Zahrada s Krakonošovou roklí

Manželé Linzmajerovi jsou skalničkáři a na svojí nevšední zahradě v podhůří Šumavy vybudovali několik slohově odlišných skalek. Nejpůsobivější z nich má podobu skalnaté rokle. „Některé sázel ještě můj otec,“ vzpomíná majitelka, která spolu s manželem začala zahradu přetvářet před sedmatřiceti roky.

Oběma manželům kromě skalniček učarovaly také jedlovce (tsugy). Na jejich četné druhy a variety narazíte úplně všude – u jezírka, podél hranice se sousedním domem i na skalkách. Jsou to dřeviny, které se velmi obtížně množí, proto si jich majitelé váží. Dlužno dodat, že většinu jehličnanů, které si obvykle lidé kupují, si Linzmajerovi dokázali z řízků nebo semen vypěstovat sami.

Proměny zahrady

Na zahradě bývaly ovocné stromy, které majitelé postupně redukovali. „Některé sázel ještě můj otec,“ vzpomíná majitelka, která spolu s manželem začala zahradu přetvářet počínaje rokem 1974. „Skalky jsme samozřejmě budovali postupně, s první jsme začínali u domu, pak postupně přibývaly další a další, většina z nich leží na obvodě pozemku.“ Jeho střed tvoří trávník se vzrostlým ořešákem, který je dominantou zahrady. Také jí dává příjemný stín.

V závěru budování vznikl v dolní části zahrady ostrůvek s hajními rostlinami a pergolou a jezírko obklopené stromy. Je napájeno jen dešťovou vodou svedenou ze žlabů na budovách. Odtok majitel řešil potrubím skrytým pod zemí. Hlavním účelem jezírka je sloužit jako rezervoár vody a požární nádrž, takže je vybetonováno v obdélníkovém půdorysu. Je dost velké na to, aby tu mohly kvést různé druhy leknínů. Kromě estetické funkce zajišťuje i biologickou rovnováhu a čistotu vody.

„Původně rovný terén zahrady jsme místy zvlnili, ve skalkách umístili velké balvany zapuštěné do země, aby výsledek vypadal přirozeně a věrohodně,“ vysvětluje naše hostitelka. Vrcholem při přetváření pozemku bylo vybudování horské rokle, která napodobuje konkrétní krkonošský terén. „krakonošova“ rokle Hned tak ji neobjevíte, protože je vyhloubena do terénu ve střední části pozemku na okraji trávníkové plochy.

Technicky je to výkop, dlouhý asi dvanáct metrů a zhruba tři metry široký, který se směrem dolů zužuje. Stojící člověk se v ní téměř skryje, takže její hloubku odhadujeme na sto šedesát centimetrů. Stěny jámy majitelé vyskládali robustními omšelými kameny na způsob vrstevnaté skalky. Při její výstavbě se majitelé inspirovali krkonošskou přírodou.

Dnem průrvy vede kamenitá, mechem zarostlá pěšina. Uvnitř rokle se díky její hloubce, orientaci a malému vodnímu zdroji, který tu vyvěrá, ustálilo chladnější mikroklima na způsob „vlčích jam“, které najdete u Blatné v Krušných horách. Výsadba skalniček v rokli proto kopíruje orientaci skalních stěn – jiné rostlinky majitelé sázeli na severní a jiné na jižní straně jámy.

Jak zevnitř, tak zvenku rokle působí velmi autenticky, především díky četným kamenným výchozům z balvanů a výsadbě poléhavých smrků a miniaturních borovic. Korunou výsadby jsou ovšem skalničky. Obdivovali jsme například vzrostlou matečnici bochánkovou, plazivé plaménky, nízké štěničníky, sivutky, lewisie, skalní petrklíče, trávničky a písečnice, dryádky, turany, tařice a mnoho dalších… To vše je doplněno mechem, který na kamenném podkladě pomáhá udržovat vlhkost.

Jak se dělá rokle

„Zeminu vykopanou z jámy jsme nerovnoměrně sypali po jejích okrajích tak, že kolem vznikl nepravidelně vysoký val,“ říká paní Linzmajerová. „Tím se rokle ještě více opticky prohloubila. Následně jsme do svahu ode dna jámy až po vrchol navážky postavili vrstevnatou skalku z kamenů nasbíraných převážně po okrajích polí, na mezích a v okolí obce.“

V závěru rokle je obloukovité ukončení, kde je kameny a štěrkem vyplněná jáma. Do té při větších deštích stéká voda z celé rokle a vsakuje se pod ni. Do rokle lze sestoupit pozvolně klesající kamennou, mechem zarostlou pěšinou. Dramatičnost a autenticitu dodávají rokli četné kamenné výchozy zkonstruované z balvanů a také zakrslé formy smrků a borovic.

Osázení rokle

Vzhledem k hloubce je stěna na konci rokle chladná a jemně vlhká. Právě tam je nejnižší místo, kde se vytváří tůňka z napršené vody. Na stěnách v nižších partiích rokle rostou chladnomilné rostliny, které směrem vzhůru střídají teplomilné skalničky.

Na horních hranách jsou vysazeny rostlinky, z nichž při dešti voda odtéká dolů. To mnohé druhy jako třeba sivutka potřebují. Na okrajových stěnách pod vrcholovými balvany visí bohaté trsy štěničníků a tařice.

Uvnitř se časem ustálilo chladnější mikroklima podporované drobným vývěrem vody na dně průrvy i její orientací vzhledem ke zdejšímu klimatu. „Vnitřní stěny rokle nám umožnily vysázet celou škálu skalniček. To proto, že můžeme využít všechny čtyři světové strany a ladit výsadbu podle toho, kolik slunce, stínu a vlhkosti rostliny snesou, i podle toho, jak dlouho u nich po dešti stojí či odtéká voda.“

Horní hrana rokle je postavena z velkých rulových balvanů tak, aby vznikl dojem rozeklanosti. Převládají tu plazivé „kobercové“ druhy, jako například vítod. V lehkém polostínu se také rozmáhají bochánky nízkých trávniček, v suti kvetou hořce Gentiana acaulis.

Směrem do zahrady rokle pozvolna přechází ve spárovou skalku. A na opačném konci klikatého umělého útvaru z něj vystupuje útes končící v zeleni živého plotu, za kterým je již sousedova zahrada. Převládá tu celodenní stín, proto se tu daří kapradinám a stínomilným rostlinám.

Spáry a povrch kolem rostlin jsou vyplněny rozdrcenými kameny téhož druhu, jako jsou velké balvany. Je to tzv. povrchová drenáž, která vyhovuje většině skalniček, třeba šedivě třírohé a lewisiím.

Nejstarší skalka je u domu

Popsat všechny větší a menší skalky a místečka krášlící zahradu je téměř nemožné – ani jedna není stejná. Nás hned po rokli upoutala skalka u domu: mimo zakrslých jedlovců zde rostou čarověníky, borovice, lýkovce, polštáře mateřídoušky a hvozdíky. Zaujal nás i dub s pichlavými listy a hned se nám dostalo vysvětlení, že je to americká obdoba těch středomořských. Skalku zdobí zajímavé výpěstky majitelů – mimo jiné i borovice se šedými rašícími výhony, jejíž semena si manželé přivezli z Grand Canyonu.

Skalka u domu je pozoruhodná i tím, že překrývá sklípek vedle domu. Stačilo jeho stěny odizolovat a navršit na ně jíl získaný při prohlubování sklepa domu spolu s kameny posbíranými po okolí. „Vršek skalky jsme překryli mělkou vrstvou zeminy a mulčované borové kůry, která se deštěm tolik nesplavuje jako kamínky.

Na životě je krásné to, že nic není stále stejné a neměnné, pokud ovšem těch změn není příliš mnoho,“ míní majitelka. „I na skalce tak občas některá naše oblíbená rostlina odejde do věčných lovišť, ale zas tu máme místo pro nějakou jinou, která nám přiroste k srdci stejně jako ta předešlá…“

text: Radka Borovičková
foto: Zdeněk Roller

Zahrada s Krakonošovou roklí

Zahrada s Krakonošovou roklí