Lidské ruce nahradit nejdou, říká kovář Jiří Dudek

Krásná kovářská práce nejde nahradit sériovou výrobou, foto: se svolením Jiřího Dudka

Proces, kdy se ze surového železa pomocí ohně rodí nový předmět, působil v dávných dobách na lidi tajemně, skoro nadpřirozeně. A kováři se těšili velké úctě. Dnes se černému řemeslu věnuje už jen málokdo. Pod rukama mistrů přesto vznikají unikátní díla, která stroj nenapodobí.

Ke kovařině se Jiří Dudek dostal náhodou. Po střední škole si našel brigádu u kováře Františka Brodeckého. Řemeslo ho oslovilo natolik, že si v něm udělal rekvalifikaci. V současnosti patří k nejuznávanějším uměleckým kovářům u nás. Za své plastiky získal několik ocenění na výstavě Hefaiston, která každoročně probíhá na hradě Helfštýn. „Při práci používám výheň na černé uhlí, kovadlinu a buchar z 50. let. Kleště i kladiva si vyrábím sám, podle toho jaké zrovna potřebuji,“ vyjmenovává své nástroje kovář. Uková prý téměř všechno, co si zákazník řekne. Od drobností, jako jsou šperky, různé ozdobné předměty, až po brány, dekorace či třeba kovový nábytek. „Dáte kovový polotovar do výhně, ohřejete jej na potřebnou teplotu a opracováváte tak dlouho, až z něj vykováte patřičný tvar. Pak ho zchladíte ve vodě, zakrátíte, obrousíte a máte finální produkt,“ říká Jiří. Většinu těchto výrobků pak ještě dál upravuje. „Obroušené a vyretušované věci se opískují, pozinkují a nalakují černou barvou a přeleští černým grafitem, díky kterému získají kovový lesk,“ doplňuje.

Kovářská dílna Jiřího Dudka je zařízená prostě. Základem je kovadlina z 50. let minulého století, foto: se svolením Jiřího Dudka

Z bývalé zájezdní hospody je kovárna

O černém řemesle se traduje, že jde o fyzicky náročnou a špinavou práci. „Jestliže vytváříte repliky šperků nebo jiné drobné artefakty pro muzea či sběratele, zase tak fyzicky náročné to není. Navíc k tomu nepotřebujete tolik materiálu, což je výhoda. Takhle jsem začínal já. Zpočátku jsem neměl moc peněz na vybavení kovárny ani materiál,“ vzpomíná řemeslník. Peníze jsou prý pro zařízení kovářské dílny tím největším oříškem. Jemu se povedlo získat přes pracovní úřad bezúročnou půjčku. „Tu jsem dostal díky úspěšné rekvalifikaci. Pořídil jsem si za ni dům ve Žďárné nedaleko Boskovic. Šlo o bývalou více než sto let starou zájezdní hospodu. V době, kdy jsme ji kupovali, to byla v podstatě ruina a my ji s manželkou předělali na bydlení a kovárnu. Nyní vedle ní provozujeme i tu hospodu,“ vysvětluje Jiří.

Krásná kovářská práce nejde nahradit sériovou výrobou, foto: se svolením Jiřího Dudka

Ne každá zakázka klapne

Kovařině se profesionálně věnuje přes dvacet let. Od malých zakázek se postupně vypracoval k těm větším a technicky náročnějším. „Dřív jsem měl hodně poptávek od majitelů historických nebo historizujících staveb, zámků, hradů či starších vil. Dělal jsem pro ně třeba kování pantů, klik, klepadel, ozdobné brány a podobné věci. Jak se člověk časem zdokonaluje, vidí své chyby a naučí se pracovat tak, aby se příliš nenadřel,“ tvrdí kovář. V současnosti jej oslovují převážně architekti a designéři s různými návrhy na realizace. Ozývají se ale také sběratelé a obyčejní lidé, kteří chtějí třeba jen pár svícnů nebo lustr. Domluvit se dá na čemkoli a po dohodě jde jeho kovárnu i navštívit. Vkus zákazníků se za dobu jeho praxe změnil. Zatímco dřív byly in historické repliky, nyní jsou populárnější předměty s novodobým designem či věci inspirované steampunkovou estetikou. Ne všechny zakázky, se kterými za ním zájemci přijdou, se ale nakonec realizují. „Někdy mají zákazníci odlišnou představu o ceně nebo se nedohodneme na způsobu provedení,“ dodává řemeslník.

V mrazáku měl hlavu býka

Nejvíc práce mu prý dají jeho vlastní autorské plastiky. „Často na nich dělám půl roku i déle. Začínám tak, že si nakreslím náčrt na podlaze, pak vytvořím konstrukci z lehkého drátu a postupně ji tvaruji. Takhle vznikla například velkoplošná plastika orla nebo buvola. Při tvoření si pomáhám i studováním fotek živých zvířat. A když jsem dělal plastiku buvola, měl jsem v mrazáku hlavu skutečného býka, pro názornější představu,“ popisuje postup své práce kovář. Větší kusy se odlévají podle sádrového modelu do pískových forem. Roztavený kov následně uvnitř formy zatuhne. V rozích buvola jsou vidět odlitky hraček, které kvůli tomu koupil v hračkářství. „Kreativní tvoření, kde můžu uplatnit různé řemeslné postupy a techniky zpracování včetně své fantazie, mě opravdu baví, ale rád si pak odpočinu u něčeho triviálního a nenáročného, jako je třeba kování pantů,“ říká v nadsázce Jiří.

Kovové lví zuby působí stejně majestátně jako opravdová tlama živé šelmy, foto: se svolením Jiřího Dudka

Individuální řešení

Toho, že by umělecké kováře nahradila kovodělná výroba typizovaných sérií, se kterou je možné se setkat v hobbymarketech či jiných prodejnách, se neobává. „Jde o jednoduché univerzální typy výrobků. Nedají se s řemeslnou prací zaměřenou na detailní provedení srovnat. Rozdíl poznáte na první pohled. Ošizené jsou často i materiálově. Na druhou stranu, pokud chcete mít kolem domu kovový plot, dává smysl k tomu použít sériovou výrobu a od kováře si nechat udělat jen bránu s ozdobným kováním, vyjde to mnohem levněji a efekt je víceméně stejný,“ objasňuje řemeslník. A jelikož řada lidí chce nápadité a individuální řešení, má podle Jiřího Dudka u nás umělecké kovářství budoucnost. „Uživit se tím rozhodně dá. Stejně ale má řada kovářů černé řemeslo jako svůj koníček a relaxaci. Jsou rádi, že se v profesním životě mohou věnovat něčemu jinému,“ uzavírá Jiří.

Text: Lenka Kašparová, foto: se svolením Jiřího Dudka, zdroj info: autorský článek

Lidské ruce nahradit nejdou, říká kovář Jiří Dudek