soběstačnosti. Nezřídka slouží k pronájmu. Pokud se těmto prostorám nedokáže v současné době najít užitná hodnota, která by byla udržitelná, stačí téma nechat na další generaci. Jde-li o staticky zajištěný objekt, nechal bych náplň na jiných, poněvadž uvidíme, co zjitřená doba přinese za životní styl našim potomkům. Vyhnul bych se bourání a ponechal benefity, co nám přináší: ochranu proti větru, vytvoření dvorce a soukromí, ochranu vztahu se sousedem, uplatnění budoucí vize.

Interiér novostavby chalupy, Beskydy. Základním konstrukčním materiálem je dřevěný CLT panel se statickým doplněním stropních trámů. Klasikou jsou prkenné podlahy a jemné hliněné omítky na slaměných panelech

Panuje představa, že památkáři jsou pro majitele chalup největší překážkou. Daří se vám s nimi nacházet společnou řeč a v čem mohou být třecí plochy?

To je fakt zkreslená představa. Jasně že dá a i tento ústav zaznamenává svůj posun ve vnímání postoje k ochraně stavebního fondu. Myslím, že mnohé v tomto vykonali dobří architekti, co si dovolili přinést nový svěží vítr do rekonstrukcí historických domů. Z hlediska designu a materiálů to jsou příklady k následování. Jde například o mnoho muzeí, návštěvnických center, expozic i staveb soukromých investorů. A pokud jde o třecí plochy, ty lze vyložit na stůl ihned zkraje plánování a definovat, co přesně hájíme za hodnoty. Komunikací si lze mnohé problémy ušetřit a následný výklad pravidel památkové péče je otázkou diskuze.

Mění se přístup těchto úřadů k moderním prvkům, jako jsou například fotovoltaické panely na střechách památkově chráněných chalup?

Fotovoltaika se zatím nepovoluje, ale pokud bude úsilí v energetickém mixu pokračovat, může to být na starém kontinentu otázka času. Ani to však nelze zaručit, protože pokud to nebude podporované finančně, máloco se změní. Logiku by mělo posuzovat každý případ odděleně s přihlédnutím k okolnostem. Například v uzavřeném dvoře určení ploch a hlavně technologií, které mají dopad na vizuální formu stavby. V tomto ušel výzkum kus cesty, takže design panelů narušuje ráz domu jen minimálně.

V čem byste u staré chalupy nikdy nedělal kompromis? Existují zásahy, které majitelům důrazně nedoporučujete?

To nelze paušalizovat. Většinou to bývá neshoda s majitelem na přístupu k nemovitosti. Třeba nevidí její hodnoty tam, kde já, třeba na to má limit peněz, za který to není možné udělat kloudně, třeba její účel neodpovídá potenciálu a místu stavby. Pokaždé to může být něco jiného. Nikdy neohnu záda jen proto, že bych měl naplnit hloupou představu stavebníka. Posouzení kontextu je na architektovi a ten má dát doporučení s argumenty. To pak bude, či nebude přijato. Znovu vidíte, jak důležitou roli má pro architekturu investor. Rozhodně větší než architekt.

Které chyby vidíte u laiků – řemeslníků – stavebníků nejčastěji?

Že si to lepí sami, protože ví všechno nejlépe. Ten, kdo nejvíce škodí venkovu, je venkovan sám a v zájmu zlepšit si své místo k životu provádí nevratné a špatné zásahy. Architekt je pro ně drahý a stejně je to člověk, co nikdy nebyl na stavbě a vymyslí nějakou hloupost, co nelze provést. Takových předsudků poslouchám nespočet. Prostřednictvím chabého intelektu se nezadržitelně připravujeme o ráz českého venkova. Proto zakázku, kterou uděláme, musíme vnímat i jako kus vkladu do inspirace jiných.

Často se říká, že rekonstrukce je dražší než novostavba. Je to pravda, nebo se dá s chytrým projektem a využitím původních materiálů ušetřit?

Určitě bych podepsal, že v případě dobrého plánu má i nadále smysl stavby rekonstruovat.

Text: Vanda Jesenská, foto: se svolením Marka Štukhejla, zdroj informací: autorský článek

Marek Štukhejl: Rekonstrukci je potřeba dobře naplánovat. Jinak se nevyplatí